Co dělat při panické úzkostné atace

Moje dřívější ataky paranoidní schizofrenie vystřídaly ataky úzkostné. Přicházejí obvykle dvakrát týdně a většinou trvají dvě hodiny, o to jsou ale intenzivnější a šílenější než paranoidní. Co prožívám během panické úzkostné ataky? Dozvíte se také, co znamenají stavy derealizace a depersonalizace, které tyto ataky doprovázejí, co dělat při atace, co po ní a jak pomoci člověku při panické úzkosti.

Venčím našeho psa. Protože jsem obézní, mám nepříjemný pocit, že se na mě lidé dívají a říkají si: „Fuj, ta je ale tlustá!“ Začínám silně vnímat své tělo. Každé kilo navíc. Jak jdu, připadám si jako valící se hora sádla. Oči mi těkají z místa na místo a hledám objekty, na kterých by se mohl můj pohled zastavit. Vyhýbám se očnímu kontaktu s lidmi, kteří mě míjejí. „Ne, nedívejte se na mě, prosím, nevydržím Váš pohled.“ Mám pocit, že vyskočím ze svého těla a uteču někam, kde nikdo není. Chce se mi zoufale řvát: „Néééé, néééé!“

Konečně jsem před naším barákem a mířím se psem domů. V duchu utíkám. Co nejrychleji být doma a schovat se před světem. Odemykám byt, sundávám psovi náhubek a kšíry. Začínají se mi klepat ruce. „Nenávidím se!“ Uvnitř se celá třesu. „Kam až jsem svou nenávist k sobě nechala dojít? Nenávidím se!“ Lehám si do postele, i s hlavou se ocitám pod dekou a snažím se pravidelně dýchat. Mám pocit, že se udusím, že mi chybí kyslík. „Zemřu, teď zemřu.“ Počítám: „Nádech, výdech, zadržet dech,… nádech, výdech, zadržet dech,…“ Vše na čtyři doby.

Buší mi srdce, tlačí mě na hrudi, mám strach, že dostanu infarkt. Jsem celá zpocená, od hlavy až k patě. Příšerně mi třeští hlava a mám pocit, že se nadobro zblázním. „Jestli se nezblázním teď, tak už nikdy!“ Slyším ve své hlavě slova jako: „Zešílíš, skončíš navždy v blázinci přikurtovaná k posteli.“ Opouštím své tělo. To se nedá vydržet. Vznáším se dva metry nad postelí a dívám se na sebe, jak tam ležím, třesu se jak ratlík, lapám po dechu, zpocená, srdce mi buší ve spáncích,… Ne, nevydržím ležet.

Sedám si na postel a svět kolem mě je rozmazaný. Ostře vnímám jen části pokoje, na které se dívám přímo. Je to jako film. Svět plyne kolem mě a já do něj nepatřím, jenom ho pozoruji. „Nezasloužím si patřit mezi lidi! Jsem tlusté prase.“ Vrávoravě mířím do kuchyně. Všechny barvy a zvuky vnímám hypersenzitivně. Tečky od much na kredenci i malá smítka na podlaze nabývají obrovských rozměrů. Napouštím si sklenici vody. Co když je otrávená? „Ano, chci vypít otrávenou vodu a zemřít.“

Už to trvá půl hodiny a je mi čím dál hůř. Vracím se do postele. Chci zavřít oči, ale nejde to. Chvějí se mi víčka. Neudržím oči zavřené. Rezignuji a beru si Lexaurin a Gabapentin. Opět se soustřeďuji na pravidelné dýchání. Ležím odevzdaně a přeji si usnout a probudit se normální. Po hodině je to lepší, po dvou hodinách od začátku ataky už se cítím zpátky ve světě, do kterého patřím a zpátky ve svém těle. Ale příšerně mě bolí hlava. Cítím se vyčerpaná a unavená. Byl to malý nápor šílenství. Chce se mi spááááááát. „Nechte mě spát, utekla jsem hrobníkovi z lopaty, zažila jsem peklo na zemi, chtěla jsem zemřít. Nepovedlo se mi to, teď už nemám na nic sílu.“ Přichází totální vyčerpání, většinou usnu.

Příznaky a spouštěče úzkostné poruchy

To, co jsem Vám popsala, byla panická porucha (F 41.0 dle MKN 10, 300.01 dle DSM-5). Úzkostné poruchy mohou spouštět buď konkrétní, předvídatelné situace vyvolávající intenzivní strach, nebo mohou přijít naprosto nečekaně, třeba v okamžiku, kdy relaxujete a není žádný důvod ke strachu či úzkosti. Panickou poruchu často doprovázejí právě popsané stavy:

• Bušení srdce či zrychlený tep

• Dýchací potíže nebo hyperventilace

• Pocení

• Třes nebo chvění

• Bolest nebo nepříjemný pocit na hrudi

• Břišní nevolnost

• Pocit závratě, vrávorání, slabost nebo mdloby

• Zimnice nebo návaly horka

• Necitlivost nebo brnění končetin

• Derealizace – pocit neskutečnosti a oddělenosti od svého okolí

• Depersonalizace – odtržení od sebe sama

• Strach jedince, že se zblázní či nad sebou ztratí kontrolu

• Strach ze smrti

Jak by se k vám mělo zachovat okolí, pokud vás tato ataka přepadne třeba v práci?

Rozhodně by vaši kolegové nebo i nadřízení měli být dopředu informováni, že těmito stavy trpíte.

Když ataka nastupuje, měli byste o tom okolí informovat. Nejlepší je říci úplnou pravdu, beze studu, abyste se vyhnuli případnému stigmatu. Když panika přijde, prostě kolegy či partnera informujte, co potřebujete: „Mám panickou ataku, potřebuji si zalézt na klidné místo a počkat, až odezní.“

Pokud jste v práci, nejlepší je nechat se odvézt. Zavolejte někomu, kdo pro vás přijede a odveze vás domů.

Potřebujete naprostý klid. Někam si zalezte a počkejte, až to odezní.

Někdo by ale měl zůstat s vámi, abyste neztratili kontakt s okolím. Řekněte si, jak má být druhý člověk blízko/daleko.

Pokuste se odvést pozornost od vnitřních prožitků. Jednomu pomáhá s někým mluvit, jinému pomůže hrát na počítači třeba karty.

Při propuknuté atace se držte základních pravidel

• pravidelně dýchejte, zaměřte se na řízení dechu, odpočítávejte si dobu nádechu, výdechu a zadržení dechu
• říkejte si opak negativních myšlenek, které vás pohlcují, vyměňte negativní myšlenku za pozitivní
• snižte intenzitu všech podnětů, které k vám přicházejí – zvuky, světlo,…
• použijte metodu progresivní svalové relaxace – postupně zatínejte a uvolňujte různé svaly
• vezměte si lék, který máte pro tuto situaci doporučený
• po atace nedělejte nic psychicky náročného, lepší je dělat něco manuálního, u čeho nemusíte myslet, mozek je prožitým náporem naprosto vyčerpán
• pokud jste doma, je nejlepší usnout

Většina rad je použitelná i pro partnera

Můj muž už tyto situace zná. Řeknu mu, že mám opět úzkost a že si stáhnu v pokoji žaluzie, abych byla spíš ve tmě (světlo strašně píchá do očí) a kolem mě musí být ticho. Když si chci povídat o tom, jak se cítím, tak mu to řeknu a on si ke mně sedne a potichu se mnou mluví. Sama si řeknu, zda chci být s ním, nebo o samotě. Po atace často usínám vyčerpáním na jednu až dvě hodiny.

Rady pro člověka v panické atace

A jakou radu dám vám, kteří podobné stavy znáte a zažíváte je? Trpíte-li touto poruchou, neváhejte vyhledat psychiatra. Jako léky první volby se u panické poruchy používají antidepresiva, která v mozku zvyšují hladinu serotoninu, například Citalopram, Escitalopram, Fluoxetin, Fluvoxamin či Sertralin. Při trvalém užívání snižuji četnost i intenzitu panických záchvatů. Anxiolytika jsou považována za léky ke zvládnutí akutního panického záchvatu, protože účinkují rychle, ale nejsou vhodná k trvalému a dlouhodobému užívání, protože na nich může vzniknout závislost.

Naučte se metodu progresivní svalové relaxace. Postupným zatínáním a uvolňováním svalů ve svém těle se jednak zbavíte napětí, a také si uvědomujete vlastní tělo a jste s ním v kontaktu. Různé metody vás naučí psychiatr. Dobrá je i metoda řízeného dýchání, při němž si odpočítáváte dobu nádechu, výdechu a zadržení dechu.

Z metod kognitivně behaviorální terapie (KBT) je vhodné zkoumání toho, které myšlenky přispívají ke spuštění panického záchvatu a co s nimi dělat. V popsaném příkladu jsou to sebekritické myšlenky ohledně vlastního vzhledu, vkládané do hlav ostatním lidem („Fuj, ta je tlustá“ – ono je to spíše „Fuj, já jsem ale tlustá!“). Jde o to, jak zmírnit vliv těchto negativních myšlenek na vlastní emoční prožívání. V kognitivně behaviorální terapii se tato metoda nazývá „kognitivní restrukturalizace“ a člověk se při ní učí nepodléhat svým sebekritickým a úzkostným myšlenkám (např. „Mám infarkt!!!“, „Teď tady umřu!!!“), ale získat od nich odstup a uvědomit si, že jsou přehnané a neodpovídající skutečnosti a místo nich si  vytvořit pozitivní myšlenky, které člověku pomohou cítit se lépe – např. proti myšlence „Fuj, já jsem tlustá,“ vedoucí k úzkosti lze postavit třeba myšlenku „Moje hodnota jako člověka přece vůbec nezávisí na tom, kolik vážím, ale na tom, jak se chovám k druhým lidem,“ která může pomoci cítit se lépe a dokončit vycházku v pohodě.

Někdo může mít takovéto stavy třeba jen jedenkrát do měsíce, někdo i několikrát za týden, či doslova denně. Je dobré s nimi umět zacházet. Příčiny mohou být konkrétní nebo zcela nepředvídatelné. U konkrétních příčin se pak lidé snaží vyhýbat situacím, o kterých ví, že úzkost spouštějí. Pokud máte ataky náhlé a nepředvídatelné, je to horší. V takové atace je nejhorší asi pocit, že zešílíte a ztratíte nad sebou kontrolu. Nebojte se, odezní to a budete zase fungovat „normálně“.

______________

text Markéta Dohnalová / odborný text doplnil: Prim. MUDr. Petr Možný, ředitel PN Kroměříž / foto Pixabay.com