Rozhovory o školách a vzdělávání

Škola pro téměř všechny děti, ale pro málokteré rodiče aneb jak se zakládá osvobozená škola?

Škola pro téměř všechny děti, ale pro málokteré rodiče aneb jak se zakládá osvobozená škola?

“Podvědomě jsem se běžné škole bránila vždy. Ani jsem nešla studovat učitelství,” říká ředitelka Osvobozené školy. Poslechla svou intuici a díky tomu dnes existuje další škola, kde se děti vzdělávají na svobodném principu. Zeptali jsme se jí, jak se taková škola zakládá, kdyby někdo uvažoval o založení podobné, protože “nejdůležitější věc, kterou každodenně potřebujeme, je komunikace, a přitom se nikde neučí a s dětmi ve školách se často komunikuje převážně zkoušením. Časem ve mně uzrálo uvědomění, že bude potřeba více škol, které budou respektující a přátelské,” říká v rozhovoru Mgr. Magdalena Košnarová.

Jak jste se dostala k založení Osvobozené školy a k učení na svobodném principu?

Můj příběh je takový netypický. Šla jsem studovat pedagogiku, protože jsem chtěla pracovat s ohroženými dětmi. Sama jsem vyrůstala ve šťastné a spokojené rodině. Ale vnímala jsem, že to tak nemají všechny děti a není to v pořádku. Řekla jsem si, že jestli můžu udělat něco pro to, aby tyto děti mohly vyrůstat spokojeněji, tak to ráda udělám. Ale jak jsem postupovala systémem, uvědomila jsem si, že dlouhodobá ústavní péče je cesta do pekel. Je sice skvělé, že máme systém, který zachrání děti z nefunkčních rodin nebo odložené, ale následná dlouhotrvající péče v ústavním prostředí není pomoc, je to vlastně další traumatizování a poškozování. Když jsem dostudovala Pedagogiku na FFUK, pracovala jsem v Domě na půli cesty v Praze 8. Skvělá organizace, dělají to opravdu dobře. Součástí pobytu dětí nebo mladých dospělých je i terapie, protože lidé, kteří mají závažné trauma z dětství, vypadají, že jsou zdraví – oči dvě, ruce dvě, chodit umí, mluvit taky, tak by se řeklo, proč nepracují? Ale oni mají závažný sociální handicap, který není vidět. Ti lidé jsou ve světě hrozně ztracení.

Můžete nějak víc vysvětlit ten neviditelný sociální handicap?

Měla jsem jednu klientku, pro kterou rozdíl mezi mnou jako zaměstnavatelem v tréninkové dílně, kolegyní, která vedla terapii, její vlastní matkou, kterou nejspíš nikdy neviděla, a paní v obchodě, kam si šla koupit rohlíky, byl téměř neznatelný. Tato žena strávila celý život v ústavní péči, už od kojeneckého ústavu. Na první pohled to byla krásná mladá žena, ale její prožívání vlastního života bylo velmi nešťastné. Neuměla se vztahovat, protože se to neměla kde naučit. Neuměla vztahy navazovat ani udržovat, neuměla ani projevovat ani přijímat emoce své ani druhých. Byla opravdu velmi nešťastná. Tady je začátek cesty k založení Osvobozené školy.

Pro mě je nejdůležitější životní hodnotou životní spokojenost. Když je člověk schopen šťastně vyrůst a být šťastným dospělým, tak pak vede kvalitní život a může být platný společnosti, ve které žije. Když najde svoje dary, to, čím může obohatit sebe, svět i společnost, tak to je pro mě nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že každý člověk na světě takové dary má.

Jak jste našla vy ten svůj dar?

Takhle bych to úplně neřekla (smích), ale pamatuju si, že už na střední škole nám říkali o tom, že v Anglii existuje nějaký Summerhill (nejstarší demokratická škola na světě), ale zároveň to bylo s dodatkem, že to je trochu divná škola. Pak to pokračovalo tím, že jsem vystudovala VŠ, kde jsem byla šťastná, kde se mi naplňovaly moje vzdělávací i sociální potřeby. Vystudovala jsem osobnostně-sociální výchovu u pana doc. Valenty a bylo to skvělé. Pak jsem jako jedno ze zaměstnání dělala koordinátora pro pěstounské a sociálně slabé rodiny na OSPOD a tam byl můj velký aha-efekt. Že totiž nejen děti v ústavní péči jsou závažně ohrožené ve svém vývoji, ale že i děti, které jsou ve svých biologických nebo v pěstounských rodinách, kde o ně pečují s láskou, přijdou do škol, v nichž když je mimořádně nepřátelské prostředí, začnou růst s pocitem, že nejsou v pořádku. Pro mě byl silný moment, když jsem měla najít kroužek pro kluka, který byl vedený u kurátorů, a kolegyně mu říkala, že musí chodit do školy. Pak přišli ke mně, kluk se všelijak kroutil a tatínek se snažil být takový servilní, že kluk už se teda bude snažit. Zeptala jsem se chlapce: “Je ve škole něco, co máš rád?” A kluk: “Ne.” – “A je tam někdo, koho máš rád?” – “Ne.” – “Kdyby to bylo úplně na tobě a mohl sis dobrovolně vybrat, byla by škola místo, kam bys šel?” – “Ne.” Tak mi došlo to zásadní: co po tom dítěti vůbec chceme! Šli bychom my jako dospělí denně tam, kde není nikdo, ke komu bychom cítili jakýkoliv pozitivní vztah, kde se nám to fakt nelíbí a kam nechceme chodit? To pro mě byl jeden ze zásadních momentů, kdy jsem si řekla, že nejen děti, které nevyrůstají ve svých rodinách, jsou ohrožené tím, že nevyrostou šťastně. Zároveň v té době už jsem načítala všechny možné články od Svobody učení, byla jsem na konferenci, kterou organizovali, četla jsem spoustu dalších autorů, třeba Peter Gray, Naomi Aldort… Ještě než se mi narodila starší dcera, absolvovala jsem sebezkušenostní výcvik pro učitele osobnostně-sociální výchovy. Na něm se přesně ukázalo, že ta nejdůležitější věc, kterou každodenně potřebujeme, je komunikace, a přitom se nikde neučí a s dětmi ve školách se často komunikuje převážně zkoušením. To pak ve mně uzrálo v uvědomění, že bude potřeba více škol, které budou respektující a přátelské.

Jak je to ve vaší škole?

Pracujeme v konceptu svobodné demokratické školy, její základní principy jsou sebeřízené vzdělávání, úplné věkové míchání, dobrovolnost, důvěra a odpovědnost ve školní samosprávě. Děti se učí to, o co mají zájem, a v míře, ve které mají zájem. A je úžasné vidět, jak děti zdravě rostou, když jim dáme důvěru. Jak úžasné a rychlé pokroky dělají. Vezmu příklad chlapečka, který je ve druhé třídě. Loni o námi nabízenou výuku v podstatě nezakopl, ale protože máme dobré vztahy s rodiči, tak jsme si povídali s tatínkem a přišli jsme na to, že kluk při jedné cestě autem spontánně objevil mocniny a odmocniny. Tak jsem to říkala kolegovi, který se věnuje matematice, a oni spolu pokračují, chlapec se velmi nadšeně hlásí na jeho hodiny. Jednou se stalo, že měl hodinu společně s osmákem, a osmák v jednu chvíli říkal, že už to je na něj moc složité, a druhák chtěl ještě, že to pro něj těžké není.

Proč vás nenapadlo jít do klasické školy a zkusit to v ní měnit?

Podvědomě jsem se běžné škole bránila vždy. Ani jsem nešla studovat učitelství, já jsem studovala pedagogiku na filozofické fakultě. Specializace mám z osobnostně-sociální výchovy (OSV), která je podle mě skvělá a pan docent Valenta by si zasloužil metál za to, že je OSV součástí státního kurikula. Dále jsem si vybrala specializaci sociální pedagogika, pak pedagogické poradenství, ale školní pedagogiku ne. Nejsem učitel, ale můžu dělat ředitele školy. No, a běžné škole vždy musíte nasednout na koncepci školy. Nedávno jsem si povídala s učitelkou jedné pražské školy a ta mi upřímně řekla: “Víš, my na druhém stupni jsme ve sborovně dvě, které nejsme vyhořelé.” A to je asi ten důvod. V konečném důsledku si myslím, že ať děti učíme cokoliv, tak jim předáváme svůj vztah k té věci. Že nejdůležitější kanál, kterým se děti učí, je nápodoba a vlastní činnost. Dospělý, který tam s nimi je, není učitel v tom smyslu, že jim říká, co se mají naučit, ale v tom, že děti vidí jeho nadšení nebo odpor pro tu oblast.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Zástupci Centra Pyramida Ostravské univerzity:  Vždycky je to o komunikaci, ať už mezi studentem, námi na centru a mezi vyučujícími

Zástupci Centra Pyramida Ostravské univerzity: Vždycky je to o komunikaci, ať už mezi studentem, námi na centru a mezi vyučujícími

Centrum Pyramida při Ostravské univerzitě vzniklo již v roce 2008. Jeho zaměstnanci poskytují odborný poradenský, technický a terapeutický servis uchazečům a studentům se specifickými vzdělávacími potřebami (SVP) a osvětou mění přístup akademiků a spolužáků k nim. Jak se to v praxi daří či nedaří vyprávěli referenti pro studenty se specifickými potřebami na Ostravské univerzitě Ing. Kateřina Žvaková a Petr Figala, kteří byli také mezi návštěvníky na 1. Autistické konferenci, a diagnostik, speciální pedagog se zaměřením na poruchy autistického spektra PhDr. Petr Adamus, Ph.D. Otázky jsme položili i za mnohé další vysokoškolské studenty s autismem, kteří spolupracují s ATYP magazínem.

Jak vypadá funkční diagnostika studenta vysoké školy, aby získal pro své specifické vzdělávací potřeby podporu?

P. Adamus: Funkční diagnostika je ve zkratce cíleně vedený rozhovor s odborným pracovníkem, který ověřuje kompetence studenta pro zvládnutí daného oboru. Centrum Pyramida má několik odborných pracovníků, kteří se specializují na jednotlivé typy specifických potřeb a u každého může tento proces probíhat trošku jinak. Já konkrétně mám na starosti studenty s poruchou autistického spektra (PAS) a není to záležitost jednoho setkání. Nejprve dostanu od kolegů z Pyramidy informaci, že mají nově registrovaného studenta, který by potřeboval podporu při studiu. Pozvu si ho do jakéhokoliv prostředí, které mu vyhovuje. Nemusí to být vůbec v Pyramidě ani u mě v kanceláři. Pak si povídáme a já se snažím zjistit, jak komunikuje, jak reaguje, interakci na nějaké moje někdy i všetečné dotazy… Zajímám se o schopnosti sociální komunikace studenta, nejen té verbální. A při tom všem se ho ptám na to, jaké jsou jeho zkušenosti třeba ze střední školy. Zjišťuju, jaká míra podpory byla na střední škole uplatňována – jestli zvládal některé procesy sám, nebo měl asistenta pedagoga, který mnoho věcí dělal za něho, jestli v kolektivu třídy prospíval, jestli měl nějaké kamarády, jestli ho kamarádi brali a byl aktivním členem nějaké komunity. Ale jsem si vědom toho, že se to nedá s vysokoškolským studiem srovnat. Je třeba si uvědomit, že podpora dětí v mateřských školách, žáků na základních či studentů na středních školách je legislativně zajištěna zákonem a prováděcí vyhláškou, což nám na vysoké škole schází. Vstupním rozhovorem dále zjišťuju nejen jeho sociální schopnosti, ale doptávám se také na jeho dovednosti: ovládání technologií, jestli je schopen se orientovat na tom někdy složitém portále Ostravské univerzity, jestli je schopen si registrovat předměty sám, jestli je schopen se v tom velkém objemu povinností a informací orientovat. Nároky jsou na studenty kladeny veliké. Vyžaduje se maximální samostatnost ve všem. To je často ten největší kámen úrazu u studentů se SVP. A je to někdy tak, že studenti mi řeknou „jo, všecko zvládnu, v pohodě“ a zanedlouho zjišťujeme, že opak je pravdou. Co se týká studentů na spektru, tak jsem jediný diagnostik. Zabývám se PAS už dvacet let a je mi to blízké.

Umějí si říct o další pomoc, nebo je nějak aktivně kontaktujete?
P. Adamus: Snažíme se nastavit mechanismus. Do diagnostiky píšu, že minimálně jednou za dva měsíce by měl student sám centrum kontaktovat. Když vnímám, že to bude náročnější, tak se domlouváme, že se s ním spojím sám, a probereme, jak mu co jde. Když vnímám, že bude potřeba jen minimální podpora, tak to kolegové z centra zajistí sami.

Vysokoškolská studentka na spektru se ptá, zda vyhledáváte sami studenty, kteří potřebují podporu, nebo vám nějaký vyučující sám nahlásí, že nějaký student má problémy, anebo studenti musí přicházet jenom sami a říct si o pomoc?

P. Figala: O většině z registrovaných studentů ve středisku víme již z přijímacího řízení. Po absolvování přijímacího řízení a zápisu do studia je jen na nich, jestli se zaregistrují do Centra Pyramida. A pak jsou takoví, kteří ví, že mají nějaké specifické potřeby, ale zatím to drží v tajnosti, nebo neví, že fungujeme my. V tom posledním případě je na nás zviditelňovat naše Centrum a aktivity, které děláme.

Někteří autističtí vysokoškoláci v lockdownu paradoxně bez docházky na vysokou školu nezvládají studium a přerušují nebo ho ukončují. Jakou zkušenost máte vy na Ostravské univerzitě?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Jsem v bublině aktivních učitelů 7

Jsem v bublině aktivních učitelů

Česká školní inspekce průzkumem zjistila, že pouze 16 procent učitelů volilo v době uzavření škol jiný systém výuky než e-mailem. V tomto čísle jsou zahrnutí i ti, kteří v malých obcích třeba donášeli úkoly do schránek nebo je posílali po hasičích. Povídáme si s druhostupňovou učitelkou a matkou tří dětí Rebekou Vadasovou, jak se s výzvou naučit se on-line technologie v době uzavřených škol, poprala, co jí to přineslo a jak je bude využívat dál.

Procenta učitelů, kteří své žáky učili on-line, jsou zřejmě tedy ještě menší. Navíc se ukázalo, že vedení škol většinou učitelům zadalo pouze komunikaci přes e-maily a nijak je nemotivovalo k novým aplikacím. Proto ti, kteří se to naučili, patří k odvážným a proaktivním. Nesjednocení se v tom, jak učit, od vedení škol i MŠMT znamenalo nejen problém pro učitele, ale i pro rodiče. Pedagogové neměli IT podporu a rodiče se často museli naučit i několik aplikací, protože učitelé volili různé, přes které učili a zadávali procvičování a případné testy, a zapomněli se domluvit mezi sebou. Ve zprávě České školní inspekce je pozitivní údaj, že přes 80 % učitelů chce pokračovat i nadále v získaných digitálních kompetencích. Pedagogové by je využívali pro výuku ve třídě i pro děti, které jsou třeba dlouhodobě nemocné doma, ale potřebovali by k tomu podporu a IT vybavení. To si přeje i Rebeka Vadasová. Doufá, že děti budou moci mít tablety nebo používat chytré telefony a budou moci to, co se všichni naučili v době uzavřených škol, na nich využívat i během hodin v škole.

Inspekce zjistila, že učitelé učící on-line v době uzavření škol, jsou ojedinělí. Vy teď navíc učíte od 25. 5. ve škole a propojujete on-line třídu s těmi žáky, kteří zůstali doma.

Já jsem asi ovlivněná svou bublinou aktivních učitelů, protože mám pocit, že on-line učí skoro všichni. Samozřejmě tuším, že to tak není, třeba i skrze zkušenost s distanční výukou u vlastního syna, ale ráda sdílím zkušenosti v učitelských skupinách na FB (doporučuji třeba https://www.facebook.com/groups/uciteleplus/ ), kde se asi scházejí hlavně ti aktivnější, takže to mám tímto zkreslené.

On-line myslíte také e-mail nebo opravdu aplikace určené ke komunikaci s více účastníky?

Za on-line výuku nepovažuji zasílání úkolů prostřednictvím e-mailu. Myslím tím, že vyučovací hodiny máme přes nějakou on-line platformu s žáky naživo, v reálném čase.

Jak a proč jste se k tomu rozhodla? Nařízení od vedení školy ani od MŠMT vás nenutilo, ba naopak.

Na začátku jsme si všichni mysleli, že karanténa bude 14 dní, a to by se klidně mohlo vyhlásit jako prázdniny a nestalo by se nic. Nikdo nepředpokládal, že to nakonec budou dva a půl měsíce. Nejdřív jsem čekala, jestli přijde nějaký pokyn, co budeme jako škola k výuce on-line používat. To se nestalo, a tak si postupně učitelé našli nějakou aplikaci sami, což není ideální, ale je to rozhodně lepší než nemít přímý kontakt s žáky vůbec.

Věděla jsem, že moje třída má skupinu na WhatsApp. V době, kdy ještě vše běželo normálně, jsem v ní nechtěla být i kvůli držení si nějakých hranic toho, kdy pracuji a kdy ne. Ale když nám zavřeli školy, tak jsem využila toho, že tuto aplikaci už většina třídy má a umí to s ní. Požádala jsem děti o připojení a začala jsem se s nimi domlouvat, jak by bylo nejlepší se učit. WhatsApp umožňuje videohovor jen pro čtyři účastníky, takže prvně jsme měli videohovor v malých skupinkách (já + tři děti), abych zjistila, jak se děti mají, a abych si zmapovala, zda by chodily na on-line hodiny a jaký preferují čas. Ale WhatsApp byl pro výuku nepoužitelný.

V té době už se začaly v učitelských facebookových skupinách řešit aplikace. Mám nějaký iracionální odpor ke Skypu, protože jsem ho používala snad před 15 lety, tak mi to přišlo jako zastaralá technologie, i když teď vím, že to umí dost věcí. Pak někdo z učitelů vypracoval přehlednou tabulku toho, co která platforma umožňuje a jaká má omezení. Zmiňoval se Discord, Zoom, MS Teams a další. V tabulce u všech bylo, jaké je omezení časové, kolik účastníků může být v jeden čas připojeno, kolik lidí může mít zapnuté video, zda je tam sdílení obrazovky pro výukové materiály atd. Mně se zdál Zoom nejsympatičtější, a navíc pro pedagogy nabízel v době pandemie neomezený čas. Takže jsem se přihlásila přes školní e-mail a mohla jsem začít.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení