Nemáme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Alena, Peťula, Sandra a Bára – čtyři mladé ženy, které se s námi podělily o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti. Společně se podílejí na webových a facebookových stránkách Nejsem psychopat, na kterých uveřejňují své příběhy, názory a zkušenosti s touto poruchou osobnosti. Jaké to je být hraničářem a jak moc to zasahuje do každodenního života, se dozvíte v našem rozhovoru.  „Mám maturitu plus čtyři roky vysoké školy, kterou jsem nedokončila, což je pro HPO poměrně charakteristické,“ s humorem o sobě podotkne dvacetiosmiletá Peťula (vl. jménem Petra Zhorná Schönacková), která žije s manželem a se spoustou zvířat v domku na vesnici. Báře Žižkové je dvacet šest let, rovněž nedokončila vysokou školu. Dnes pracuje v chráněné dílně.  Šestadvacetiletá Alena momentálně dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. „Když jsem zjistila jaké o nás kolují nesmysly, oslovila jsem pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a rozjeli jsme projekt „Nejsem psychopat“, vysvětluje 32letá Sandra. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o všech čtyřech dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat. Proč se vlastně používá název hraniční? Je to porucha někde na hranici mezi něčím, nebo jde spíše o vnitřní hranice, které jsou nejasné? Alena: Původně vznikl název „hraniční“ pro pacienty, kteří svými příznaky nezapadali zcela do neurotických poruch ani do psychotických. Hraniční porucha osobnosti je skutečně vcelku komplikovaná diagnóza, s mnoha různými přidruženými problémy. Lidi s HPO mohou trpět úzkostnými poruchami, depresemi a výkyvy nálad, ale i přechodnými psychotickými dekompenzacemi, tedy halucinacemi nebo bludy. Většinou se spíš jedná o stavy podobné psychóze. Osobně mám zkušenost s paranoidními myšlenkami, které jsem vnímala jako vystupňovaný strach z odmítnutí nebo z hodnocení ostatními. Tyto myšlenky jsem vždy brzo vyhodnotila jako nereálné a měla náhled na to, co je za tím. Nejednalo se tedy o klasické psychotické onemocnění, kdy člověk v atace ztrácí zcela kontakt s realitou. Důležité je taky říci, že příznaky a projevy jsou hodně individuální. Osobně mám zkušenost převážně s neurotickými příznaky – úzkostmi, panickou poruchou, depresivními stavy, PTSD. Peťula: Ačkoli původní důvod pro název - hranice mezi neurózou a psychózou - už vlastně neplatí, osobně považuji slovo “hraniční” za docela příhodné. Protože člověk s hraniční poruchou, zvlášť pokud se ještě nezačal zotavovat, je stále na hraně mezi dvěma póly nebo více stavy, např. nenávidím - miluji, zlý - dobrý, deprese - mánie - vztek - úzkost - prázdnota. Pamatuji si období, kdy jsem stále byla na hraně života a smrti. A dotyčný nikdy neví, na jakou stranu hranice spadne. Čím je tato porucha charakteristická?