Ani se schizofrenií nejsem odepsaná

Už třetí měsíc přispívám do ATYP magazínu do rubriky Diagnóza duše. Ráda bych se vám tedy trochu představila. Jmenuji se Markéta Dohnalová a v září mi bude 41 let. Žiji v Brně již více jak osm let se svým přítelem. Sama jsem duševně nemocná, mám třetí stupeň invalidního důchodu, ale ani tak se necítím odepsaná.

Co všechno dělám?
Jsem ženou v domácnosti, jsem studentkou své druhé vysoké školy, FSS MU obor sociální práce, od loňského léta pracuji na poloviční pracovní úvazek jako peer konzultantka v organizaci Práh jižní Morava, z. ú. Jsem spisovatelka – dosud jsem napsala osm básnických sbírek a dvě autobiografické knihy pod pseudonymem Michaela Malá. Dělám autorská čtení, angažuji se v destigmatizaci duševně nemocných a oboru psychiatrie a v neposlední řadě přispívám svými články do ATYP magazínu. (Všechny texty najdete pod štítkem Markéta Dohnalová.)

O čem jsou mé knihy?
Mé knihy budou tvořit trilogii. Dosud vyšly dvě a na třetí pracuji. První se jmenuje Homo psychoticus a je převážně o vzpomínkách na dětství, o dospívání, prvních příznacích paranoidní schizofrenie, studiu na gymnáziu, VŠ VUT Fast, obor geodézie a kartografie, léčbě na psychiatrii, psychotických stavech, psychoterapii, o mém příteli, práci v tréninkové kavárně pro duševně nemocné až po přijetí na mou druhou vysokou školu. Kniha dostala čestnou cenu Výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP.
Druhá kniha se jmenuje Homo psychoticus II, aneb můj návrat ke studiu. Provázím své čtenáře do poloviny studia na bakaláře sociální práce a zachycuji průběh a prožívání intenzivní rogersovské psychoterapie, která mě vytáhla ze dna a mnohému mě naučila. Text je plný mých vnitřních rozhovorů, úvah a názorů na vše, co se mi honí hlavou. Tudíž je kniha opět trochu psychotická, ale aspoň si čtenáři mohou lépe představit, jak vnímá realitu člověk s psychotickým onemocněním. Obě knihy vyšly v nakladatelství Triton.

Kdy začalo mé onemocnění?
Trochu jiná jsem byla už od dětství. V pěti letech už jsem uměla číst, psát i počítat. Odlišovala jsem se od svých spolužáků a byla jsem samotářka. Základní školu jsem vystudovala se samými jedničkami. Pak jsem nastoupila na gymnázium a ve druhém ročníku se mi poprvé zjevil můj anděl – sluchová i zraková halucinace. Často jsem si s ním povídala a on mi dělal takového osobního strážce. Tvrdil mi, že jsem vyvolený člověk ke spáse tohoto světa. Měla jsem se vzdát běžných radostí mých vrstevníků. Radil mi, kritizoval mě, povzbuzoval mě, takže snad i díky jemu jsem gymnázium studovala s vyznamenáním. Nastoupila jsem na vysokou školu. Když jsem chodila se svým spolužákem, vůbec se to andělovi nelíbilo. Takže následoval rozchod a já jsem se rozhodla svému andělovi připodobnit.

Mé diagnózy
Chtěla jsem být stejnou, křehkou a éterickou bytostí, jakou byl můj anděl. Takže jsem při výšce 167 cm zhubla na 45 kilo a nechala se ostříhat téměř dohola. To bylo ve čtvrtém ročníku roku 1999. Moji spolužáci i moji rodiče mě přesvědčili k návštěvě psychiatra. Diagnóza zněla mentální anorexie. Začala jsem chodit na psychoanalytickou terapii a chodila na ni dlouhých devět let. Dva roky z toho jsem o andělovi nikomu neřekla. Školu jsem dostudovala, přibrala jsem, ale až tak, že jsem jídlo začala ze strachu zvracet, takže další diagnózou byla atypická bulimie. Po škole jsem se pokoušela pracovat. Plíživě se u mě rozjížděla paranoidní schizofrenie.
Považovala jsem se coby spasitel světa za součást té nejvyšší politiky, byla jsem přesvědčená o své schopnosti telepatie. Začali mě pronásledovat a odposlouchávat teroristi. Utíkala jsem ze zaměstnání do zaměstnání, až jsem skončila na psychotickém oddělení Psychiatrické nemocnice Brno. V roce 2004 jsem dostala plný invalidní důchod a vrátila se bydlet k rodičům na malou vesnici, kde se o mě starali. Následovaly roky střídání hospitalizací a pobytů doma. Do dnešního dne mám za sebou 22 hospitalizací. V případě nutnosti bych na základě svých zkušeností na psychiatrických odděleních šla na oddělení psychiatrie do Vojenské nemocnice v Brně, nebo kdyby to mělo být na delší dobu, tak do PN Kroměříž.

Přítel mého života
V roce 2009 jsem poznala svého přítele a odstěhovala se za ním do Brna. Zvykala jsem si na nové role. Na ženu v domácnosti, na klientku sdružení Práh jako číšnice za barem, vyměnila jsem psychoterapeuta, začala studovat a nakonec i pracovat. Můj přítel je o 12 let starší. Tolerantní, empatický a vlídný, charizmatický a inteligentní muž. Zamilovala jsem se až po uši a přesto, že jsme spolu už více jak osm let, má zamilovanost trvá. Je sice trochu jiná než na začátku, bez růžových brýlí, ale o to hlubší a opravdovější. Můj přítel je mi obrovskou oporou a ve všem, do čeho se pouštím, mě podporuje a drží mi pěsti. Věřím, že je to osudový muž mého života. Děti nemáme, ale pořídili jsme si pejska Baryka.

Budoucnost?
Snad se mi podaří dostudovat školu na bakaláře a pokračovat v magisterském studiu. Snad vyjde i poslední, třetí díl Homo psychoticus III, aneb můj návrat do práce. Snad bude výhledově tak za 4 roky svatba s mým přítelem, snad mi bude čím dál lépe a už nebudu muset být hospitalizovaná. Snad se mi podaří naplnit všechny své plány do budoucnosti. Chci žít spokojený život s pocitem smysluplnosti a už nikdy se nechci cítit odepsaná, jako tomu bylo v roce 2004, kdy jsem dostala plný invalidní důchod. Snad vás mé články něčím zaujmou a pomohou k lepšímu pochopení „světa“ duševně nemocných. To bych si přála.

_______________

text Markéta Dohnalová

VIZITKA:
Ing. Markéta Dohnalová – (narozena 4. 9. 1976 v Hodoníně), ZŠ a gymnázium vystudovala v Třebíči. V letech 1995 – 2001 VUT Fast, obor geodézie a kartografie v Brně, 2004 plný invalidní důchod, od září 2014 studentka dálkového studia FSS MU, obor sociální práce. Záliby: malování, psaní, pejsek. Víc jak 8 let žije se svým přítelem Ing. Romanem Chytilem v Brně. Spisovatelka: próza a poezie. Od srpna 2016 peer konzultantka v organizaci Práh jižní Morava, z.ú. Od května 2017 redaktorka ATYP magazínu. Od dubna 2017 členka Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Paranoidní schizofrenie – jedná se o vůbec nejčastější typ schizofrenní psychózy. Z počátečního tzv. bludného ladění, neboli „tušení souvislostí“ se posléze vyvíjí především persekuční bludy. Dále pak jsou časté bludy ovládání, čtení či vkládání myšlenek atd. Tyto bludy jsou často doprovázeny nebo předcházeny halucinacemi. Poruchy myšlení (bludy), a poruchy vnímání (halucinace), pak nezvratně vedou i k nápadnostech v chování, někdy až k pro okolí nesrozumitelnému a někdy agresivnímu chování.