Čím dál více rodičů dětí zejména na spektru autismu a ADHD si uvědomí, že na jejich potomky "jinakost" nespadla z nebe, ale v dětech se poznávají. Buď oba rodiče nebo jeden z nich. Někteří jsou natolik odvážní, že si nakonec rovněž dojdou na diagnostiku. A tak mnoho rodičů zjistí i svou neurodivergenci. Díky tomu pak porozumí tomu, proč se hůře socializovali nebo neustále museli maskovat to, co na nich okolí nepřijímalo, co jim vyčítalo nebo u nich zesměšnovalo. Museli tak celý život žít v napětí, v nepochopení sebe sama a nepřijetí vlastní identity. Přinášíme postřehy čtyřicetileté Markéty, matky tří dětí, o tom, proč šla na diagnostiku a že jí to nakonec vlastně přineslo úlevu.
Diagnostikou jsem si prošla před rokem ve 45 letech. Bylo to pro mě velmi náročné období, přestat se schovávat a dovolit si požádat o diagnostiku. Přemýšlela jsem, jak to vůbec mám já a jak to mají i mé tři děti, které jsou velmi zvláštní, a pár diagnóz jim bylo na papíře přiděleno, abychom prošli co nejlépe systémem.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
