Ředitelka Základní školy T. G. Masaryka v Mnichovicích MARCELA ERBEKOVÁ si dala výzvu, že dokáže i ve veřejném školství vytvořit školu pro děti i učitele, která je baví a děti z ní neutíkají na gymnázia. Do školy přivedla experty z praxe a pro žáky druhého stupně vymysleli projekt talentové/víceoborové třídy.
Kde berete odvahu měnit veřejnou školu?
Škola je součást společnosti, nemůže být akvárium. Mě zkrátka moje práce baví. Navíc moje děti, které jsou obě na vysoké škole, jsou velcí kritici školství, dostávám od nich doma hrozné kapky. Zároveň mi tím ale pomáhají vymýšlet, jak to vše zlepšit, zpružnit, být blíž dětem. Je potřeba přinášet nápady. Nejsem typ, který by to dělal revolucí, ale postupnými kroky, aby to přijalo i okolí. Takže naše nové nápady – pro některé to může vypadat jako, že neděláme nic a jiní mohou mít zase pocit, že už jsme příliš alternativní nebo inovativní či jak to nazvat. My se snažíme nové myšlenky hodně komunikovat, aby to nebylo tak, že něco vymyslíme a pak se to snažíme prosadit. Mně přijde důležité vše diskutovat dopředu. Naše talentové/víceoborové třídy jsou důkazem srážky mozků. To je takový krásný výraz. S někým něco diskutujete, ten do toho něco přidá, a tím z toho vzejde ještě něco lepšího, než by původně vymyslel jen jedinec.
Proč nemáte raději vlastní soukromou školu?
Byla jsem před dvěma lety na konferenci, kde byl Ondřej Šteffl a měl duel s Radkem Špicarem a ten mu povídá: „Já už chápu, proč jsi v soukromém školství. Ty jsi byznysman a chceš sto procentní úspěšnost, ve veřejném bys sto procent nedosáhl.“ Zamyslela jsem se a řekla jsem si, že zakládat soukromé školy je jednoduché, ale je potřeba ovlivňovat veřejné školství A to je pro mě výzva. Věřím, že budujeme úspěšnou školu v Mnichovicích.
Mluvíte o postupné proměně, než vznikl koncept talentových/víceoborových tříd. Co tedy předcházelo?
Já nejsem zastáncem osmiletých gymnázií, protože si říkám, proč všechny děti posílat na gympl, proč neudělat něco navíc na základce. Osmiletá gymnázia často souvisí s lidovou filozofií, že mnoho rodičů potřebuje říkat, že jejich dítě odešlo do něčeho výběrového, na co muselo dělat přijímačky. Je to samozřejmě i z potřeby rodiče dát svému dítěti to nejlepší. Tak jsme nejprve asi před šesti lety z jedné třídy udělali třídu s rozšířenou výukou jazyků. Tím jsme pro mnoho lidí získali kredit jazykové školy, i když se tento druh školy už nevyskytuje, protože není v RVP. Začali jsme se jazykům věnovat a spousta dětí, které by jinak odešly na 8 letá gymnázia, nám tu zůstala. Jazyková třída nám ošetřila jednu skupinu dětí a jejich rodičů. Nechtěli jsme, aby vznikl pocit, že jsou tu nějaké áčkové děti a béčkové, takže jsme promýšleli co dál. Nešlo přeci o změnu učebních osnov, ale o to, že těmto dětem byl přidán jeden jazyk navíc a týkalo se to tří hodin týdně. Tak jsme pořád tuto myšlenku diskutovali uvnitř školy i s odborníky mimo školu, až vznikl koncept talentové/víceoborové třídy.
Co je jeho cílem?
K tomuto konceptu nás vedla myšlenka, že musíme dětem nabídnout něco navíc, aby je to bavilo, cítily se motivované a úspěšné. Dále to, že každé dítě je v něčem nadané a tento talent by se měl propojit s reálným životem, a tím bylo jasné, že musí přijít učit experti z praxe. Školství je také víceméně o ženách, takže jsme si říkaly, že by se tak mohl doplnit učitelský sbor o muže. Podle nás jsou talentové třídy jednou z cest, aby děti bavila škola a učitelé i rodiče byli spokojení.
Co přesně se tedy žáci nového učí?
Učební plán se nezměnil, pouze využíváme tři hodiny týdně na rozšíření předmětů, na něž žáci dělají přijímací řízení. Máme tedy jazykovou třídu, kam děti dělají přijímačky. Další se jmenují talentovky/víceoborovky a děti mají tři hodiny týdně z oboru, na který se dostaly. Předmětové bloky jsou zaměřené na rozvoj talentu ve 4 oblastech: Přírodovědná, Humanitní, Tvořivá, Pohybová. Letos je to pro šestou a sedmou třídu. Příští rok přidáme i osmou a devátou třídu. Všichni musí někam chodit. To je rozdíl od kroužků, které jsou volitelné a dobrovolné. Předmětový blok je projekt na jedno pololetí tři hodiny týdně. Během druhého stupně si tedy může žák vyzkoušet více oborů nebo nemusí a může se rozvíjet v jednom.
Jak se rozhoduje, kam které dítě bude chodit?
Do jazykové třídy jsou zkoušky. Na předmětové bloky jsou rozřazovací testy. Děti píší motivační eseje, proč tam chtějí být zařazeny. Vybírají si ze dvou bloků. Musí o tom přemýšlet, odpovídají, co by si vybraly prioritně a co jako druhý předmět, kdyby se nedostaly.
A tak jste přišli na nápad pustit do školy externisty?
To je naše metodika, náš produkt. Byla jsem na konferenci Eduinu, a když už asi desátý příspěvek nějaké neziskovky byl o tom, jaký dělají dobrý program pro učitele, čím vším budou vzdělávat učitele, aby to mohl učit děti, tak mi došlo, že učitel je ale taky jen člověk, který se nemůže ještě po večerech nebo o víkendech učit něčemu novému. Tak jim říkám, pojďte to s učiteli učit přímo ve škole.
Jak jste hledali experty z praxe, kteří blokové předměty učí?
Kolega, který tady vede obor robotika, říká, že tak dlouho sem chodil jako rodič prudit, až jsem mu řekla, tak to pojďte s námi dělat. Grafiku učí výtvarník, který bydlí přímo v Mnichovicích. V prvním pololetí s dětmi dělal animovaný film a teď dělají komiks. Například se streetery, kteří učí pohybový obor, jsem se potkala na Doubravce, kde bylo setkání lidí, kteří se zabývají vzděláváním, Vítek Beran, Ondřej Šteffl, lidi z ministerstva, Tomáš Feřtek, spousta neziskovek. Daniel Lacek z Ulice dětem o.p.s. tam měl prezentaci o tom, jak dělají občas tělocvik jinak pro školy, děti to víc baví, mají radost z pohybu a naučí se i to, z čeho měly obavy. Tak jsem šla za nimi, že jednou za čas je sice dobrý, ale co kdyby to dělali pravidelně a od září u nás jednou týdně tři hodiny učili. Bylo mi jasné, že experti z praxe zaujmou děti, nemůžeme školství stavět na úrovni nás tet. Přijde mi zcela legitimní připustit, že člověk, který se zabývá jednou věcí, ji přeci musí umět víc a líp než já jako učitel, který má učit všechno, tak proč nespojit dohromady síly. Těžší bylo přemýšlet nad tím, který učitel bude spolupracovat s konkrétním expertem. Paní učitelka má tři syny ve věku streeterů, tak je má na starosti a funguje to. Museli jsme hodně promýšlet, aby dvojice učitel a člověk z praxe k sobě šla.
Nebránily se učitelky tím, že je nikdo přeci nebude poučovat?
Tak to vůbec nevidím. Učitelé jsou v pohodě, přiučí se něco nového, pobaví se s tím odborníkem z praxe. My máme pidi tělocvičnu, tak jsme to vzali jako příležitost a spojili se s mnichovickým gymnastickým oddílem a děti mají v rámci tělocviku nejen kurz plavání, ale také kurz gymnastiky. Pronajímáme si tělocvičnu i s jejich lektorem. Učitelky z hodin s expertem z praxe chodí nadšené, nejen děti. Je to velmi efektivní výuka pro tu danou chvíli a zároveň učící pro ty učitele. Na tom jsme postavili koncept talentových tříd, kde učí experti z praxe spolu s našimi učiteli. A naopak zase experti se přiučí určité školní disciplíně, že se třeba neodchází, když je docvičeno nebo hotovo, není možné děti jen tak pustit domů o hodinu dřív (smích). To se nám stalo a děti se rozprchly po škole a tatínek expert z praxe je musel najít (smích). Jak vidno, obohacují se všechny strany.
Jaké je propojení expertů z praxe s učiteli?
My se nesmíme bát jich a oni nás. Pro rodiče jsme ošetřili bezpečnost tím, že tam je náš učitel, že s dětmi není jen „cizí“ člověk. Učiteli pomůžeme tím, že nemusí na tyto tři hodiny vymýšlet náplň. Všem se ve finále ulehčí a všichni na tom získávají. Je to o nápadech. Včera jsem četla v místním tisku, že hasiči hledají děti do kroužků. Hned jsem si řekla, že je oslovím, aby to přišli učit do školy. Často to jsou úplně jednoduché věci, které dodávají do školy energii. Uvažuji, že některé praktické obory rozjedeme i pro páťáky a čtvrťáky. Kytiček stříháme ve výtvarce hodně, ty děti chtějí dělat i něco se dřevem apod. Bude je to bavit. A ti odborníci z praxe, kteří přicházejí učit, mění i vztahy ve sboru, všichni dostávají energii a chuť něco nového se učit a vzdělávat děti. Je to někdy i velká legrace. V robotice pořád něco stavějí, sestavuji, skáče to po nich, náramně se baví. Chtěli vymyslet plašič učitelů. Prý by houkal, když by se blížil učitel (smích).
Školy si stěžují na nedostatek peněz, tak nespolupracují s externisty nebo odborníky z praxe. Jak jste tohle vyřešili?
Když se chce, tak se na odborníky z praxe peníze seženou. Pomáhá nám obec, máme granty, pomáhají rodiče. Spousta rodičů, když vidí, že jejich děti jsou tu v pohodě a nadšené, tak nemají problém přispět, když nám peníze chybí. K dnešnímu dni máme přes 620 dětí. Nárůst z loňska je o osmdesát. Rodiče nemají najednou potřebu děti odvážet do škol v Praze, mnoho lidí z Prahy se sem přistěhovalo. Já s těmito novými rodiči ráda pracuji, protože jsou to nároční rodiče, posouvají nás dál.
Jak se vy a vaše škola potýkáte s inkluzí?
Inkluze pro mě znamená, že dobře musí být všem. To není integrace jen těch, kteří mají nějaký handicap. Máme mraky dětí s nějakými problémy. Začleňování je obrovská práce, je to výzva a obohacuje to, ale musí se pracovat s celou skupinou i s tou tzv. mainstreemovou skupinou, aby to obohacovalo všechny. Ve finále je to stejné, jako když si do školy pustíme zvenčí odborníky. V něčem nám to možná komplikuje život, musíme se učit sžít, ale je to pro nás také obohacující. Kromě odborníků z praxe máme mnoho asistentů pedagoga. Hledáme, jak to nejlépe bude fungovat. Pro někoho je potřeba asistent, který sedí hned vedle a jiné dítě potřebuje asistenta, protože potřebuje za někým jít o přestávce, a naopak nechce, aby vedle něho při hodině seděla nějaká teta. Snažíme se v tom být flexibilní. Nedá se to přesně nalajnovat a je to o veliké spolupráci v rámci týmu. Není možné si dnes myslet, že já jako učitel všechno zvládnu, ale naopak zvládnu to tím, že budu mít k sobě druhého spolupracujícího člověka, ať už je to odborník z praxe, asistent pedagoga, rodilý mluvčí, psycholog, speciální pedagog, supervizor. To je zcela přeprogramování myšlení toho, co potřebujeme od dnešního učitele.
Jak ošetřujete spolupráci učitel asistentka? 
Vymýšlíme to za pochodu. Máme v týmu školní psycholožku, speciální pedagožku, výchovného poradce a každý týden máme asi ve skupině osmi lidí poradu, kde se bavíme, kdo by co potřeboval, bavíme se otevřeně, co bychom s čím mohli dělat. Vedu všechny k tomu, že je potřeba všechno sdílet. To je také přeprogramování hlav. To je práce s lidmi ve sboru, to je o klimatu školy, aby učitelka přišla a nebála se říci, že má problém, že potřebuje poradit. Je to dlouhodobá práce na otevřeném prostředí, s klimatem a kulturou školy. Říkám všem, že ve finále sehnat miliony a postavit baráky je lehký úkol, ale my musíme školu naplnit zevnitř a to je výzva.
Jak vybíráte učitele?
Složitě. Ideální by byl schopný kvalifikovaný učitel s pozitivní energií a chutí pracovat ve školství. Ale to je často nereálné. Správný diplom není záruka dobrého učitele. A tak řada kolegů nastupuje a zároveň ještě studuje. Pro mě to musí být člověk, který na sobě pracuje. Když se dívám na životopis lidí z pedagogických fakult, tak pro mě je tam nejdůležitější, že ten člověk někde s dětmi pracoval, jezdil na tábory atd. Největší obavu mám z těch, kteří tuto zkušenost nemají. Je zde riziko, zda zvládnou pracovat se skupinou žáků. Jenom znalost určitého předmětu nestačí. Ráda se inspiruji lidmi z jiných škol – nejen státních, ale i různých alternativních či soukromých. Vyhledávám s nimi kontakty, protože mě obrovsky obohacují.
_______________
text Dagmar Edith Holá / námět a grafika snímků Alice Chabeau / foto Alice Chabeau a archiv školy
Reportáž ze Základní školy T. G. Masaryka v Mnichovicích přineseme v nejbližších dnech.
VIZITKA:
Mgr. Marcela Erbeková je od r. 2003 ředitelkou Základní školy T. G. Masaryka Mnichovice. Marcela Erbeková je velmi energická a akční dáma, která se nebojí postavit novým výzvám. Nezalekla se narůstajícího počtu místních dětí a rozhodla se jednat. Se starostkou Petrou Peckovou vyjednaly dotace na nástavbu. Výstavba poté probíhala současně se školní výukou a za plného provozu, dnes škola pojme výrazně více žáků, než tomu bylo v minulosti. Kromě každodenních povinností coby ředitelky školy, chce věci posouvat kupředu. Zapojuje školu do různých programů a dotací, které výrazně zkvalitňují výuku. V Mnichovicích se tak mohou díky ní pochlubit moderním vybavením i nadstandardní výukou – od digitálních technologií, výuky jazyků, mezinárodních studijních programů počínaje až po organizování aktivit místního charakteru. Od září 2016 ve škole začal ojedinělý projekt Talentové/víceoborové třídy.
Marcela Erbeková má dvě dospělé děti. Svůj volný čas ráda tráví s rodinou a přáteli, ve společnosti i v přírodě.
____________________
Jedna odpověď