diagnostika

Psycholog Pavlát: Je diskriminační to, že lidé s autismem nemohou mít řidičský průkaz

Klinický psycholog PhDr. Ing. Jiří Pavlát se zabývá mimo jiné diagnostikou PAS. Má také akreditaci udělovanou Ministerstvem dopravy k dopravně psychologickému vyšetření. Vzhledem k tomu, že v zahraničí mohou lidé na spektru autismu řídit, ale u nás ne, zeptali jsme se ho i na tuto ožehavou problematiku.

Jste zaměřen v diagnostice na nějakou cílovou skupinu?

To ani snad ne, ale zaměřil jsem se na děti, které trpí poruchou autistického spektra /dále PAS/, i na dospělé (ty občas také diagnostikuji), ale pak dělám i jiná vyšetření.

Domluvili jsme spolu tento rozhovor, protože jsem u vás prošla diagnostikou. Darovala jsem vám aktuální ATYP Speciál a vy jste se mi poté ozval a říkal jste, že se vám velmi líbil.

Ano, překvapil mě, že je tak dobrý. Dobře se mi četl a ty názory tam byly zajímavé. Řekl bych, že jsou odpovídající realitě.

Říkal jste také, že vás i něco zarazilo v článku o diagnosticích…

Zaznívala tam až nepřiměřená kritika různých odborníků. Je otázka, nakolik je tato kritika oprávněná a nakolik neoprávněná.

Může to být i tím, že pro lidi, kteří jdou na diagnostiku, je to velmi náročné?

Pochopitelně, že je to pro ně velmi náročné. Dospělý se může cítit zahanbeně, může mít obavu, že najednou přijde i o řidičský průkaz. Což se v mém případě neděje, protože to s lékaři posuzujeme pak individuálně. Je to samozřejmě pro toho člověka zátěž. Na druhou stranu, co mám i zkušenosti z informací z Nautisu, je to i osvobozující, protože pak člověk pozná příčinu svých obtíží, svých problémů a proč mu ta komunikace s druhými nejde, proč má problémy v sociálních vztazích.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Autismus je pro mě dar, řekl 49letý herec Wentworth Miller ke své diagnostice v dospělosti

Autismus je pro mě dar, řekl 49letý herec Wentworth Miller ke své diagnostice v dospělosti

„Jako všem ostatním, i mně tento rok v karanténě něco vzal. Ale v tom tichu a izolaci jsem dostal nečekaný dar,“ napsal v neděli na svůj instagramový účet oblíbený herec ze seriálu Útěk z vězení. Devětačtyřicetiletý Wentworth Miller, stejně jako mnoho dalších lidí, už nějaký čas tušil, že vnímá svět „trochu jinak“. Podobně Michael Scofield v již zmíněném seriálu. Věčně se stejným výrazem v každé situaci – s mírným úsměvem a maximálně trochu zkrabaceným čelem při intenzivním vhledu, při užití zvláštní schopnosti vidět detaily, geometrii tam, kde jiný vidí pouze chodbu nebo pouhá prkna rozestavěné budovy… Navíc má obrovské nacítění na druhého, je laskavý, odmítá ublížit… Také jste si říkali, že toho „skrytého autistu“ hraje opravdu bravurně? Teď už víme proč. Miller totiž je autista.
Byl to šok, ale ne překvapení
Ve svém otevřeném statusu herec napsal, že díky karanténě našel čas a odvahu, aby potvrdil svou samodiagnózu. „Byl to dlouhý proces plný chyb, který potřeboval zaktualizovat. Podle mého názoru. Jsem muž středního věku, není mi 5. A je mi jasné, že ne pro každého je přístup k diagnóze privilegium, ze kterého se těší. Řekněme, že to byl šok. Ale ne překvapení.“
Chtělo by se říct, že v koronavirovém roce se s „coming outy“ celebrit tak trochu roztrhl pytel. A má to svou logiku. Když nemůžete pracovat a setkávat se s přáteli, máte čas zabývat se sebou samým. A třeba začnete pátrat po tušení, že váš mozek pracuje odlišně od ostatních neurotypických lidí. Vystoupit ale ze své komfortní zóny chce odvahu, proto jsou i mezi slavnými ti, kteří o své diagnóze mlčí. Donedávna byl takovým známým člověkem miliardář a zakladatel Space X Elon Musk.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Nedali mi diagnózu, aby mě neškatulkovali 3

Nedali mi diagnózu, aby mě neškatulkovali a nebyla jsem šikanována

S patnáctiletou studentkou gymnázia Denisou jsme si povídali o jejích zájmech, o tom co ji baví a přesto nejde, ale také o šikaně ve škole. 94 procent lidí s AS během školy zažije šikanu. Mnozí ji v té chvíli ani nepoznají.

Žiješ odmala v Kladně?

Moje mamka napřed žila ve Velké Dobré, a potom, když se poznala s tátou, tak se i s mým bratrem přestěhovali do paneláku na Kladně, a tam žiju celých 15 let.

Je vlastně lepší říkat na Kladně, nebo v Kladně?

To je úplně jedno. Spousta Kladeňáků říká na Kladně, spousta v Kladně, hádají se o tom docela často.

Chodila jsi do mateřské školky?

Chodila, a tam mě to i bavilo. Vždycky, když byly prázdniny, tak mamka s tátou se o mě nemohli starat, tak mě dávali ještě do jiných školek. Takže jsem vystřídala snad všechny školky na Kladně.

Školku, která funguje i přes prázdniny, jsem nikdy nezažil. Měla jsi ve školce nějaké kamarády?

Já jsem si myslela, že jsem měla kamarády, ale ti mi pak dali najevo, že mí kamarádi nejsou. Ale byla jsem tam spokojená, pokud nepočítám své spolužáky.

Připadala sis zvláštní? Měla jsi nějaké zvláštní zájmy?

Zvláštnost se projevovala v mém chování. Učitelky mi časem už ani nedávaly společné práce, a zatímco ostatní kreslili nějaký společný obrázek, tak mě posadily ke stolu samotnou, abych kreslila svůj vlastní obrázek. Pak jsem zjistila, že existují pandy. Byla jsem posedlá pandami. Začala jsem sbírat plyšáky, malovat obrázky a tak. Ale to bylo až v první třídě, ve školce ne.

Učila ses číst a psát ještě předtím, než jsi šla do školy?

Ne, až ve škole, ale celkem mi to šlo. Spíše než že bych uměla číst a psát, ale učitelky ve školce rodičům říkaly, že se chovám jako mnohem starší než ostatní děti. Žádné nadprůměrné schopnosti jsem kromě poměrně široké slovní zásoby neměla a známky se postupně taky ze samých jedniček proměnily na trojky nebo i pětky.

Když jsi začala chodit do školy, jaké to tam bylo?

Moc si to z toho období nepamatuji, ale myslím, že mě to tam celkem bavilo. Ve druhé třídě jsem se ale prý začala chovat divně. Když jsem šla domů, začala jsem brečet nebo se vztekat.

Dokázala bys říci proč?

Obávám se, že to říct nedokážu, jelikož si to ani moc nepamatuji, ale vím to pouze z vyprávění. Děsily mě učitelky, měla jsem z nich hrozný respekt, který se tedy postupem času ztratil. Stačilo, aby na mě někdo zvýšil hlas, a já to vstřebávala celý den. Z mého již “dospělejšího” pohledu jsem byla strašně otravné dítě, spontánní a impulzivní. Koncept kamarádství mě nějak minul, tudíž jsem chodila za všemi a chtěla si povídat nebo hrát, jenže mi nedocházelo, že mají svoje skupinky, do kterých nikoho už nepustí. Já žádnou neměla a byla jsem z toho smutná. Uvědomovala jsem si to hlavně, když byly nějaké školní akce… Například Vánoce, všichni si dávali dárky i já, jenže nikdo nedal dárek mně, a tak mi jedna spolužačka přinesla lego panáčka, kterého někdo zapomněl, a jiné spolužačky mi ho ukradly a zahodily.

Měla jsi ve škole kamarádky a kamarády?

To asi ano. Většina lidí, co se mnou chodila až do devítky, mě znala už ze školky. Takže jsme se znali asi 12 let. Dá se říct, že jsem měla kamarády, ale zdali by mě i oni nazvali kamarádkou, si nejsem jistá. Až na druhém stupni jsem si začala uvědomovat, že pro to, abych byla více oblíbená, můžu něco sama udělat, a tak jsem i udělala. Rozhodně jsem se zbavila nálepky divného dítěte, ale možná si získala tu zlého puberťáka. Což mi z nějakého důvodu získalo i několik kamarádek. Od osmé třídy ale pracuji na tom, abych byla sama sebou, ať už to znamená být divným dítětem nebo čímkoliv, hlavně, abych tak nikoho nezranila jen pro nějakou hloupou nálepku.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Dospělí s ADHD jsou často chybně léčeni

MUDr. Hogenbuchová: Dospělí s ADHD jsou často chybně léčeni

Dá se z ADHD opravdu vyrůst? Zkratka ADHD se stala naprosto zneužívaným slovem. Často slyšíte, že ADHD má snad každé dítě, které se trochu víc vrtí nebo je zbrklé, či je více rozjívené. Zlé jazyky říkají, že je to alibi pro zlobivé nebo rozmazlené děti. O ADHD většina z nás neví, že až u 60 % přetrvávají symptomy i v dospělosti. O tom nám poví psychiatrička Zuzana Hogenbuchová, brněnská specialistka právě na dospělé klienty s ADHD.

Když se řekne “hyperaktivita s poruchou pozornosti”, většina lidí si představí divoké či nesoustředěné dítě. Co když ale porucha přetrvává do dospělosti? Jak se pak projevuje?
Základní diagnostická kritéria se u dospělých nemění, pokud příznaky přetrvávají, jsou téměř identické, jen se většina dospělých  naučí některé příznaky korigovat, například neskákat tak často lidem do řeči, kontrolovat věci, aby je nezapomínali, dávat si upomínky, aby nechodili pozdě na schůzky. Mnoho dospělých ale kvůli nemoci dosahuje nižšího vzdělání, vybírá si zaměstnání, kde ho jeho nemoc nehendikepuje, takže často už v dospělosti nemoc neřeší, protože jí svůj život přizpůsobili.

Jak tedy vypadá typický dospělý ADHD pacient?
Typicky je pacient po 30. roce věku stále „neusazený“, mění zaměstnání a vztahy a nedosahuje socioekonomické úrovně, která odpovídá jeho předpokladům. Příčinou je neschopnost naslouchat a udržet koncentraci při rozhovoru, podrážděnost, odkládání úkolů (prokrastinace), snížená schopnost sebeorganizace a impulzivní a neracionální rozhodnutí. Řada postižených se v důsledku sociálních hendikepů cítí osaměle a stydí se za svoje selhání. Mají problémy se sebeprezentací a prosazením se, pociťují nižší tělesnou i duševní pohodu. Dospělí lidé s ADHD mají také vyšší riziko narušených vztahů rodiče-děti a jejich děti mají více psychopatologie při srovnání se „zdravými“ rodinami.

Jaké jsou typy ADHD a jak se projevují v dospělosti? Jsou zde rozdíly oproti výskytu mezi dětmi?
Diagnostická kritéria byla vytvořena pro děti. Pro dospělé jedince se používají v modifikované podobě. Vyskytují se tři subtypy ADHD podle převažujících příznaků: s převažující nepozorností, hyperaktivně impulzivní a kombinovaný typ. Do dospělosti přetrvává nejčastěji subtyp s převažující nepozorností. Příznaky s věkem většinou ustupují a mění se. Příznaky spojené s nepozorností ustupují méně často (40 %) než projevy hyperaktivity (70 %) a impulzivity (70 %).
Hyperaktivita se v dospělosti často projevuje jako pocit vnitřního neklidu a/nebo jako subjektivní potřeba neustále provádět nějakou činnost. Impulzivita může způsobit v dospívání a dospělém věku abuzus  návykových látek a nezodpovědné chování. Ve vztahu k druhým impulzivita podporuje podrážděnost a agresivitu.
Nepozornost se podobně jako v dětství projevuje roztržitostí, špatným nakládáním s časem a plánováním úkolů.

Mnoho laiků zastává názor, že kdyby se člověk jen trochu snažil, zvládne se soustředit lépe. Mozek pacienta s ADHD toho ale skutečně schopen není. Čím přesně je porucha způsobena? Jakým způsobem ADHD mozek funguje?
Jsou zde jednak neurobiologické podklady jako menší celkový objem mozku, což zahrnuje frontální laloky, nucleuscaudatus a mozeček, a také menší tloušťka nefrontálního kortexu a jiných mozkových oblastí. Dále funkční koreláty, což je narušená konektivita ve frontostriatálních, frontoparietálních, frontocerebelárních a parietookcipitálních okruzích a cingulu. Dále je to snížená aktivita v oblastech týkajících se exekutivních funkcí a pozornosti a zvýšená aktivita oblastí, které jsou deaktivovány při kognitivních úlohách. Zpožděna je maturace mozku. Dále jsou zde neurochemické faktory jako nerovnováha dopaminové neurotransmise  a nerovnováha noradrenalinové neutrotransmise. Zmínit musíme i genetické rizikové faktory. Neméně závažné jsou i klinické rizikové faktory a prostředí, zde vidíme souvislost s expozicí alkoholu, drog a nikotinu, hypertenzí, stresem v graviditě, předčasném porodu, nízké porodní váze, hypoxii, záchvatech, poranění mozku při porodu. Souvislost může být i s časnou psychickou deprivací, obezitou a diabetem.

Jak velký vliv má na vznik ADHD dědičnost?
Udává se 30–40 procent.

V kolika procentech přetrvává ADHD z dětského věku do dospělosti? Čísla uváděná v různých zdrojích se liší.
Podle recentní studie asi dvě třetiny pacientů s ADHD v dětství vykazují příznaky i v dospělosti. Odhady prevalence ADHD v dospělé populaci se pohybují mezi 1 až 8 procenty, podle studované populace, diagnostických kritérií a způsobu získávání dat. Mezinárodní studie WHO u 11 422 osob ve věku 18 – 44 let z 10 zemí světa s rozdílnou socioekonomickou úrovní nalezla průměrnou prevalenci 3,4 procenta. Vyšší prevalence byla v zemích s vyšším příjmem mezi muži, méně vzdělanými jedinci a obézními pacienty. V dětství je ADHD diagnostikována 3–5× častěji u chlapců než u dívek (incidence 3 : 1). V dospělosti se poměr vyrovnává. Pacienti trpící touto poruchou jsou často nesprávně diagnostikováni a léčeni pro úzkost, depresi, cyklothymii nebo poruchy osobnosti.
Řada pacientů se „ztrácí“ při přechodu z adolescence do dospělosti v důsledku nenávaznosti zdravotní péče mezi těmito obdobími. Časté komorbidní poruchy (úzkost, abúzus návykových látek, poruchy nálady) mohou ADHD maskovat a znesnadňují stanovení správné diagnózy.

Jak probíhá diagnostika dospělého člověka?
Formou klinického vyšetření  – rozhovor s pacientem. Osobně dávám pacientům k vyplnění domů mezinárodní diagnostický test DIVA, aby mohli údaje týkající se dětství konzultovat s rodinou. Podmínkou diagnózy je totiž přítomnost příznaků před 12 rokem. Test poté vyhodnotíme společně u další kontroly.

V jakém věku a z jakých důvodů zatím nediagnostikovaní dospělí přicházejí?
Pacienti přicházejí ve velkém věkovém rozpětí, cca 18-50 let. Nejčastějším důvodem je selhávání při studiu, v zaměstnání. Z toho důvodu jsou to většinou pacienti snažící se o vysokoškolské vzdělání nebo s už dosaženým vyšším vzděláním a tomu odpovídajícím zaměstnáním.
Dalším relativně častým důvodem je, že se diagnostikuje ADHD u jejich dítěte a nejsou schopni dodržovat režim nutný pro jeho léčbu. Jeden pacient vyhledal pomoc pro výrazně sníženou schopnost plnohodnotně fungovat jako rodič v rodině s vícero dětmi.

Mění se projevy ADHD s věkem? Samozřejmě, že každý člověk je jiný, dá se však obecně říci, že se liší chování třicetiletého a šedesátiletého jedince?
Obecně lze říct jenom tolik, že pacienti si v dospělosti k projevům poruchy vytvářejí kompenzační mechanizmy a rozdíly jsou už spíše interindividuální. Na jedné straně jsou to funkční postupy jako sport, volba akčního zaměstnání, vedení diáře a meditační techniky. Naopak dysfunkční je opakované odkládání nepříjemných úkolů.
Věkem můžou klesat nároky kladené na jedince, a tak i projevy ADHD. Fyziologicky klesá fyzická výkonnost a tím i příznaky hyperaktivity, takže rozdíly se týkají spíše přirozených změn spojených s věkem než nemoci samotné.

CHCETE SI ČÍST DALŠÍ ČLÁNKY O ADHD a autismu? V placené sekci jich najdete mnohem více. Roční předplatné je aktuálně s dárkem – limitovaná edice černé látkové tašky. Akce platí do 20. prosince 2020. Na vyžádání pošleme i darkový poukaz, pokud chcete roční předplatné ATYP magazínu věnovat jako vánoční dárek. Pod celým textem najdete dárkový voucher v menším formátu.

Paní doktorko, dochází časem ke zlepšení, či se jedinec pouze naučí své nedostatky kompenzovat?
K markantnímu zlepšení dochází zavedením adekvátní medikace. Bez ní se jedinec pouze naučí své nedostatky kompenzovat.

Jaké jsou tedy v České republice možnosti léčby? Jaké léky jsou předepisovány a jaký je postup při zavádění léčby?
Nejdůležitější krok před začátkem farmakoterapie ADHD dospělých je podrobná edukace. Na počátku mají být osvětleny důvody, proč jsou třeba léky. K tomu je třeba popsat příznaky, které jsou cílem léčby, jako nepozornost, roztržitost, neklid a impulzivita. Dále je třeba se domluvit, jak se budou měřit příznaky a sledovat zlepšování.
Nakonec je třeba zvolit způsob podávání léků, odpovídající individuálním léčebným cílům, osobním preferencím, předchozím a současným zkušenostem s psychotropními léky a komorbidním psychiatrickým poruchám.
Když zvolíme léky, poskytneme o nich pacientovi informace a probereme specifický postup, jak začít. Typicky začínáme relativně nízkou dávkou, pozorujeme počáteční klinické účinky, všímáme si vedlejších účinků a vytváříme plán na zvyšování léku na odpovídající dávku. Na začátku plánujeme časté kontroly, což umožní pacientovi dostatečně probírat pozitivní i negativní účinky, které pozoruje, a odpovědět na otázky a obavy. Způsob podávání léku dále upravujeme podle popisu pacienta, ale velmi se doporučuje získat informace o vlivu léků od blízkých lidí.
Léky účinné v terapii ADHD ovlivňují dopaminergní nebo noradrenergní neurotransmisi.
Buď přímým receptorovým agonistickým působením, nebo inhibicí zpětného vychytávání
monoaminů. Výjimku tvoří modafinil, u něhož je mechanizmus účinku neznámý.
Lékem první volby u dospělých pacientů je Atomoxetin (Strattera). Pokud léčba není účinná, nebo pacient lék špatně toleruje, druhou volbou je stimulant – metylfenidát (Ritalin nebo Concerta). Raději začínáme stimulanty k okamžitým uvolňováním (Ritalin), abychom umožnili pacientovi rozpoznat nástup a trvání účinku léku. Jakmile působí medikace, jak má, a je dosaženo optimální dávky, převedeme pacienta na déle působící přípravky (Concerta). Pokud má pacient závažné vedlejší účinky jako srdeční příznaky, tiky, kolísání nálady nebo těžkou nespavost, lék vysazujeme. V případě částečného efektu po dosažení maximálních dávek, je možné uvažovat o kombinaci obou léků. Souběžně se pacienti na naší klinice zapojují i do skupinové terapie, která má podpůrně edukativní charakter. Pokud pacient nechce nasadit farmakoterapii, doporučujeme kognitivně – behaviorální terapii k zlepšení adaptace pacienta na nemoc.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení