Proč je dnes důležitý asistent pedagoga aneb Příběh vzteklého Ivana

Jak tak víc a víc nahlížím do světa autismu, uvědomuji si, že jsem se s tímto fenoménem setkával i za svého dětství. Tehdy jsem však nedokázal rozpoznat, že se jedná o poruchu autistického spektra. Jedním takovým příkladem byl spolužák Ivan.

Nezvládal změny ani prohry, nevydržel stát ve frontě

Ve třídě jsme měli Ivana všichni za podivína. Například si vzpomínám, že když jsme měli suplujícího učitele na hodinu dějepisu, tak se stávalo, že místo dějepisu učil češtinu. To Ivan, lidově řečeno, nerozdýchával. Nemohl pochopit, jak je možné, že se učí čeština, když je dle rozvrhu hodina dějepisu. Vždy kypěl zlostí a měl vůči učitelům nevhodné připomínky. Také si pamatuji, že když při frontě v jídelně žáci museli trpělivě čekat, až na ně přijde řada, Ivan měl tendence všechny předbíhat. Nevydržel stát dlouho na jednom místě a vždy chtěl být ve všem první, nejrychlejší a nejlepší.
Jakmile něco nebylo tak, jak si představoval, měl zlost a třeba i někoho napadl. Jednou se dokonce vrhl i na mě samotného, když jsem ho v hodině tělesné výchovy při běhu předběhl a do cíle doběhl dřív než on. Ivan prohru nikdy neunesl. Pro nás ostatní to byl bláznivý podivín, který to nemá v hlavě v pořádku. A obávám se, že pedagogický sbor si myslel totéž. Jeho „drzost“ opakovaně hodnotil sníženou známkou z chování. Ivan byl v kolektivu velmi neoblíbený. Všichni jsme se ho stranili.

Lidé s autismem často nezvládají prohry u sebe ani u druhých

Když jsem chodil do šesté třídy, tak probíhaly zimní olympijské hry v Naganu. Ten únorový den čeští hokejisté hráli s Kanadou o postup do finále. Nebylo třídy, kde by probíhala běžná výuka. Všichni jsme poslouchali rádio a fandili. Když Dominik Hašek vychytal poslední nájezd a čeští hokejisté slavili vítězství, tak jsme celá třída propukli v jásot a radostí se objímali. Vtom jsme zpozorovali, že Ivan se neraduje, nesdílí společné nadšení. To samozřejmě kolektiv třídy namíchlo a všichni jsme se ho ptali proč. On odpověděl větou, na kterou do smrti nezapomenu: „Jak se můžu radovat, když Kanada prohrála a jsou smutný“.
Na tuto větu jsem si vzpomněl, když jsem nedávno četl knihu o Aspergerově syndromu. Jeden americký chlapec s AS zde líčil své dětství a mimo jiné popisoval, jak hrál baseball. Při vítězství jeho týmu se on jediný neradoval. Nemohl pochopit, jak je možné, že jedni se radují a druzí jsou smutní.
To stejné bylo i u Ivana. Toto jeho chování však namíchlo nejstaršího spolužáka (který dvakrát propadl a byl problémový). Vstal, přistoupil k Ivanovi a několika přesnými ranami ho napadl. Ivan ležel na zemi v kaluži krve, plakal a při tom z něj vycházely zvuky typické při záchvatu, které dnes už jako asistent pedagoga znám právě od dětí s autismem. Vše proběhlo tak rychle, že ani přítomný učitel nedokázal celé události zabránit. Ivan byl odveden a ošetřen. Nakonec skončil se zlomeným nosem a spolužák, který ho napadl, dostal trojku z chování na vysvědčení. Asi po 14 dnech se Ivan opět vrátil do třídy a vše zajelo do starých kolejí. Já jsem se na konci školního roku s rodiči odstěhoval do jiného města, a tak jsem již neměl zprávy o tom, jak se s ním vyvíjela situace dál.

Smutný osud Ivana

V loňském roce jsem se na této základní škole ucházel o zaměstnání jako asistent pedagoga. Ředitelkou školy byla naše tehdejší třídní učitelka. Zavzpomínali jsme na staré časy a přišla řeč také na Ivana. Dozvěděl jsem se smutnou zprávu. V 17 letech spáchal sebevraždu. Již nevydržel ten tlak, který na něj byl vyvíjen ze strany společnosti, že jím všichni opovrhovali a měli ho za „šíleného“. S paní ředitelkou jsme se shodli na tom, že se nejspíš jednalo o poruchu autistického spektra, možná Aspergerův syndrom.

Jak by pomohl asistent pedagoga a učitel takovému integrovanému žákovi dnes?

• V současném školství by Ivanovi byl nejspíše přidělen asistent pedagoga. Takový asistent by u něj byl po celou dobu vyučování a mohl by jeho nežádoucí chování usměrňovat, záchvaty vzteku řešit nebo jim předcházet.
• Jedním z příznaků PAS u dětí jsou právě poruchy emocí. Asistent by mohl například Ivana vyvést ze třídy a jít se s ním projít na chodbu, kde by se uklidnil, a poté se vrátit do třídy. Nebo Ivana zaměstnat jinou činností, která by mu byla blízká.
• Každý asistent musí znát, k jaké činnosti dítě inklinuje, jaký je jeho prioritní zájem, a převést ho na něj, když vidí, že může nastat nebo nastává problém. Tím by se Ivan uklidnil a pak by dokázal fungovat zase normálně.
• Dále děti s PAS špatně snášejí změny a takový asistent by Ivana dopředu připravil na to, že k ní dojde, že budou mít suplujícího učitele a dopředu s tímto učitelem vykomunikovat, co budou probírat, a říci to žákovi.
• Asistent by byl Ivanovi oporou, byl by jeho přítelem a průvodcem světem plným podnětů a sociálních nástrah, kterým dítě s PAS nerozumí. Byl by jeho pravá ruka, která je mu kdykoliv nápomocná.
• Asistent pedagoga by výchovně působil také na Ivanovy spolužáky. Vysvětlil by jim, že Ivan není zlý nebo nevychovaný. Předcházel by konfliktům ve třídě, a pokud by už nějaké konflikty vznikly, tak by je mohl adekvátně řešit.
• Spolužákům a Ivanovi samotnému by vždy vysvětlil, proč má někdy jiné reakce než ostatní děti.
• Vše by probíhalo ve spolupráci s dobře informovaným pedagogem, který by byl s Ivanovou diagnózou seznámen, a mohl by tak svou výuku Ivanovu autismu přizpůsobit. Úzce by spolupracoval s asistentem pedagoga a napomáhal tak Ivanovi, aby úspěšně zvládnul školní docházku.
• Asistent pedagoga je také přes komunikační sešit v úzkém kontaktu s rodičem integrovaného dítěte. Denními zápisy a případným motivačním systémem společně vedou dítě k lepšímu zvládání školy a zapojení se do kolektivu i do výuky.

Možná je to celé jinak

Kdyby tehdy PPP uměla rozpoznat PAS, tak by k tomuto neštěstí nemuselo dojít. Ivan by obdržel asistenta pedagoga, možná by docházel na terapie nebo výuku sociálních dovedností, možná by užíval vhodné léky, a tak by vše mohlo dopadnout úplně jinak.
Ovšem to jsou jenom „kdyby“… a jak pravil Josef Švejk ve filmu Osudy dobrého vojáka Švejka, „kdyby“ jsou chyby. Stejně jako u mého článku o Karlu Hynku Máchovi, nelze zpětně s jistotou říci, zda byl Mácha Asperger. Možná byl Ivan skutečně jenom nevychovaný, drzý a prostořeký chlapec. Možná to bylo úplně jinak. To už se nikdy nedozvíme. A proto můžeme jenom spekulovat, dohadovat se, přemýšlet, ale zpětně se přesnou pravdu již nikdy nedozvíme.
Důležité je, že dnes se podobným dětem dostává pomoc, že se šíří osvěta a čím dál více lidí jim rozumí a dokáže jim v daných pro ně těžkých situacích pomoci.

______________

text Josef Tomáš, asistent pedagoga / foto Pixabay.com