Eliška (26) z Libereckého kraje miluje kočky, má jich osm a vášnivě fotografuje. Je také dvojnásobnou matkou. Protože si přála zůstat v částečné anonymitě, tak rozhovor s ní doprovázejí hlavně autorské fotografie jejích huňatých spolubydlících. V rozhovoru pro ATYP magazín jsme si spolu povídaly kromě autismu a jinakosti samozřejmě o kočkách a také o vztazích a mateřství.
Kdy jsi poprvé začala vnímat, že je u tebe něco jinak než u ostatních? Už na prvním stupni, když jsem si všimla, že spolu ostatní děti komunikují tak nějak automaticky a často neverbálně. Něco si řekly, já ani nepostřehla, co to bylo, a ony už se na něčem domluvily. Nedokázala jsem to dešifrovat. Věci ohledně autismu jsem si začala zjišťovat až kolem třináctého roku, kdy jsem začala tušit, že bych něco takového mohla mít. Najednou to vypadalo, že to, že mě často bolí hlava, jsem emočně nestabilní, že mě všechno rozhodí a dostávám se do situací, které jsou pro mě špatně řešitelné, že jsem světloplachá, nemám ráda hlasitou hudbu a jsem vybíravá v jídle, že se nerada lidem dívám do očí… Zkrátka že to všechno, co jsem považovala za nějakou svoji chybu, nedostatečnou socializaci nebo slabost, může znát i někdo další a že se to dokonce sdružuje pod nějakou diagnózu.
Všímalo si toho i okolí, nebo se to všechno odehrávalo jen v hlavě a ty jsi maskovala?
Těžko mluvit za ostatní, jak jsem říkala, moje naciťování toho, co si lidi myslí, není na moc dobré úrovni. Ve škole jsem asi byla jen za tu divnou a introvertní. Doma jsem byla prostě za zlobivou. Školní psycholožka si toho všimla určitě, protože se asi snažila o tom se mnou mluvit, ale já jsem o tom mluvit nechtěla. Nesnažila jsem se maskovat, ani jsem si zprvu neuvědomovala, jak moc jiná jsem od ostatních, než jsem se začala kamarádit s někým, kdo mě dostal do společnosti – začala jsem chodit ven, už jsem jen neseděla doma s knížkou a najednou jsem viděla, jak odlišně lidé žijí. To bylo až kolem těch třinácti let. Pak jsem se teprve začala maskovat, do té doby ne. To vědomé maskování přešlo až do takového lehce nadřazeného postoje (ve smyslu „já nejsem jako ty ostatní slabé holky, já jsem děvče do nepohody“) a potom se to, doufám, srovnalo do normálu. V práci dokážu předstírat tak, že si nikdo ničeho nevšimne.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
