Co dělat při panické úzkostné atace 3

Co dělat při panické úzkostné atace

Moje dřívější ataky paranoidní schizofrenie vystřídaly ataky úzkostné. Přicházejí obvykle dvakrát týdně a většinou trvají dvě hodiny, o to jsou ale intenzivnější a šílenější než paranoidní. Co prožívám během panické úzkostné ataky? Dozvíte se také, co znamenají stavy derealizace a depersonalizace, které tyto ataky doprovázejí, co dělat při atace, co po ní a jak pomoci člověku při panické úzkosti.

Venčím našeho psa. Protože jsem obézní, mám nepříjemný pocit, že se na mě lidé dívají a říkají si: „Fuj, ta je ale tlustá!“ Začínám silně vnímat své tělo. Každé kilo navíc. Jak jdu, připadám si jako valící se hora sádla. Oči mi těkají z místa na místo a hledám objekty, na kterých by se mohl můj pohled zastavit. Vyhýbám se očnímu kontaktu s lidmi, kteří mě míjejí. „Ne, nedívejte se na mě, prosím, nevydržím Váš pohled.“ Mám pocit, že vyskočím ze svého těla a uteču někam, kde nikdo není. Chce se mi zoufale řvát: „Néééé, néééé!“

Konečně jsem před naším barákem a mířím se psem domů. V duchu utíkám. Co nejrychleji být doma a schovat se před světem. Odemykám byt, sundávám psovi náhubek a kšíry. Začínají se mi klepat ruce. „Nenávidím se!“ Uvnitř se celá třesu. „Kam až jsem svou nenávist k sobě nechala dojít? Nenávidím se!“ Lehám si do postele, i s hlavou se ocitám pod dekou a snažím se pravidelně dýchat. Mám pocit, že se udusím, že mi chybí kyslík. „Zemřu, teď zemřu.“ Počítám: „Nádech, výdech, zadržet dech,… nádech, výdech, zadržet dech,…“ Vše na čtyři doby.

Buší mi srdce, tlačí mě na hrudi, mám strach, že dostanu infarkt. Jsem celá zpocená, od hlavy až k patě. Příšerně mi třeští hlava a mám pocit, že se nadobro zblázním. „Jestli se nezblázním teď, tak už nikdy!“ Slyším ve své hlavě slova jako: „Zešílíš, skončíš navždy v blázinci přikurtovaná k posteli.“ Opouštím své tělo. To se nedá vydržet. Vznáším se dva metry nad postelí a dívám se na sebe, jak tam ležím, třesu se jak ratlík, lapám po dechu, zpocená, srdce mi buší ve spáncích,… Ne, nevydržím ležet.

Sedám si na postel a svět kolem mě je rozmazaný. Ostře vnímám jen části pokoje, na které se dívám přímo. Je to jako film. Svět plyne kolem mě a já do něj nepatřím, jenom ho pozoruji. „Nezasloužím si patřit mezi lidi! Jsem tlusté prase.“ Vrávoravě mířím do kuchyně. Všechny barvy a zvuky vnímám hypersenzitivně. Tečky od much na kredenci i malá smítka na podlaze nabývají obrovských rozměrů. Napouštím si sklenici vody. Co když je otrávená? „Ano, chci vypít otrávenou vodu a zemřít.“

Už to trvá půl hodiny a je mi čím dál hůř. Vracím se do postele. Chci zavřít oči, ale nejde to. Chvějí se mi víčka. Neudržím oči zavřené. Rezignuji a beru si Lexaurin a Gabapentin. Opět se soustřeďuji na pravidelné dýchání. Ležím odevzdaně a přeji si usnout a probudit se normální. Po hodině je to lepší, po dvou hodinách od začátku ataky už se cítím zpátky ve světě, do kterého patřím a zpátky ve svém těle. Ale příšerně mě bolí hlava. Cítím se vyčerpaná a unavená. Byl to malý nápor šílenství. Chce se mi spááááááát. „Nechte mě spát, utekla jsem hrobníkovi z lopaty, zažila jsem peklo na zemi, chtěla jsem zemřít. Nepovedlo se mi to, teď už nemám na nic sílu.“ Přichází totální vyčerpání, většinou usnu.

Příznaky a spouštěče úzkostné poruchy

To, co jsem Vám popsala, byla panická porucha (F 41.0 dle MKN 10, 300.01 dle DSM-5). Úzkostné poruchy mohou spouštět buď konkrétní, předvídatelné situace vyvolávající intenzivní strach, nebo mohou přijít naprosto nečekaně, třeba v okamžiku, kdy relaxujete a není žádný důvod ke strachu či úzkosti. Panickou poruchu často doprovázejí právě popsané stavy:

  • Bušení srdce či zrychlený tep

  • Dýchací potíže nebo hyperventilace

  • Pocení

  • Třes nebo chvění

  • Bolest nebo nepříjemný pocit na hrudi

  • Břišní nevolnost

  • Pocit závratě, vrávorání, slabost nebo mdloby

  • Zimnice nebo návaly horka

  • Necitlivost nebo brnění končetin

  • Derealizace – pocit neskutečnosti a oddělenosti od svého okolí

  • Depersonalizace – odtržení od sebe sama

  • Strach jedince, že se zblázní či nad sebou ztratí kontrolu

  • Strach ze smrti

Jak by se k vám mělo zachovat okolí, pokud vás tato ataka přepadne třeba v práci?

Rozhodně by vaši kolegové nebo i nadřízení měli být dopředu informováni, že těmito stavy trpíte.

Když ataka nastupuje, měli byste o tom okolí informovat. Nejlepší je říci úplnou pravdu, beze studu, abyste se vyhnuli případnému stigmatu. Když panika přijde, prostě kolegy či partnera informujte, co potřebujete: „Mám panickou ataku, potřebuji si zalézt na klidné místo a počkat, až odezní.“

Pokud jste v práci, nejlepší je nechat se odvézt. Zavolejte někomu, kdo pro vás přijede a odveze vás domů.

Potřebujete naprostý klid. Někam si zalezte a počkejte, až to odezní.

Někdo by ale měl zůstat s vámi, abyste neztratili kontakt s okolím. Řekněte si, jak má být druhý člověk blízko/daleko.

Pokuste se odvést pozornost od vnitřních prožitků. Jednomu pomáhá s někým mluvit, jinému pomůže hrát na počítači třeba karty.

Při propuknuté atace se držte základních pravidel

  • pravidelně dýchejte, zaměřte se na řízení dechu, odpočítávejte si dobu nádechu, výdechu a zadržení dechu
  • říkejte si opak negativních myšlenek, které vás pohlcují, vyměňte negativní myšlenku za pozitivní
  • snižte intenzitu všech podnětů, které k vám přicházejí – zvuky, světlo,…
  • použijte metodu progresivní svalové relaxace – postupně zatínejte a uvolňujte různé svaly
  • vezměte si lék, který máte pro tuto situaci doporučený
  • po atace nedělejte nic psychicky náročného, lepší je dělat něco manuálního, u čeho nemusíte myslet, mozek je prožitým náporem naprosto vyčerpán
  • pokud jste doma, je nejlepší usnout

Většina rad je použitelná i pro partnera

Můj muž už tyto situace zná. Řeknu mu, že mám opět úzkost a že si stáhnu v pokoji žaluzie, abych byla spíš ve tmě (světlo strašně píchá do očí) a kolem mě musí být ticho. Když si chci povídat o tom, jak se cítím, tak mu to řeknu a on si ke mně sedne a potichu se mnou mluví. Sama si řeknu, zda chci být s ním, nebo o samotě. Po atace často usínám vyčerpáním na jednu až dvě hodiny.

Rady pro člověka v panické atace

A jakou radu dám vám, kteří podobné stavy znáte a zažíváte je? Trpíte-li touto poruchou, neváhejte vyhledat psychiatra. Jako léky první volby se u panické poruchy používají antidepresiva, která v mozku zvyšují hladinu serotoninu, například Citalopram, Escitalopram, Fluoxetin, Fluvoxamin či Sertralin. Při trvalém užívání snižuji četnost i intenzitu panických záchvatů. Anxiolytika jsou považována za léky ke zvládnutí akutního panického záchvatu, protože účinkují rychle, ale nejsou vhodná k trvalému a dlouhodobému užívání, protože na nich může vzniknout závislost.

Naučte se metodu progresivní svalové relaxace. Postupným zatínáním a uvolňováním svalů ve svém těle se jednak zbavíte napětí, a také si uvědomujete vlastní tělo a jste s ním v kontaktu. Různé metody vás naučí psychiatr. Dobrá je i metoda řízeného dýchání, při němž si odpočítáváte dobu nádechu, výdechu a zadržení dechu.

Z metod kognitivně behaviorální terapie (KBT) je vhodné zkoumání toho, které myšlenky přispívají ke spuštění panického záchvatu a co s nimi dělat. V popsaném příkladu jsou to sebekritické myšlenky ohledně vlastního vzhledu, vkládané do hlav ostatním lidem („Fuj, ta je tlustá“ – ono je to spíše „Fuj, já jsem ale tlustá!“). Jde o to, jak zmírnit vliv těchto negativních myšlenek na vlastní emoční prožívání. V kognitivně behaviorální terapii se tato metoda nazývá „kognitivní restrukturalizace“ a člověk se při ní učí nepodléhat svým sebekritickým a úzkostným myšlenkám (např. „Mám infarkt!!!“, „Teď tady umřu!!!“), ale získat od nich odstup a uvědomit si, že jsou přehnané a neodpovídající skutečnosti a místo nich si  vytvořit pozitivní myšlenky, které člověku pomohou cítit se lépe – např. proti myšlence „Fuj, já jsem tlustá,“ vedoucí k úzkosti lze postavit třeba myšlenku „Moje hodnota jako člověka přece vůbec nezávisí na tom, kolik vážím, ale na tom, jak se chovám k druhým lidem,“ která může pomoci cítit se lépe a dokončit vycházku v pohodě.

Někdo může mít takovéto stavy třeba jen jedenkrát do měsíce, někdo i několikrát za týden, či doslova denně. Je dobré s nimi umět zacházet. Příčiny mohou být konkrétní nebo zcela nepředvídatelné. U konkrétních příčin se pak lidé snaží vyhýbat situacím, o kterých ví, že úzkost spouštějí. Pokud máte ataky náhlé a nepředvídatelné, je to horší. V takové atace je nejhorší asi pocit, že zešílíte a ztratíte nad sebou kontrolu. Nebojte se, odezní to a budete zase fungovat „normálně“.

______________

text Markéta Dohnalová / odborný text doplnil: Prim. MUDr. Petr Možný, ředitel PN Kroměříž / foto Pixabay.com

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Jedna odpověď

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení