Zatímco v ČR se inkluzi hází klacky pod nohy, tak na Slovensku se snaží proces společného vzdělávání podpořit dalšími návrhy. Na tiskové konferenci v říjnu 2018 v Národní radě Slovenské republiky hovořili stínový ministr školství za OĽaNO poslanec Miroslav Sopko a Viera Hincová ze sdružení A Centrum a HANS o tom, že předložili sněmovně návrh na vytvoření pozice školního mediátora. Jeho potřebu opírali výzkumy Státní školní inspekce o narůstající šikaně ve školách a posbíraných zkušenostech ze škol, kdy dochází ze strany pedagogického sboru k nepartnerské komunikaci s rodiči zejména inkludovaného dítěte.
Co vás vedlo k tomu, že jste na Slovensku realizovali výzkum, jak se cítí děti ve školách?
Průzkum k šikaně na školách, který jsme zmínili na tiskové konferenci, realizovala Státní školní inspekce. V této zprávě jsou údaje za školní rok 2017/2018. Pan poslanec Sopko, který předložil návrh na zřízení pozice školního mediátora, měl ještě navíc údaje z průzkumu aktuálnějšího, který ještě na stránce inspekce není zveřejněn. Je podstatné, že pokud si porovnáme údaje z různých let, poměr výskytu šikany ve školách neustále roste. Je možné, že zvyšující se počty jsou také indikátorem toho, že žáci o tomto problému hovoří otevřeněji. Zatímco v roce 2016 ohlásilo jen 9 % studentů, že byli šikanováni, tak v tomto průzkumu 20 % žáků bylo obětí šikany, každý pátý žák uváděl, že byl opakovaně šikanován. Narostl také počet těch, kteří v dotazníku uvedli, že byli svědky šikany. V průzkumu ze školního roku 2017/2018 to bylo asi 30 % žáků, aktuálně je to téměř polovina. Může to být také známkou většího povědomí o tom, že šikana není jen fyzické napadení, ale i slovní ponižování, posměch nebo šikanování přes internet, které je stále častějším jevem. V minulých letech mohla většina studentů a žáků tyto formy šikanování považovat za “neškodné”.
Kolik škol se výzkumu účastnilo?
Průzkum se provádí v základních a středních školách každý rok zhruba od roku 2005.V prvním průzkumu bylo zapojeno více než 1300 škol, od té doby je to každoročně asi 280. V tomto průzkumu odpovídali žáci 6. až 8. tříd.
Na tiskové konferenci jste mluvili o tom, že 20 % dětí se ve škole necítí bezpečně a 94 % dětí s AS zažije šikanu.
Tato data z mezinárodní studie jsou zdrcující. Odlišnost dětí s Aspergerovým syndromem, vysokofunkčním autismem nebo atypickým autismem je pravděpodobně jedním ze zdrojů tohoto vysokého čísla. Pokud se neošetřují vztahy v rozmanitém kolektivu od samého počátku, snadno vznikne problém s výsměchem a jinými formami šikany v týmu. Na konferenci pan Sopko řekl, že 13 % dětí uvedlo, že se bojí některého spolužáka. Faktem je, že z jiného průzkumu vyplynulo, že pouze 8 % dětí je ve škole šťastných.
Co je institucionální šikana
Jak je to s chováním učitelů k žákům?
Naše zkušenosti, o nichž jsme mluvili na tiskové konferenci, jsou posbírané ze setkávání s rodiči a dětmi a také s mladými lidmi s AS. Nevhodné komentáře učitele k žákovi například s AS nebo jinou specifičností, nezvládnutí inkluzivní komunikace, to vše často vyústí do toho, že ostatní žáci mají větší “odvahu” dávat „jinému“ najevo jeho odlišnost. Zhoršuje se tím klima ve třídě, a to rozhodně má vliv na výskyt nežádoucích jevů ve třídě. Na tento problém se u nás málokdy poukazuje.
Jak dlouho se zabýváte tímto tématem?
Ve svém příspěvku na konferenci “Jiný už nebudu, jsem Asperger” ve Zvoleně v roce 2016 jsem zmínila termín institucionální šikana. Je to pojem, který zavedla oficiálně Velká Británie. Pro nás to není zatím známý termín, ale řetězec nedorozumění, napomínání, posílání rodičů k dalším a dalším odborníkům, či neustálé předvolávání rodičů kvůli chování dítěte, kladení viny a odpovědnosti na rodiče, místo pochopení specifik dítěte, může nabírat známek institucionální šikany.
Když je dítě konečně diagnostikované, tak se zlepší komunikace mezi školou a rodiči?
Často se naopak se změnou přístupu nevhodným směrem setkají rodiče poté, když dají dítě diagnostikovat. Namísto úlevy se situace ve škole ještě zhorší, dítěti se připisují i věci, které neudělalo, a poukazuje se na každou maličkost, která by u jiného dítěte byla přehlédnuta. Jsem přesvědčena, že je to věc nedostatečných dovedností a možná nadměrné úzkostlivosti pedagogů, ale současně si školy a možná ani poradna neuvědomují, že se staly součástí institucionálního tlaku, který nerespektuje individualitu a osobitost dítěte, ale vytěsňuje ho na okraj, který je opakem začlenění a integrace.
Znám mnoho příběhů rodičů, kteří vypráví o tom, že škola doslova odmítala diagnózu dítěte. Obviňují matky, že jsou hypermatky, hysterické matky, alibistické matky, jejich věty jsou: já na vašem dítěti nic nevidím nebo dítě je pouze introvertní (v případě ADHD, že je pouze nevychované atd.). Bojkotují vydat podklady o dítěti pro PPP/SPC nebo je napíší tak, že dítě z nich vyjde jako zcela jiné, než které rodiče doma mají. Setkala jste se s tím? Často to vyřeší změna školy, kde k dítěti začnou přistupovat jinak, vezmou na vědomí, že lékaři určili, že má ADHD, ADD nebo PAS a je po problému.
Zpochybňování diagnózy je podle mého názoru nesmírně neprofesionální a neetická záležitost. Problémem může být v případě PAS to, že jde o nové diagnózy, se kterými ještě není tolik zkušeností (např. Aspergerův syndrom, atypický autismus). ADHD je tu však už 20 let a sama si pamatuji totožné problémy dětí ve školách, respektive velmi podobné postupy pedagogů opravdu před dvaceti lety. Jako kdyby se učitelé za ty roky vůbec nic nenaučili, jako kdyby se povědomí pedagogů, kteří by přece jen měli mít určité vědomosti, nikam neposunulo. Problémem může být rovněž to, že oni stále fungují v určité izolaci, nemají zkušenosti se supervizí, koučováním, mediací, které by jim ukázaly jinou perspektivu a jiné možnosti řešení problémů s těmito dětmi. Často jsou zacyklení ve svém způsobu vnímání situace a neumí z ní bez takové podpory a sebereflexe nijak vykročit.
Takže je lepší říci diagnózu, nebo neříci? Tohle často rodiče řeší.
Já si myslím, že komunikace se školou by měla být partnerská, otevřená, a tím pádem i upřímná. Není ku prospěchu nikoho, ani školy, ani dítěte, je-li diagnóza zatajována. Jestliže se škola postaví k inkluzi negativně, je to signál, že by tam rodič dítě neměl dávat. Je to signál, že klima na škole nebude dobré, a v tom případě se problémy dřív nebo později ukáží. Integrace se používá k zajištění, aby dítě mělo vytvořené takové podmínky, aby maximálně mohlo využít svůj potenciál. Pokud je nemá vytvořené, škodí mu to, takže touto cestou bych nešla, Jedinou výjimkou by mohla být situace, kdy dítě začíná chodit do školy a má dobrou šanci se přizpůsobit bez větších problémů – pasívnější typy s poměrně dobře zvládnutou socializací nemusí mít zjevné problémy. Někdy u dětí s AS začínají problémy až od druhého stupně, kde existuje více změn, kterým se musí přizpůsobit a to je pro ně obtížnější.
Vy máte osobní zkušenost s doprovázením rodičů při komunikaci se školou. Proč potřebují s sebou někoho dalšího? To nezvládnou hovořit se školou ohledně svého dítěte sami?
Tyto situace jsou často velmi emocionálně napjaté, a rodič – většinou matka – málokdy dokáže argumentovat a reagovat na otázky a nové a nové informace ze strany představitelů školy. Mluvím o situaci, kdy opravdu je setkání vyloženě nevyvážené, i když přijdou rodiče oba, tak ze strany školy je přesila: ředitel školy, zástupce ředitele, výchovný poradce, třídní učitel, psycholog nebo speciální pedagog. A je potřebné si uvědomit, že většinou jde již o vyhrocenou situaci, kdy škola je tlačí k odchodu dítěte ze školy nebo jeho přeložení do domácího vzdělávání. Dítě přitom nedostalo dostatek času na adaptaci na nové podmínky, například změna učitele nebo při přechodu na druhý stupeň se ještě neadaptovalo na střídání se učitelů, nebo je nedostatečná podpora podle IVP, a jsou nutné změny nebo tyto problémy byly dlouhodobě a komunikace je již zacyklená.
Čím by konkrétně v takové situaci mohl školní mediátor, kterého chcete, pomoci?
Nezávislý pozorovatel si vyslechne argumenty, obě strany mohou reagovat s větším odstupem, a poskytuje emocionální podporu pro rodiče, ale také pedagogům. Je dobré se vyznat ve školním zákoně a v právech dítěte, a že každý rodič nemusí zvládat, zejména pokud jde o situaci dítěte, do které je velmi citově zapojen. Někdy hraje roli, že se lidé chovají jinak, pokud je přítomen nezávislý svědek. Například jsme se setkali s tím, že škola po setkání volně “doplnila” zápis, a byli překvapeni, když jsme písemně protestovali a přesně jsme uvedli, co se na schůzi povídalo a co se tam neřeklo. Mysleli si, že jsme je nahrávali, ale nebyla to pravda. Bylo to jednoduše o tom, že nám na tom dítěti velmi záleželo, takže jsme si pamatovali dobře, co všichni říkali a zejména já jako nestranný pozorovatel, protože jsem do toho nebyla citově angažovaná. To je úloha právě mediátora. Pro zapisovatelku to bylo jen další z náročných střetnutí, které musela písemně zachytit a měla tendenci vyhovět škole než požadavku objektivity. Zápis jsme nepodepsali.
Ze svého okolí znám stejné zkušenosti, kdy zápis byl zkreslen ve prospěch školy, záhadně zapomněli zapsat připomínky ze strany rodičů. Nebo dokonce přepsali známku v písemce, přidali chyby dítěti s ADHD a pod. Na facebookových skupinách stížností na školy to čtete neustále, že se rodiče ptají, co mají dělat, když učitel/é udělají to a to a mnohdy nad tím stojí rozum, že to vůbec tomu dítěti udělají. A to nejsou skupiny rodičů specifických dětí. Jak si vysvětlujete, že pedagogický sbor – stále pro mnohé morální persony – třeba zfalšují/zmanipulují zápis ze setkání, jak jste zmínila?
K tomu bych se nerada vyjadřovala, ale možná si stačí vzpomenout na experimenty spojené s poslušností a máme psychologické vysvětlení, které hovoří o tom, že většina z nás by dokázala popřít morální aspekty situace, když to od nás vyžaduje autorita… Jsme v tom všichni na jedné lodi a nekonali bychom zřejmě v jejich situaci jinak. Proto je tak důležité pracovat s otázkami moci v pomáhajících profesích, ale to je pořád pole neorané. 99 % pedagogů by nám povědělo, že oni žádnou moc nemají. Jenže mají a nejsou si jí vědomi, a také proto s ní nenakládají správně. Ale to může platit pro každého i pro občanského aktivistu či sociálního pracovníka.
To mi připomíná, že mnoho lidí, ale i učitelů říká, že právě děti s autismem se odmítají slepě podřídit, poslouchat autoritu jen proto, že je autorita, a proto tolik naráží ve školách nebo tam vůbec nechtějí být, protože ji vnímají jako postavenou na tlaku k poslušnosti a velké manipulaci ke slepé poslušnosti. Máte takovou zkušenost, když třeba jako mediátorka obhajujete děti s Aspergerovým syndromem nebo u vašeho syna, který má AS?
Ano, děti s Aspergerovým syndromem musí mít všechno logicky odůvodněné. Autoritativní chování a vyžadování slepé poslušnosti jim toto logické vysvětlení nedává, proto ji zpochybňují a protestují proti ní. Ale myslím, že to je trend, dokonce i u běžných dětí a jejich rodičů – naše společnost prochází celkově fází určité “puberty”, která je charakteristická právě zpochybňováním autorit, a tak si často i učitelé stěžují, že rodiče nepřijímají jejich komunikaci. To je velkou výzvou právě k partnerské komunikaci bez nadřazenosti a “poslušnosti”. To, že se to dá, dokazují mnohé příklady dobré praxe v kvalitních školách, kde na sobě začali lidé začali systematicky pracovat a změnili klima i komunikaci s rodiči a dětmi.
Školy musí dovolit veřejnou kontrolu
Jak školy vnímají nezávislého pozorovatele při schůzce s rodiči?
Školy jsou veřejnými institucemi, proto musí dovolit veřejnou kontrolu. I přítomnost zástupce občanského sdružení, které se věnuje dané problematice, je veřejnou kontrolou. Může tak přinést jiný pohled i pro samotnou školu, která též může být “zacyklená” ve svém jednostranném pohledu. I v právním řádu můžeme najít pozici “pověřený zástupce”, kterého může i rodič ústně zmocnit, aby za něj mluvil v dané věci a aby měl přístup k informacím o dítěti.
Stalo se, že vedení školy nesouhlasilo s tím, abyste byla při setkání mezi rodičem a pedagogickým sborem?
Od vedení školy jsem se s tím nesetkala, pouze v jednom případě na setkání s vedoucí školského oddělení na městském úřadu. V té chvíli můžeme požádat o zápis, kde se tato skutečnost uvede, že zakazují přítomnost, ale někdy to není nutné vyhrocovat a je potřeba najít jiné cesty.
Navrhujete novou pozici školního mediátora. Tuto činnost má ale v popisu práce speciální pedagog SPC, školní psycholog/výchovný poradce nebo psycholožka z PPP…
Speciální pedagogové a psychologové mají spoustu funkcí a práce, tak by nebylo vhodné, abychom jim přidávali další aktivitu. Vytvoření speciální pozice je záměrem zákonodárců právě proto, aby tento člověk měl dostatečnou kapacitu se vypořádat s problémem šikany a také se věnovat mediaci mezi školou a rodiči, rovněž preventivním činnostem se žáky, takzvané peer mediaci, ale také mediaci mezi učiteli a vedením školy. Hlavní podstatou mediace je podporovat partnerství mezi oběma stranami, která je projevem dobré vůle a prvním krokem k vyřešení problému. Bohužel v praxi se často setkáváme s tím, že psycholog nebo speciální pedagog nezastupuje tak zcela nezávisle zájmy dítěte, je často na straně školy bez toho, aby dobře znal pozici rodiče nebo specifika přístupu k žákovi. Není trénovaný v mediaci a v tom, jak být nezávislý. Nechci tvrdit, že tito odborníci nemají touhu a záměr pomoci dítěti, to by nebylo fér. Jejich postavení není snadné a nemají kapacitu neustále lobbovat za jednotlivé žáky/studenty, kterých mají v péči mnoho.
Můžete čtenářům víc přiblížit, co je to peer mediace?
Peer mediace je mediace mezi studenty, kdy se studenti snaží řešit problémy s ostatními v kolektivu nejprve vlastními silami. Jsou k tomu vytvořené metodiky a samozřejmě předchází tomu školení a průběžná supervize. Až když se nepodaří vyřešit problém na úrovni vrstevnické, pozvou si mladí lidé na pomoc dospělého.
„Školní“ mediátor by měl být především nestranný
Návrh na pozici školního mediátora řeší, jak by byl vzdělávaný? Byl by to kouč znalý v problematice inkluze a šikany ve školách?
Návrh nemá ambice vytvořit podrobné postupy a principy fungování této nové pozice. Předpokládá se do budoucnosti samozřejmě spolupráce s Komorou mediátorů a s příslušným výcvikem v mediaci. Téma inkluze by bylo rozhodně důležité téma pro lidi v této funkci.
Jak by se chránilo, aby zachoval nestrannost?
Bude nutné dbát na to, aby byla pozice školního mediátora nezávislá. Neměl by být zaměstnancem školy, protože by tím byla ohrožena jeho nezávislost. Byla to jedna z mých připomínek k návrhu zákona, která bude zohledněná při jeho opakovaném podání. Podobnou pozici mají školní psychologové, často se ale přizpůsobí pedagogickému sboru a nebojují potom za potřeby dětí.
Jedním z principů práce mediátora je například nepřijmout případ, pokud jednoho z aktérů zná osobně. V tomto případě to nebude zcela možné, aby aktéry neznal, ale je potřebné zabezpečit největší možnou míru nezávislosti během mediace.
Nemáte strach, že když to bude tzv. školní mediátor – tedy bude mít práci související se školstvím, tak se může stát, že se stane závislým na tom, aby měl práci, a tím pádem opět může sklouznout na stranu školy? Nebo kým bude placen? Školou? Rodiči?
Toto téma bude potřeba podrobněji rozpracovat. To, že jde o školní mediaci, je spíše pojmenováním oblastí sporů, které se bude odborník věnovat, není nutné, aby byl zaměstnancem školy. V současné době se v mediaci obě strany obvykle dohodnou na pokrytí nákladů na mediaci, celý systém financování v tomto případě ještě není navrhnutý. Kdyby byl zaměstnanec školy, možná by mohl řešit spory v jiné škole, ne v té své domovské, ve své by fungoval jen v rámci prevence. I toto by mohlo být jedním z možných řešení, ale je zapotřebí k tomu širší diskuse.
Jak přesně probíhá vaše pomoc při zadrhnuté nebo vyhrocené komunikaci mezi rodičem a školou? Jak se zorientujete v tom, kdo má pravdu?
Pokud vstupuji do komunikace se školou, tak není mojí úlohou řešit, kdo má pravdu. V zásadě vycházím z toho, že dítě se specifickými potřebami je nejzranitelnější prvek celého systému a je nutné udělat všechno proto, aby škola pochopila svou roli, aby dítěti vytvořila vhodné podmínky pro vzdělávání, což je její úlohou ze zákona a aby se nezbavovala odpovědnosti. Vhodné podmínky zahrnují vhodné formy komunikace vyučujících ve třídě i mimo ni, podporu dobré atmosféry ve škole a přijímání odlišností žáka. Takže nejsem v tom tak úplně mediátorkou, ale spíše “ochránkyní práv”.
Obhájce práv dítěte s postižením se stává čím dál aktuálnějším tématem. V ČR probíhá již potřetí půl roční víkendový kurz pro rodiče Jak se stát obhájcem práv lidí s postižením.
Rodič má obvykle méně informací, nezná tak dobře zákony jako představitelé školy, takže je v nevýhodné situaci, v situaci nerovnováhy informací, ale také moci. Škola má určité pravomoci, které využívá k podpoře svých zájmů, což je v pořádku, pokud zájmy nezakrývají fakt, že nepostupovala podle doporučení poradny, učitelé ve výuce ignorovali Individuálně výchovně vzdělávací plán žáka. To je často dokazatelné z písemných prací, nebo přímo z poznámek a vyjádření pedagoga při řešení problémů. Obrazně řečeno, škola má odborníky, zdroje, prostředky a její představitelé mají vzdělání na to, aby postupovali korektně a správně, ale stále to nedělají a vytváří tlak na rodiče, aby situaci řešili často na úkor začlenění dítěte do běžného prostředí. A to už opravdu hovoříme o porušování práv, zakotvených v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, o kterých školy často ani netuší a neberou je v úvahu. Škola s respektující inkluzivní atmosférou tohle nedělá, je to obvykle signál a znamení toho, že škola není jako instituce dostatečně zdravá a uvědomělá ve svých vnitřních procesech. Je známým faktem, že tyto děti fungují zcela jinak v akceptujícím prostředí a jinak v prostředí, které není v souladu s nimi, nevychází jim vstříc. Jejich “problémové chování” je často reakcí na stres a tlak, kdy jen reagují na nepřiměřenou komunikační a smyslovou zátěž z prostředí školy, kterou je možné vhodnými přístupy upravit a snižovat.
Jak jsou na tom rodiče dětí s handicapy a pedagogové se znalostí Úmluvy práv lidí s postižením?
Velmi ji neznají. Kromě vstupování do komunikace se školou v případě problémů se věnuji osvětovým a vzdělávacím činnostem, ať už v oblasti informací o právech lidí se zdravotním postižením nebo tomu, jak souvisí inkluze s touto Úmluvou OSN. Ale také školím přímo o tématech vztahujících se ke studentům s Aspergerovým syndromem, s náročným a problémovým chováním, ale také učím dovednostem pro inkluzivní vzdělávání. Školy a učitelé se v celém tom shonu musí zastavit a uvědomit si, co dělají správně a co ne. Skvělým nástrojem jsou také „živé knižnice“, kde rodiče těchto dětí vyprávějí své příběhy. Najednou to není rodič, na kterého máme ve škole všichni již “spadeno”, že si jen vymýšlí problémy, nespolupracuje se školou, je to náročný rodič, stále vyžaduje nějaké úlevy a osvobození pro dítě a dal dítěti diagnózu, aby zakryl svou neschopnost dobře svého potomka vychovávat. Najednou vidí jiného člověka, v jiné situaci, který jim vypráví, jaké je jeho dítě třeba s AS, jak to prožívá ona jako matka, s čím bojuje a proč je to těžké. Otevře jim to oči.
Co to přesně znamená „živé knižnice“?
Živá knižnica je projekt, ve kterém skuteční lidé vypráví své příběhy, aby přiblížili ostatním, jak žijí lidé z různých menšin nebo lidé se zdravotním postižením. Vypráví svůj příběh v malé skupině účastníků, maximálně 5-10 lidí. Tento formát byl prvně použit roku 2010 na dánském hudebním festivalu. Jeho myšlenkou je, že naše předsudky a stereotypy jsou založeny hlavně na tom, že nemáme zkušenost s příslušníkem té konkrétní skupiny nebo toho konkrétního handicapu, neznáme jeho překážky zblízka, neznáme jejich osudy a s čím zápasí. Dokážeme je přehodnotit, když se setkáme s takovým člověkem tváří v tvář.
Jaké děláte workshopy?
Workshopy o dětech s AS a prevenci problémového chování u dětí s AS dělám po celém Slovensku a ve spolupráci s Modrou Beruškou také v Brně již třetím rokem. Aktuálně rozbíhám pilotní modulový vzdělávací program “Dovednosti pro inkluzivní vzdělávání”. Ten nabízí komplexní přístup, který prostřednictvím zážitkové aktivity rozvíjí porozumění inkluzi, otázkám lidských práv, specifikám dětí se speciálními potřebami (nejen s AS), také konkrétní dovednosti pro prevenci problematického chování, pro práci s třídním kolektivem či pro formy inkluzivní komunikace ve školním prostředí. Na prvním stupni je práce s třídním kolektivem založená na spolupráci s paní učitelkou Mgr. Darinou Vránovou, která je autorkou metodiky “Jsem král svého světa” a pohádkové knihy “Skřítkové pomáhají dětem”, která přístupnou formou učí děti respektující komunikaci a zpracování problémových situací ve škole. Je důležité, aby aktéři vzdělávání nevnímali inkluzi jako něco, co jim bylo vnuceno z Evropské unie, ale aby jí porozuměli a chápali jako přirozenou. Je to zároveň práce s odporem vůči změně, ale jediné, co můžeme v tom konkrétně udělat, je dát lidem konkrétní dovednosti, díky kterým zažijí pocit úspěchu ve své “otevřenosti k inkluzi”, inkluzivnosti, a pochopí, jak je to samotné obohacuje. Učila jsem vždy lidi hledat poklady tam, kde je nečekají. V rámci programu poskytuji rovněž individuální poradenství a koučování, takže věřím, že pedagogové obdrží podporu, kterou potřebují pro změnu přístupu a rozšiřování svých dovedností.
Také jako mnoho jiných rodičů dětí s PAS a ADHD chodím na semináře, workshopy a konference. Pedagogové tam téměř nejsou. Mám za to, že přeci jen jsou rodiče dnes v právech lidí s postižením, ale i co se týče konkrétního handicapu, ale také inovativních forem výuky vzdělanější než pedagogové a dokonce než speciální pedagogové. To může rozčilovat pedagogy, jako lékaře rozčiluje, když tam přijde informovaný rodič, a proto komunikace ze strany školy bývá automaticky útočná nebo obranná.
U nás existuje možnost dalšího vzdělávání a získávání kreditů, které motivují pedagogy i tím, že se jim za další vzdělávání zvýší plat. Tento systém je ale hodně kritizovaný, protože jeho efekt je někdy nejednoznačný, kredity si pedagog může třeba získat za práci s počítačem, ale reálně do praxe vyučování nemusí přinést nic nového. Na našich konferencích také bylo málo pedagogů, hlásí se spíše speciální pedagogové nebo školní psychologové. Zčásti je to tím, že ředitelé je nechtějí uvolňovat. Vyžaduje to náhradu a tak dále. Ale je to také určitě o vnitřní motivaci a celkovém klimatu a nastavení na škole. Naštěstí znám i vynikající příklady dobré praxe, bez toho by to celé nedávalo smysl.
Dozvěděla jsem se, že asociace mediátorů nabízela školám pomoc v případě konfliktní komunikace s rodiči a školy odmítly. Co si o tom myslíte?
Je možné, že školy si prostě neuvědomují tuto potřebu a možnosti, které jim mediace nabízí. Nemají zkušenosti s tím, jak je to užitečné a nápomocné, a kolik energie by tím v konečném důsledku ušetřily. Druhá věc je finanční krytí, nevím, jak byla nabídka postavená, protože profesionální mediace se platí. Je samozřejmě mnohem levnější než právní, respektive soudní řízení, proto se postupně začíná prosazovat. Možná, že naše školy ještě musí projít fází, kdy budou zapojeny v právních sporech, kdy je rodiče budou žalovat za újmy způsobené dětem, za nedodržování školního zákona a podobně, a potom pochopí, že mediace je pro ně výhodnější, že tím předejdou žalobám.
Máte nějaký pozitivní příklad z praxe, kde jste jako mediátor pomohla v trojlístku: rodič – dítě – pedagogický sbor a kolik mediací to potřebovalo?
Určitě ano. Například v jedné škole jsme do celého procesu zapojili i komisařku pro osoby se zdravotním postižením, to je funkce, která byla vytvořena na základě Úmluvy Organizace spojených národů, společně jsme absolvovali setkání, ve škole se uskutečnily rovněž semináře o Aspergerově syndromu. Když jsme však zjistili, že škola nepostupuje při integraci
správně, podali jsme podnět školní inspekci. Nebyla jsem si jistá, nakolik zareaguje školní inspekce na podnět občanských sdružení, ale zareagovala pozitivně, na škole situaci přešetřila. S pomocí komisařky jsme získali pro chlapce asistentku a problémy se výrazně zmírnily.
Které dokumenty byste doporučila, aby budoucí školní mediátor a rodič, jehož dítě je šikanováno nebo nesprávně začleňováno a se školou je vyhrocená komunikace, znal? A kam se může obrátit, než bude školní mediátor?
Určitě je dobré si přečíst Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením (pozn. red. ve zkrácené formě je zde). Tato úmluva byla vytvořena organizacemi osob se zdravotním postižením, politici ji netvořili. A co je zajímavé, je nadřazená zákonům dané země. V oblasti vzdělávání se země zavázaly k tomu, aby vytvořily podmínky pro inkluzivní vzdělávání a poskytly veškerou potřebnou podporu. U vás se mohou lidé obrátit na kancelář veřejného ochránce práv pro lidská práva, který má v působnosti dodržování této úmluvy. Je důležité, aby tato instituce dostávala podněty, pokud dochází k porušování práv dětí se zdravotním postižením, protože může iniciovat změny v legislativě a jiné procesy.
_________________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá
VIZITKA
Viera Hincová
Programová manažerka a lektorka ve společnosti A Centrum a předsedkyně občanského sdružení HANS.
