Škola pro téměř všechny děti, ale pro málokteré rodiče aneb jak se zakládá osvobozená škola?
Jak jste se dostala k založení Osvobozené školy a k učení na svobodném principu?
Můj příběh je takový netypický. Šla jsem studovat pedagogiku, protože jsem chtěla pracovat s ohroženými dětmi. Sama jsem vyrůstala ve šťastné a spokojené rodině. Ale vnímala jsem, že to tak nemají všechny děti a není to v pořádku. Řekla jsem si, že jestli můžu udělat něco pro to, aby tyto děti mohly vyrůstat spokojeněji, tak to ráda udělám. Ale jak jsem postupovala systémem, uvědomila jsem si, že dlouhodobá ústavní péče je cesta do pekel. Je sice skvělé, že máme systém, který zachrání děti z nefunkčních rodin nebo odložené, ale následná dlouhotrvající péče v ústavním prostředí není pomoc, je to vlastně další traumatizování a poškozování. Když jsem dostudovala Pedagogiku na FFUK, pracovala jsem v Domě na půli cesty v Praze 8. Skvělá organizace, dělají to opravdu dobře. Součástí pobytu dětí nebo mladých dospělých je i terapie, protože lidé, kteří mají závažné trauma z dětství, vypadají, že jsou zdraví – oči dvě, ruce dvě, chodit umí, mluvit taky, tak by se řeklo, proč nepracují? Ale oni mají závažný sociální handicap, který není vidět. Ti lidé jsou ve světě hrozně ztracení.
Můžete nějak víc vysvětlit ten neviditelný sociální handicap?
Měla jsem jednu klientku, pro kterou rozdíl mezi mnou jako zaměstnavatelem v tréninkové dílně, kolegyní, která vedla terapii, její vlastní matkou, kterou nejspíš nikdy neviděla, a paní v obchodě, kam si šla koupit rohlíky, byl téměř neznatelný. Tato žena strávila celý život v ústavní péči, už od kojeneckého ústavu. Na první pohled to byla krásná mladá žena, ale její prožívání vlastního života bylo velmi nešťastné. Neuměla se vztahovat, protože se to neměla kde naučit. Neuměla vztahy navazovat ani udržovat, neuměla ani projevovat ani přijímat emoce své ani druhých. Byla opravdu velmi nešťastná. Tady je začátek cesty k založení Osvobozené školy.
Pro mě je nejdůležitější životní hodnotou životní spokojenost. Když je člověk schopen šťastně vyrůst a být šťastným dospělým, tak pak vede kvalitní život a může být platný společnosti, ve které žije. Když najde svoje dary, to, čím může obohatit sebe, svět i společnost, tak to je pro mě nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že každý člověk na světě takové dary má.
Jak jste našla vy ten svůj dar?
Takhle bych to úplně neřekla (smích), ale pamatuju si, že už na střední škole nám říkali o tom, že v Anglii existuje nějaký Summerhill (nejstarší demokratická škola na světě), ale zároveň to bylo s dodatkem, že to je trochu divná škola. Pak to pokračovalo tím, že jsem vystudovala VŠ, kde jsem byla šťastná, kde se mi naplňovaly moje vzdělávací i sociální potřeby. Vystudovala jsem osobnostně-sociální výchovu u pana doc. Valenty a bylo to skvělé. Pak jsem jako jedno ze zaměstnání dělala koordinátora pro pěstounské a sociálně slabé rodiny na OSPOD a tam byl můj velký aha-efekt. Že totiž nejen děti v ústavní péči jsou závažně ohrožené ve svém vývoji, ale že i děti, které jsou ve svých biologických nebo v pěstounských rodinách, kde o ně pečují s láskou, přijdou do škol, v nichž když je mimořádně nepřátelské prostředí, začnou růst s pocitem, že nejsou v pořádku. Pro mě byl silný moment, když jsem měla najít kroužek pro kluka, který byl vedený u kurátorů, a kolegyně mu říkala, že musí chodit do školy. Pak přišli ke mně, kluk se všelijak kroutil a tatínek se snažil být takový servilní, že kluk už se teda bude snažit. Zeptala jsem se chlapce: “Je ve škole něco, co máš rád?” A kluk: “Ne.” – “A je tam někdo, koho máš rád?” – “Ne.” – “Kdyby to bylo úplně na tobě a mohl sis dobrovolně vybrat, byla by škola místo, kam bys šel?” – “Ne.” Tak mi došlo to zásadní: co po tom dítěti vůbec chceme! Šli bychom my jako dospělí denně tam, kde není nikdo, ke komu bychom cítili jakýkoliv pozitivní vztah, kde se nám to fakt nelíbí a kam nechceme chodit? To pro mě byl jeden ze zásadních momentů, kdy jsem si řekla, že nejen děti, které nevyrůstají ve svých rodinách, jsou ohrožené tím, že nevyrostou šťastně. Zároveň v té době už jsem načítala všechny možné články od Svobody učení, byla jsem na konferenci, kterou organizovali, četla jsem spoustu dalších autorů, třeba Peter Gray, Naomi Aldort… Ještě než se mi narodila starší dcera, absolvovala jsem sebezkušenostní výcvik pro učitele osobnostně-sociální výchovy. Na něm se přesně ukázalo, že ta nejdůležitější věc, kterou každodenně potřebujeme, je komunikace, a přitom se nikde neučí a s dětmi ve školách se často komunikuje převážně zkoušením. To pak ve mně uzrálo v uvědomění, že bude potřeba více škol, které budou respektující a přátelské.
Jak je to ve vaší škole?
Pracujeme v konceptu svobodné demokratické školy, její základní principy jsou sebeřízené vzdělávání, úplné věkové míchání, dobrovolnost, důvěra a odpovědnost ve školní samosprávě. Děti se učí to, o co mají zájem, a v míře, ve které mají zájem. A je úžasné vidět, jak děti zdravě rostou, když jim dáme důvěru. Jak úžasné a rychlé pokroky dělají. Vezmu příklad chlapečka, který je ve druhé třídě. Loni o námi nabízenou výuku v podstatě nezakopl, ale protože máme dobré vztahy s rodiči, tak jsme si povídali s tatínkem a přišli jsme na to, že kluk při jedné cestě autem spontánně objevil mocniny a odmocniny. Tak jsem to říkala kolegovi, který se věnuje matematice, a oni spolu pokračují, chlapec se velmi nadšeně hlásí na jeho hodiny. Jednou se stalo, že měl hodinu společně s osmákem, a osmák v jednu chvíli říkal, že už to je na něj moc složité, a druhák chtěl ještě, že to pro něj těžké není.
Proč vás nenapadlo jít do klasické školy a zkusit to v ní měnit?
Podvědomě jsem se běžné škole bránila vždy. Ani jsem nešla studovat učitelství, já jsem studovala pedagogiku na filozofické fakultě. Specializace mám z osobnostně-sociální výchovy (OSV), která je podle mě skvělá a pan docent Valenta by si zasloužil metál za to, že je OSV součástí státního kurikula. Dále jsem si vybrala specializaci sociální pedagogika, pak pedagogické poradenství, ale školní pedagogiku ne. Nejsem učitel, ale můžu dělat ředitele školy. No, a běžné škole vždy musíte nasednout na koncepci školy. Nedávno jsem si povídala s učitelkou jedné pražské školy a ta mi upřímně řekla: “Víš, my na druhém stupni jsme ve sborovně dvě, které nejsme vyhořelé.” A to je asi ten důvod. V konečném důsledku si myslím, že ať děti učíme cokoliv, tak jim předáváme svůj vztah k té věci. Že nejdůležitější kanál, kterým se děti učí, je nápodoba a vlastní činnost. Dospělý, který tam s nimi je, není učitel v tom smyslu, že jim říká, co se mají naučit, ale v tom, že děti vidí jeho nadšení nebo odpor pro tu oblast.
