Autistické vyhoření je závažný problém, se kterým se ve svém životě setká prakticky každý autista. Nejčastější příčinou je snaha o neautistické chování a šikana. Smutnou statistikou je, že prakticky každý autista se ve svém životě setkal s šikanou.
Autisté vnímají svět jinak; jiným způsobem se učíme, navazujeme vztahy, dáváme najevo náklonnost,… Žijeme ve vašem světě, ale náš systém je poněkud jiný. Nikdo z nás nemůže uniknout před tím, kým je, ale u většiny NT se to neočekává – nebo minimálně ne v takové míře jako u nás.
Neurotypici mají syndrom vyhoření povětšinou z přepracování. Autisté také, ale ne z práce, nýbrž z „přepracování“, jak se snaží být někým jiným. Zatímco neurotypici zažijí syndrom vyhoření většinou jen jednou za život, autisté mohou autistické vyhoření zažívat klidně každých pár let. Objevuje se převážně u autistek, u kterých je větší požadavek na zařazení a na chování se „normálně“, jelikož jsou to dívky.
Jak poznáte autistické vyhoření?
- Nedostatek motivace (dotyčný se stěží dokáže zajímat i o krátkodobé cíle, když je každý den příliš zahlcující)
- Ztráta exekutivních funkcí (např. schopnost rozhodování se, organizace atd.)
- Potíže s péčí o vlastní osobu (najíst se, osprchovat se atd.)
- Snadněji u něj může dojít k přetížení nebo meltdownu
- Ztráta řeči, selektivní mutismus
- Ztráta paměti, převážně krátkodobé (například není schopen si vzpomenout, jestli ten den vůbec něco jedl)
- Problémy se smysly (není například schopen podle chuti identifikovat, co jí)
- Neschopnost nasadit si NT „masku“ a používat naučené sociální dovednosti
- Letargie, vyčerpanost (i sledování televize je vyčerpávající)
- Neschopnost udržet pozornost po delší dobu
- Nemoci, slabý imunitní systém, zažívací problémy
- Celkově působí a chová se více autisticky než předtím
- Před kolapsem může vykazovat více energie, než je obvyklé
- Nezastavitelný pláč, výbuchy hněvu, frustrace
Jaké jsou příčiny vyhoření u lidí na autistickém spektru?
- Dlouhodobá snaha o přetvařování se za neurotypika / potlačování autistického chování (v rámci terapií například)
- Šikana (od spolužáků, učitelů, kolegů, psychologů a psychiatrů atd.)
- Workoholismus, příliš velký stres
- Konstantní frustrace pramenící z nepochopení okolím
- Spánková deprivace (hodně autistů má nedostatečnou tvorbu melatoninu)
- Mizerná výživa a dehydratace
- Stárnutí, potřeba mít více času pro sebe, chybějící energie
- Změny – jak dobré, tak špatné (ve vztahu, v práci, s bydlením, změna rutiny atd.)
- Smyslové a emocionální přetížení
- Neřešené přidružené problémy (jako ADHD, úzkost a podobně)
Návod pro autisty: jak si můžete pomoci, pokud máte pocit, že jste vyhořelí?
Odpočívejte, relaxujte.
Dejte si volno (v práci například).
Stimujte (sebe uklidňující stereotypní pohyby), jezte zdravě, doplňujte vitamíny.
Zacvičte si, jděte na masáž.
Podpora od blízkých je obzvlášť důležitá. Vyžadujte ji.
Nastavte si pevnou rutinu. I pro neurotypiky se syndromem vyhoření je rutina důležitá, pro autisty dvojnásob.
Buďte nějaký čas sami, buďte v tichu.
Tvořte kreativní projekty, pište články, čtěte, věnujte se svým zájmům (přílišná nuda může stavy zhoršit).
Sledujte reakce svého těla – spousta nezpracovaných pocitů se projevuje tělesnými problémy, psychosomatóza není výmysl.
Změňte prostředí (najděte si lepší práci, ukončete vyčerpávající vztah atd.).
Nastavte si hranice, naučte se říkat „ne“, vyžadujte kompromisy i od NT, neustupujte neustále.
Zahoďte NT „masku“ (ten kdo vás má rád, vás bude mít rád pro to, jací jste, ne přes to, jací jste; to potom není láska – a to platí i pro NT).
Odjeďte pryč, někam, kde vám do té doby bylo dobře.
Pár tipů pro rodiče autistů:
Máte pocit, že se vaše dítě nemůže cítit vyhořele jen proto, že je to dítě a nemá důvod, aby „vyhořelo“? Určitě nepodceňujte jeho pocity, protože autistické dítě není stejné jako neurotypické, je v mnoha oblastech vyspělejší, inteligentnější a citlivější. Takto akorát zničíte vztah mezi vámi.
Nesnažte se své dítě ještě víc nutit, aby bylo neurotypikem, aby nebylo samo sebou, protože takto bude zažívat jedno vyhoření za druhým, což bude likvidovat jak vaše dítě, tak i vás! Buďte mu oporou před nechápavým okolím. Vy jste jeho nejbližší lidé, nikdo jiný to za vás neudělá.
Zkuste se do něj vžít. Představte si, že by vám někdo něco neustále zakazoval, přikazoval, snažil se vás předělávat, neustále byste slyšeli, jak něco „nesmíte“ a něco jiného „musíte“, dostávali byste na jednoduché otázky nesmyslné odpovědi, neustále by se vám někdo vysmíval, pořád byste byli s někým v konfliktu, protože jste něco pochopili jinak, než jak to myslel ten dotyčný, neměli byste přátele, navíc by vás neustále bolela hlava kvůli smyslovým přetížením a nikdo by vám nerozuměl, akorát by na vás křičeli, že jste přecitlivělí, rozmazlení, hloupí, nevychovaní, zlí, bezcitní… Jak dlouho byste vydrželi tenhle nápor a nezhroutili se, zvlášť když nic z toho není pravda?
Vlastní zkušenost (VF AS, 22 let):
Já jsem měla autistické vyhoření, když mi bylo 18 let. Předcházel tomu opravdu dlouhodobý stres, který vyústil v šestitýdenní nemoc (angína, chřipka, záněty). Měla jsem přílišnou snahu se zavděčit, pracovala na projektech do školy i doma, ale snaha přicházela vniveč, protože kvůli ADHD mi často unikla nějaká drobnost, takže jsem bývala nazývaná „lemplem a flákačem“. Také kvůli doslovnému chápání jsem byla pro učitele „provokatérka, drzá, bez pokory“, ponižování ze strany učitelů nebylo nic neobvyklého. Neustále jsem slýchávala, že se nesnažím, jak musím být spontánní, chodit do barů („bavit se“ jako „normální“ lidi), že nemám být tak přecitlivělá (smyslově), že nemám důvod být unavená, mít úzkosti, že se příliš pozoruju, příliš si vymýšlím a proto mám minimum přátel, že se neustále snažím někoho „zesměšňovat a ponižovat“. Neustále jsem se přetvařovala, podvědomě kopírovala chování ostatních, přebírala jejich mimiku a řeč těla, až jsem ztratila veškerou osobnost a ostatní si o mně mysleli, že jsem falešná… a tak jsem to jednou nevydržela a zhroutila se. Připadala jsem si rozbitá. Měsíc jsem jen měla neustálé záchvaty bezmoci, viny a pláče, všechno mě bolelo; hlavně na hrudi, jako při infarktu. Nevěřila jsem tomu, že bude někdy líp, měla jsem nepřetržitou úzkostnou ataku. Celý rok předtím jsem s kamarádkou plánovala dvoutýdenní výlet do zahraničí, na který jsem se do té doby velmi těšila. Tam jsem naštěstí odletěla a to mi asi doslova zachránilo život – sice jsem se nedostala k diagnóze, ale všichni lidi tam byli neskutečně přátelští a milí a pomohli mi svou přívětivostí, dát se zase dohromady. Mimochodem, od doby, co jsem se naučila být více sama sebou a více se bránit, nejen, že se mi dysthymie (vysoce funkční deprese, měla jsem ji většinu dětství) přestala vracet, ale i ty NT sociální dovednosti se zvládám učit rychleji a přirozeněji. Domnívám se, že snaha být někým úplně jiným, než kdo jste, vaši psychiku akorát poškodí, a je jedno, jestli jste AS, nebo NT. Nedělejte to.
Zkušenosti ostatních:
Kosatka (SF, AS, 29 let): Projevovalo se to tak, že jsem se v dětství snažila ve škole i u příbuzných chovat jako NT, ale nějak se mi to moc nedařilo. Vždycky to vydrželo jen chvíli a já měla pocit, že jsem neschopná, že se asi málo snažím. Psychicky jsem se z toho hroutila, měla jsem hysterické záchvaty. Také mi nikdo nepomohl, mám nechápavé příbuzné, kteří mi psychicky ubližovali. Ve škole mi také nerozuměli. I z těchto důvodů jsem se snažila být o to víc jako ostatní – aby mi přestali všichni ubližovat. Když jsem v dospělosti dostala diagnózu AS, tak mi to pomohlo i v tom, že jsem už nemusela jezdit k příbuzným, když mi nerozumí.
Eva (AS, 50 let): Před dvěma lety jsem prožila „díky“ jednomu člověku dosti nepříjemný emoční šok. V průběhu krátké doby se takových šoků dokonce sešlo několik. Vždy za nimi byly problémy ve vztazích s lidmi. Spolu s problémy v práci, opět kvůli mezilidským vztahům, byl ten před dvěma roky poslední kapkou. Nastaly deprese a najednou jsem nebyla schopná vykonávat věci, které jsem běžně zvládala levou zadní a s nadšením. Došla mi energie a radost ze života. To trvalo rok a další rok jsem se z tohoto stavu snažila dostat svými koníčky a drobnými radostmi, ale stačilo nastoupit do nové práce, pobýt v ní 3 měsíce a poté neúměrné nároky ze strany zaměstnavatele spolu s jeho neprofesionálním vystupováním a nedodržením dohodnutých platových podmínek mě opět srazilo k zemi. Momentálně jsem na nemocenské (od května) a snažím se zase dobít baterky, abych mohla fungovat na běžné úrovni (uklízet, chodit do práce atd.) Prošla jsem ordinací obvodního lékaře, psychologickou i psychiatrickou ambulancí, ale zatím mi nikdo nedokázal pomoci. Obvodní lékařka mi diagnostikovala deprese a předepsala antidepresiva, která mi nepomohla, psychiatr mi sdělil, že diagnóza vyhoření neexistuje, že toto nejsou deprese a že nejsem případ pro něj, a momentálně jsem na listopad objednaná na psychoterapie k psycholožce, která mě prý vezme na zkoušku, jestli vůbec terapie u mě budou mít smysl… Takže mohu doufat, že se mi co nejdříve vrátí energie a snad začnu opět běžně fungovat. Jen teď už vím, že má psychika je opotřebovaná. Je jako nádoba, do které kapou v průběhu života nepříjemné zážitky, a jednou přijde ta poslední kapka…
Lucy (AS, 21 let): Jedno z mých autistických vyhoření nastalo zhruba mezi mým 17. a 18. rokem… 
Měla jsem tehdy první vztah, velmi nízké sebevědomí, a nevěděla jsem co je se mnou „špatně“, i když jsem už jako dítě cítila, že jsem „jiná“. Ten kluk byl o dost starší, hodně manipulativní a sobecký, ale já to zpočátku nepoznala, neměla jsem zkušenosti a jen jsem toužila po tom, aby mě alespoň jeden člověk miloval pro to, jaká jsem. Naivně jsem věřila, že pro „lásku“ musí být oběti, tudíž když mě začal tlačit do věcí, co jsem nechtěla, cítila jsem, že bych se měla nějak přizpůsobit, že to jinak nejde, ale neznala jsem míru. Tolik jsem se snažila, aby to fungovalo, ale musela jsem se sebezapírat. I ve škole – například na praxi, kdy jsme jakožto kosmetičky musely jedna druhé sedat modelem a já musela snést cizí dotek, i když jsem nechtěla, aby na mě ta osoba sahala. S Ondřejem to bylo pořád něco – chtěl se vodit za ruce na ulici, i když mi to vadilo, nutil mě ke kontaktu se skupinou jeho kamarádů, které jsem neznala, i když jsem řekla, že by to bylo lepší postupně, nutil mě umírnit se v oblékání… Každou chvíli jsem si natáčela vlasy, protože od doby, co jsem to udělala jednou, to pořád omílal, kdykoliv to tak nebylo. Stávala jsem před zrcadlem v oblíbených věcech, a nakonec je uslzená hodila zpět do skříně a vzala triko a džíny, protože jinak by mi to vyčetl, nutila jsem se ke zdvořilostní konverzaci s jeho rodinou, i když mě nemuseli. Byla jsem tak vyčerpaná, že doma jsem kolikrát jen koukala do zdi, ani na zprávy jsem nedokázala odpovídat, do školy jsem začala nosit sluneční brýle, protože mě ze zářivek bolely oči, až se objevovala migréna. Dokonce jsem se jednou po X letech doma zavřela do skříně vybrečet, protože jako dítě mě to uklidňovalo, a dostala jsem záchvat úzkosti, když mě děda s babičkou objevili a domáhali se zjistit, co se stalo a co mi „hrabe“. Trvalo to strašně dlouho, měsíce, a ten kdo mi tenkrát trochu pomohl, aniž by o tom věděl, mě pak dostal do dalších nepříjemných stavů. Nestojí to za to, nikdy svoji NT či jinou masku nepoužívejte víc, než je nutné pro „přežití“, najděte si cesty „úniku“ do svého světa, jinak se budete cítit jako prázdná slupka a štěstí vám to rozhodně nepřinese.
Lady Rel (AS, 18 let): Nemyslím si, že je autista, co by si svým „vyhořením“ neprošel. Ostatně, tak nás také většinou poznáte – ti „nepřizpůsobiví“, ti podivní, co se nedovedou chovat v rámci vámi určených norem, … A naše snaha naplnit ta vaše očekávání, ta nás ničí…
Když mi bylo asi 11 let, došlo u mě k prvnímu výraznějšímu regresu. Je možné, že souvisel s mým tehdejším zdravotním stavem, ale vidím to spíš na mé uvědomění si svého „šílenství“ a mou, tehdy nově nabytou, snahu zapadnout. Snažila jsem se zoufale, seč marně a zhoršení na sebe nenechalo dlouho čekat. Zhoršil se můj projev, navenek jsem začala působit ještě uzavřeněji a podivněji než dříve, a to vše nebylo možné srovnat s tím, co jsem prožívala uvnitř. Je příšerné, když „ztrácíte“ své tělo a ještě horší, když se to samé děje s vaší myslí. Mé opakované výbuchy vzteku okolí připisovalo rozmazlenosti. Ve skutečnosti ovšem nešlo o výbuchy vzteku, nýbrž stupňující se meltdowny. Neustálý stres mě nenechal chvíli v klidu. Poprvé jsem se setkala se svou věčnou milenkou Depresí, jejím přítelem Beznadějí a společníkem Hlubokým Sebepohrdáním. Nikdo mi tehdy nepomohl, ani nevysvětlil, co se se mnou děje. Má vlastní mysl byla mým vězením, kde jsem prodlévala v hrůzostrašných představách a idealizovala si smrt. Netvrdím, že každý to má takto, ale tohle byla a JE má zkušenost. V současné době si podobnými stavy procházím znovu, jen se dvěma rozdíly: vím, co se mnou je, a mám kolem sebe bytosti ochotné a schopné mi pomoct. A konečně, už také nic nepředstírám – jsem, kdo jsem; smiřte se s tím nebo ne, ale já se nezměním. Nemám v úmyslu vám ublížit (ač tak mnozí z vás z nějakého důvodu uvažujete), nejsem šílená, jen jiná. Berte to prosím na zřetel a nenuťte mě, ani jiné mně podobné brát na sebe tu „vaši podobu“, protože nás to jen vyčerpává a na vás to ve výsledku stejně žádný vliv nemá.
(Rozhovor s Lady Rel v rubrice Jak bydlí autisté)
____________
Děkujeme, pokud nám pomůžete zaplatit redaktory a grafičku pravidelným příspěvkem nebo finančním darem, na který vám můžeme vystavit potvrzení.
