Kniha Atypický je fascinujícím průvodcem myšlenkami, pocity a potřebami autistického člověka. Někdy je surová a nekompromisní, jindy velmi laskavá, ale hlavně je hluboce lidská. Pokud bych měla jednoduše vyjádřit, o čem kniha je, pak bych řekla, že jde o velmi upřímnou a zoufalou prosbu o respekt. Respekt, slovy psycholožky Dr. Jany Nováčkové, především znamená brát ohled na potřeby, odlišnosti, možnosti a důstojnost druhého. V tomto ohledu je kniha velmi smutným čtením. Autor uvádí nesčetně situací, kdy se autistickým lidem respektu nedostává ani v podobě základní lidské důstojnosti!
Alarmující je zejména vyjádření o škole. Pete Wharmby, který je sám učitelem, říká, že škola je nejdrsnější prostředí, které rozhodně není určeno pro autisty. Přitom vzdělávací instituce by měly dítěti se speciálními potřebami poskytnout nejen přijetí, ale také možnost rozvíjet své talenty v bezpečí a s ohledem na svou jedinečnost. A stejně jako v mnoha jiných ohledech se to netýká zdaleka jen autistických dětí. Celá řada dětí má různé formy znevýhodnění (od neurodivergence až po fyzické postižení), ale i těm zcela tzv. běžným a sociálně zdatným by pomohlo, kdybychom jako společnost přijali, že i dítě je člověk s lidskou důstojností. Jedná se o zdánlivé maličkosti jako možnost dojít se vyčůrat, když cítím potřebu, a ne až mi to někdo velký, kdo má moc, dovolí. Dovolujete se svého šéfa, jestli můžete jít čůrat? I když je porada, tak v jisté chvíli prostě víte, že potřebujete odejít. A ostatní dospělí to akceptují. Proč to nedokážeme akceptovat u dětí?
Mít v kolektivu dítě “na spektru” můžeme prožívat jako zátěž (stejně jako dítě s poruchami učení, dítě nadané nebo dítě s naslouchátkem). Můžeme se ale vnitřně uvelebit v rozhodnutí, že v rozmanitosti je síla. Pak budeme všechny “jiné” děti vnímat jako příležitost. Příležitost k lepšímu porozumění světu. Opravdu moc doufám, že už jsme dávno na hony vzdálení přesvědčení, že jen to naše vidění světa je správné. Pokud chceme působit jako pedagogové, měli bychom vnitřní náklonost k diverzitě jako pokladu celé společnosti předávat dětem při každé příležitosti. A není to tak těžké, některé děti slaví vánoce a některé ne, někde nosí dárky Ježíšek a někde koza. Můžeme se i s dětmi stát výzkumníky na cestě za rozmanitostí života.
Pro práci s autistickými dětmi nám autor dává naprosto konkrétní rady a návody, jak s takovými lidmi komunikovat, spolupracovat i jak je učit. Například v kapitole o škole se věnuje úskalím skupinové práce. Ne všechny děti umí nebo chtějí pracovat ve skupině. Ne všichni budou v dospělosti pracovat v týmech. Jasně pojmenovává, že některé děti se mnohem více než vlastní činností učí pozorováním. Sama jsem to mnohokrát viděla v naší školní praxi: Dítě sleduje pracující skupinu a jako houba vše nasává. Připojit se nechce a při návrhu, že by snad mohlo také stříhat, vyplnit pracovní list nebo položit otázku, se viditelně oklepe. Pak ale za dva dny vidíte, jak dává přesný návod někomu, kdo na zmíněné aktivitě nebyl, a je schopno ho vše naučit. Je to neuvěřitelné, ale funguje to! A ze zkušenosti musím říct, že při dodržení pravidel, která autor uvádí, se celému školnímu společenství bude dařit více než dobře. Je to jednoduché. Nenuťte autistické děti dělat, co nechtějí, v čase, který nechtějí. Nenuťte je dělat práci vaším způsobem, nechte je jít svou cestou, často je výsledek mnohem lepší, než jste si původně představovali. Nechte autistického žáka/ žákyni, aby jen pozoroval/a. Ptejte se autistických dětí na jejich potřeby a jděte od těch základních. Ujistěte se, že dítě nemá hlad, žízeň, nepotřebuje na záchod, není mu zima/horko, nevadí mu smyslově něco, co vy ani nevnímáte, prostě zda se cítí ve fyzické pohodě. Zajistěte pocit bezpečí. Poskytněte autistickému dítěti emoční podporu, když se začíná hroutit. Ta může zahrnovat také to, že ho necháte relaxovat v klidné tiché místnosti. Respektujte jejich hluboké zájmy a přijměte, že některé věci se prostě nikdy nenaučí. A tak dále. Na těchto jednoduchých pravidlech, která zdánlivě vypadají, že jsou jen pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, je nejlepší, že vyhovují úplně všem dětem, neurodivergentním i neurotypickým.
Autor uvádí příklad, kdy autistickému dítěti není umožněno odejít ze třídy, když se cítí smyslově přetížené a před kolapsem. Dítě ví, že je toho na něj moc, že si potřebuje odpočinout v klidném tichém místě, ale dospělí ve školách tomu nerozumí. Stejně jako autor jsem přesvědčená, že vybudovat takové místo ve většině škol bude s trochou snahy možné. Mnohem větší obtíž vidím v tom, abychom si jako dospělí dokázali vybudovat potřebnou míru důvěry a respektu k dětem. Abychom se dokázali zbavit přesvědčení, že děti chtějí podvádět, zneužívat naší dobroty nebo dělat něco nekalého. Děti, a to ty zdravé i ty s handicapem, chtějí být především v lásce přijaté. V 21. století máme nesčetně mnoho možností, jak podporovat každé dítě podle jeho individuálních možností, schopností a talentů. Jen se musíme otevřít možnosti, že možná postupy, které jsme ve školní praxi používali posledních 200 let, jsou již překonané. Otevřít se možnosti, že věk není jediný referenční rámec pokročilosti dítěte, že není potřeba, aby 25 dětí dělalo v jednu chvíli stejný úkol bez ohledu na dovednosti, zájmy a nadání. Otevřít se možnosti, že každé dítě je největší odborník na svůj život a své já, a proto by mělo mít možnost promlouvat do toho, za jakých podmínek se bude vzdělávat, s kým bude trávit čas a kdy bude odpočívat. Otevřít se možnosti, že jako dospělí nevíme všechno a můžeme se také my něco naučit od dětí. Na závěr budu jen citovat Peta Wharmbyho, který v kapitole o škole prosí: “Zajistěte, aby se děti cítily v bezpečí, podporovány, a ne opuštěny”!
____________________________________
text Mgr. Magdalena Košnarová, ředitelka Osvobozené základní školy / grafika ATYP magazín
Podpořte vydání knihy a audioknihy „ATYPICKÝ“ od autistického pedagoga z Anglie Peta Wharmbyho přes sbírku na Donio.cz. Děkujeme.
