Byla to jedna z těch vzácných chvil, kterých většina rodičů a učitelů dětí na autistickém spektru zažívá tak málo. Děti s jinakostí i bez, si spolu hrály, povídaly, vzájemně se učily, aniž by kdokoliv řešil „Kdo je tady divnej“ a „Jak mu to dát sežrat“. Děti, většinou svými vrstevníky i ostatními vyčleňované nebo neschopné se mezi ostatní zapojit, se zde staly přirozenou součástí dětské skupiny a zažívaly pocit přijetí. Přitom nikdo z dospělých děti nevedl, neříkal jim, co mají dělat a jak se mají k sobě navzájem chovat. Nebyl zde žádný pedagog nebo asistent, který by děti organizoval. Všechno se to odehrálo během jednoho víkendu na akci, na které se sešly rodiny pečující o tyto děti. Pozorovala jsem děti a přemýšlela, proč začleňování dětí s jinakostí do skupiny někdy funguje lépe, proč to často na školách nejde a co vlastně tyto děti potřebují, aby se zapojit dokázaly.
Být sám jiný je těžké
Konkrétní dětská skupina zde byla různorodá, zhruba polovina dětí měla diagnostickou nálepku Aspergerova syndromu. Ostatní děti ale byly sociálně zdatné a tak dokázaly své kamarády dostat do akce.
Pro úspěšné začlenění dětí s potřebou jakékoliv zvýšené podpory do skupiny je potřeba, aby se ve skupině necítilo jediné „jiné“. Dítě, které myslí, vnímá, cítí nebo se pohybuje jinak než jeho vrstevníci, se vždy bude cítit osamoceno, pokud bude v kolektivu jediné.
Děti mohou být vzájemnými terapeuty
Ideální situace je, pokud jsou děti namíchané s ohledem na své handicapy a přednosti tak, aby si mohly vzájemně pomáhat a jeden druhému být prospěšné. V případě dětí na autistickém spektru to znamená, že sociální handicapy jedněch jsou vyrovnávány komunikační a organizační schopností druhých, aniž by se sociálně méně zdatní cítili jediní a tudíž handicapovaní. Autistické děti potřebují pomoci vtáhnout do dění, sami to často nedokáží, i když se většinou přidat ke svým kamarádům chtějí. Pomoci jim mohou nejen děti bez diagnostických nálepek, ale i děti, které mají problémy s udržením pozornosti, mají odlišné tempo práce nebo stejně vyhraněné zájmy a talenty jako jejich autističtí kamarádi, ale s vrstevníky komunikují bez problémů.
Výhoda pro všechny
A jakou výhodu to tedy přinese těm sociálně zdatným? Když ponechám stranou rozvíjení empatie a tolerance, což je pro děti do budoucna nemalou devizou, mohl by těmto dětem velmi vyhovovat individuální přístup, početně menší skupina i případná pomoc asistentů, což jsou nezbytné podmínky pro kvalitní pedagogickou práci obecně a s takovouto skupinou obzvlášť. Ukazuje se, že mnoho dětí ve škole „vyhoří“ už na prvním stupni. Proto citlivý další dospělý je velkou podporou pro každé dítě ve třídě, ne jen pro to s IVP.
Hodně „namíchaná“ třída
Inkluze by se lépe dařila, kdyby na některých školách vznikaly takto smíšené třídy, ve kterých by se potkalo víc dětí s podobně závažným handicapem společně s ostatními dětmi. V praxi samozřejmě s narůstajícím počtem dětí s diagnostickými nálepkami autismu, ADHD, poruch učení apod. takové třídy většinou vznikají naprosto náhodně. Některé děti jsou diagnostikované až v pozdějším věku, takže se dopředu neví, že ve třídě bude dítě, které časem zapluje do šanonu integrované žáci. Pokud ale při přijímání dětí a jejich rozřazování do tříd nepostupujeme promyšleně, málokdy se nám sejde více dětí s podobně výrazným komunikačním či tělesným handicapem a speciálními vzdělávacími potřebami v jedné třídě. Naopak ředitelé se snaží, aby v každé třídě bylo dítě s nějakou diagnózou jen jedno, pokud o ní ví dopředu.
Někdo to má jinak, ale to je v pohodě
Děti, které mají autistického sourozence nebo občas mezi autisty pobývají, jsou k takovým dětem přirozeně tolerantní a přijímají je se samozřejmostí.
Ostatní děti si potřebují na jinakost svých kamarádů zvyknout a porozumět jí. Těm, které v takto smíšeném prostředí nevyrůstaly, musíme pomoci (přiměřeně věku) jejich kamarádům porozumět a pochopit jejich jednání.
Když děti někomu nerozumí, začnou se vyrovnávat se svými vnitřními zmatky a rozpaky většinou zesměšňováním, ignorováním nebo šikanováním pro ně nepochopitelného a tudíž nepřátelského dítěte. Na školách mnohdy v tomto směru se spolužáky integrovaného dítěte dostatečně nepracují. Je zapotřebí, aby s celým kolektivem pravidelně několikrát pracoval školní speciální pedagog, psycholog, případně externí zkušený odborník na začlenění dítěte s nějakou specifickou potřebou nebo odborník na konkrétní handicap či na děti s neurovývojovou jinakostí. Příklad takového projektu, který úspěšně pomáhá děti s jinakostí začlenit do dětské skupiny popíši v příštím článku.
Prostor nejen pro práci ale i relax
Úspěšné integraci často brání nedostatek prostoru. Děti na autistickém spektru špatně zvládají pobyt v přeplněné hlučné třídě. Všichni se občas unavíme a zapomínáme na to, že bychom si měli odpočinout. Tyto děti se ale unaví rychleji, podněty k nim přicházejí s větší silou a často netříděné, snadněji dochází k vyčerpání přílišným hlukem, děním kolem sebe, sociální interakcí. Častěji se potřebují od skupiny odpojit a odpočinout si. Pomáhá jim, pokud mají nějaké klidnější místo nebo jinou skrýš, kde mohou znovu načerpat síly. Totéž platí například pro děti s diagnostikovaným ADHD, které navíc mají zvýšenou potřebu pohybu a následné relaxace.
Pokud připravíme pro děti vhodné prostředí a podmínky (smíšená skupina, ve které je více dětí s potřebou podpory, předchozí zkušenost nebo informovanost ostatních dětí, dostatečný prostor s relaxační místností nebo alespoň koutkem) postaráme se tím o lepší sociální klima. Děti si potom ve většině situací poradí dobře samy a učitelé nebudou muset tak často řešit případné konflikty, zhoršené nežádoucí chování a vztahové kolize. Jak tyto podmínky případně uvést do praxe je otázka na dlouhou debatu odborníků, protože logicky otvírá dveře myšlenkám na radikálnější reformu školského systému.
_______________________
text asistentka pedagoga Markéta Velebová / Zážitky jsou z pobytu rodin nejen autistických dětí, které pořádá PAS, z.s. / foto Dagmar E. Holá / grafika Nadia Korbářová
