Takže jsou tady zase Vánoce… Páni, zdá se, že to od minulého roku uteklo nějak rychle. Aby ne, když jim nákupní centra zasvěcují výzdobu půl roku dopředu. Zpočátku se těším, je to něco, co se každý rok opakuje, ty „základní“ zvyky jsou stále stejné a neměnné. V podstatě je uklidňující, že od října máme možnost se na Vánoce pořádně připravit. Zhruba v listopadu však začíná peklo.
Davy lidí, jako obrovský všepožírající celek, zaplavují ulice a obchody. Čím se blíží Štědrý den, tím je to děsivější, masa se zvětšuje a napětí narůstá. Sálá to z nich na kilometry. Nesnáším v době adventu kamkoli jezdit, všude je to stejné. Člověka to všude pronásleduje, až z toho začíná být paranoidní.
Jistou nevýhodou je i změna ročního období. Podle studií je podzim a především přelom podzimu a zimy nejkritičtější období pro sezónní deprese. A mně, jakožto chronicky depresivní osobě se příznaky jenom prohloubí. A to by se líbilo komu? Vlivem změny a méně slunečního světla se celý organizmus oslabí a tak žádným překvapením není ani narůstající nemocnost.
Do školy jdu za tmy, ze školy se vracím za tmy. Jsem schopna spát 16 hodin a i přesto se cítím vyčerpaná. Se šerem tělo produkuje více uklidňujících látek a spánkových hormonů, když je pak celý den zataženo, moje už tak „nic – moc“ pozornost se ještě zhorší. A proč? Protože je zima!
Začíná advent a s ním i stres kolem dárků. Mám štěstí, že jsem ještě v podstatě dítě, a tak jdou nervy kolem organizace Vánoc jako takových mimo mě. Ale strach, že někomu dárek dám a on mě ne, nebo naopak, nebo nepřiměřený poměr hodnoty dárků, tu stále je. Každý holt prožívá něco jiného. Pro jistotu vždy tak týden dopředu rozhlásím, koho všeho obdaruji a doufám, že si toho všimnou. Letos se mi to naštěstí podařilo.
Bez klasických rituálů by to nebyly Vánoce, v tento den se naštěstí v tomto ohledu od neurotypiků zas tak moc neliším :-). Zdobení stromečku (stejnými ozdobami každý rok) a nesmí chybět čokoládové figurky. Čočková polévka, návštěva krmelce s nadílkou pro zvířátka a příprava večera, to je nutnost. Asi nikdy nepochopím ty rodiny, které na celé svátky odletí někam do ciziny.
A pak dětská úzkost, aby se vše vydařilo, strach, že to nebude stejné jako vloni, napětí z celého toho neobyčejného dne, pozornosti, která se na mě upírá při rozbalování dárků, těžká omamná vůně svíček, cukroví a oleje ze smažené ryby a usínání s ibalginem kvůli tenzní bolesti hlavy už je téměř každoroční rutinou.
Mým šálkem kávy – metaforické slovní spojení :-), nejsou ani návštěvy mezi příbuznými. Připomíná mi to Štědrý den, ale složený pouze z těch méně příjemných zážitků.
Miluji, když stres opadne, návštěvy za mnou, jsem jenom doma, nemusím do školy a jsem již zvyklá na nové dárky, to si Vánoce začínám skutečně užívat. S hrnečkem horkého čaje, zabalená v dece s knížkou a cukrovím… Co víc by si člověk mohl přát?
Rozhovor s 15letou Katy jste si mohli přečíst nedávno pod názvem Bez diagnózy podivín, s diagnózou hypochondr
foto Visualhunt.com (snímek volně ke komerčnímu užití)
