Kátin „nepochopitelný“ vztek
Na tuhle hodinu angličtiny se Káťa hodně těšila. Její skupina měla domluvenou počítačovou učebnu. Počítače prostě milovala, povyšovaly jakoukoliv výukovou činnost na velkou zábavu.
Když děti čekaly na otevření počítačové učebny, na místo dorazila jiná třída v čele s paní učitelkou. Obě učitelky se na něčem dohadovaly, poté cizí paní učitelka otevřela třídu a vpustila dovnitř své děti. Káťa pochopila, že dnes její skupina do počítačové učebny nepůjde. Celý svět se sesypal jako hrad z kostek. Najednou tu nebylo vůbec nic, žádné myšlenky, žádné věci, zmizela celá chodba i s paní učitelkou a zbyl tu jen hrozný vztek, který byl najednou všude. Vše ostatní, kromě toho vzteku, přestalo existovat. Valilo se to všude kolem a nešlo to zastavit. Naštěstí se ho povedlo udržet uvnitř. Když byla Káťa menší a nebrala ty prášky, dostávala v takových situacích velké záchvaty. Teď vztek naštěstí často zůstával uvnitř, i když ho bylo všude plno, nebyl totiž už tak silný, aby prorazil nekontrolovaně tak snadno ven.
Káťa ani nevěděla, jak se ocitla v lavici v náhradní třídě. Sedla si sama, protože v tom vzteku se nezvládla s někým domluvit. Jak běžela hodina, postupně se zklidňovala. Práce byla rozdělena do menších skupinek a holky v její skupince byly zábavné. Vztek se pomalu rozplýval.
Najednou učitelka vyzvala děti, aby zrušily skupinky a vrátily se do lavic po dvou. Vztek byl zpátky a byl silnější než předtím. Už ho nešlo zadržet. „Ale já chci zůstat!“ slyšela samu sebe hodně hlasitě křičet. Už zase neexistovalo nic než ta obrovská zuřivost. „To nemůžeš, už sis před tím sedla sama, tak teď sedíš sama“. Káťa se nehýbala. Matně si přes mlhu vlastní zuřivosti uvědomovala, že se celá třída na ni dívá. „Katko!“ zvýšila hlas paní učitelka. „Katkó, děléj!“ přidaly se děti. Paní učitelka pokračovala: „Všichni na tebe čekáme, sedni si sama do lavice“. „Ale já nechci!“ zakřičela Káťa zuřivě na celou třídu a vyběhla na chodbu.
„Nevím, co se to s ní dneska dělo, takhle se už dlouho nechovala,“ postěžovala si později asistentka matce Kateřiny a té se v hlavě vynořovaly otázky, kterých se ještě dlouho nemohla zbavit: A jak jste pomohla mé dceři v té chvíli vy? Jste ve třídě na její podporu? Mohla jste tomu předejít? Pomohla jste jí na chodbě, když se rozjel záchvat? Co jste jí říkala po něm?
Informace pro pedagogy a asistenty pedagoga:
1) DĚTI S PAS MÍVAJÍ POMĚRNĚ ČASTO PORUCHY EMOCÍ.
Hůře na své emoce nazírají, nerozumí jim a velmi těžko je ovládají. Silné emoce u nich mohou vést až k autistickému zhroucení, kdy dítě nemá samo sebe vůbec pod kontrolou, může křičet, válet se po zemi, utíkat, jednat zkratkovitě, nepředvídatelně, ubližovat si nebo napadat druhé. Takovým situacím bychom měli co nejvíce předcházet.
2) MEZI ČASTÉ PROJEVY DĚTÍ S PAS PATŘÍ VELMI NEGATIVNÍ REAKCE NA ZMĚNY.
Některé děti na okraji spektra jsou lépe schopny se změnám přizpůsobit, pokud nepostihují jejich zájmy, ale nemusí zvládnout změnu, která se jejich zájmů dotýká.
3) MEDIKACE ANTIDEPRESIVY ČASTO VELMI POMŮŽE, ALE DÍTĚ Z AUTISMU NEVYLÉČÍ.
Nemůžeme očekávat, že medikované dítě s nástupem účinku léků rázem zvládne všechny situace stejně jako jeho vrstevníci. Tyto léky mohou pomoci vyladit emoční vlny, ale vždy nedokáží dítě zbavit všech emočních výkyvů a doplnit chybějící sociální cítění.
Co dělat?
- Emočním záchvatům bychom měli co nejvíce předcházet. Pokud máme takové dítě na starosti, musíme se mu snažit co nejvíce porozumět a naučit se předvídat. Patří k tomu i základní seznámení se s projevy konkrétní neurologické odlišnosti daného dítěte.
- Pokud možno dítě na změnu připravit předem.
- Při nenadálé změně být ve střehu a poskytnout dítěti oporu, pokusit se zvýšit jeho pohodlí např. změnit prostředí, poskytnout náhradou oblíbenou činnost nebo věc apod.
- Nevystavovat dítě několika změnám najednou nebo těsně za sebou.
- V takové situaci nezvyšovat tlak na dítě, nechtít po něm, aby se rozloučilo s další oblíbenou činností, nebrat mu oblíbený předmět, nenutit ho, aby se ihned zapojilo, přizpůsobilo.
- Přichystejme dítěti podmínky tak, aby v takové situaci bylo v jeho silách obstát a potom ho za to pochvalme.
Příběhy jsou založené na skutečných událostech. Jednání dospělých i dětí a jejich vnitřní prožívání jsou autentické. Jen pozadí příběhu a identita osob byla změněna.
text Jitka Valová, asistentka pedagoga / foto Pixabay.com / grafika Alice Chabeau
