rady

Emoční sebeobrana o Vánocích

Emoční sebeobrana o Vánocích

Psycholog Martin Sedláček je spoluautorem konceptu Emoční sebeobrana a zaujal mě na workshopu pro rodiče dětí se zdravotním postižením. Když jsem si prohlížela jeho web, tak se mi líbily možné varianty zakázek, se kterými za ním klienti přicházejí. Třeba jak vykomunikovat s rodiči či partnerem něco ohledně slavení vánočních svátků. Vánoce, svátky klidu a míru, jsou mnohdy naopak jedno z nejstresovějších období a o Vánocích vzroste počet sebevražd. Povídali jsme si tedy o tom, proč tomu tak je a jak to můžeme změnit a užít si je. 

Můžete vysvětlit co obnáší váš projekt Emoční sebeobrana?

Jsem spoluautorem tohoto konceptu, který jsme založili s kolegou Lukášem Radostným před sedmi lety. Lukáš bohužel před dvěma lety podlehl rakovině mozku, ale spolu jsme ho dávali dohromady. Oba jsme jako terapeuté a psychologové tu a tam spolu konzultovali své klienty a zjistili jsme, že část naší klientely byla tvořena učiteli. A ta témata, se kterými do našich praxí přicházeli, pramenila z povahy jejich zaměstnání – z toho stresu, emocí, které tam jsou. A tak jsme trochu pátrali, Lukáš v předchozím zaměstnání s učiteli pracoval, a zjistili jsme, že mají velmi málo emoční podpory. A tak jsme přišli s tímto programem, který jsme původně nazvali “emoční sebeobrana pro učitele” a je zaměřen na to, jak pracovat s emocemi, jak jim porozumět, aby nás nezraňovaly, neubližovaly, ale pomáhaly nám, abychom dokázali využít toho potenciálu, který mají. Začali jsme pracovat s učiteli a ukázalo se, že je to populární. Začali se ozývat i rodiče, takže jsme udělali sebeobranu i pro rodiče, protože rodičovství je nesmírně emočně náročná záležitost. Pak jsme pracovali i v sociálních službách nebo ve zdravotnictví a ukazuje se, že potřeba dobře nakládat s emocemi je nesmírně důležitá, protože to je naší integrální součástí a nikde se to neučíme. My je odpozorováváme od rodičů nebo z našeho okolí, bohužel ne vždy ty vzory jsou tím nejlepším, co by nás v životě mohlo provázet.

Máte zpětnou vazbu, že učitelé, kteří projdou vaším kurzem, dokáží lépe naučit práci s emocemi i děti?

Ano, nemáme ji tedy od dětí, ale od těch učitelů, že skutečně se pak cítí lépe, dokážou lépe zvládat náročné situace, mají větší kapacitu tolerance emočních projevů dětí, dovedou s nimi lépe nakládat než předtím.

Poznala jsem vás na semináři pro rodiče dětí s postižením. Co vás překvapuje, nebo co naopak je jasné, že tito rodiče řeší?

Je to tak, že se musí na začátku určitě vyrovnat s nějakou velkou nespravedlností, “proč my, proč já”. Ale u těch, kteří to dokážou, pak vidím velkou vnitřní sílu, kterou jim to dává, velké odhodlání. Probouzí to nějaké vnitřní zdroje, které v nás jsou, ale dost lidí je nemá a tady se aktivují a z těch lidí je to patrné.

Na vašem webu jsem našla větu, že zkoumáte vliv nicnedělání na efektivitu odpočinku. Tím můžeme začít, o Vánocích si všichni myslí, že to budou svátky pohody a klidu, jakou máte zkušenost? 

Mě začaly Vánoce jako fenomén zajímat už před lety, kdy jsem po škole pracoval v manželské poradně a překvapilo mě, že po Novém roce ta poradna praskala ve švech. Byl jsem z toho překvapený, ptal jsem se starších kolegů, kde se ti lidé vzali, a oni říkali: “To je jednoduché, prostě Vánoce.” Skutečně je to tak, že Vánoce, přestože jsou nějakým hezkým časem, jsou ale také časem, který může být potenciálně nesmírně stresující. Jsou to ty zjevné stresy – nakupování, shon, konec roku je tradičně spojen s tím, že makáme, co to jde, abychom vše uzavřeli, v různých odvětvích je vrchol sezóny, takže se snaží firmy víc prodat, ekonomika jede na plné obrátky. Tím pádem my všichni jedeme na plné obrátky, ale do toho bychom měli připravovat svátky klidu a míru.

Vánoce jako takové jsou často spojeny s velkou náloží takových těch “mělo by se”. Mělo by být uklizeno, navařeno, napečeno, měl by být stromeček, měli bychom psát pohledy lidem, které nestihneme navštívit, měli bychom navštívit lidi, kterým jsme nenapsali pohled, měli bychom praktikovat vánoční zvyky… A do toho všeho bychom ještě měli být neskutečně šťastní a klidní, tak to už je jako rána z milosti. Je to prostě moc. Tohle je to, co tam někde máme, že by mělo být, možná je to syceno i dětskou vzpomínkou na Vánoce, která je kouzelná a plná té magie, kterou si chceme znovu prožít, jenže je tu ta realita, která je jiná, v ní to pak vypadá tak, že jsme všichni “hin” z toho, abychom dostáli všem očekáváním, což by vše mělo vyvrcholit tím zlatým hřebem Štědrého dne, ale ono se to neděje. Nějaké napětí tam zůstává, mám zkušenosti právě z té poradny, že někdy stačí drobná věta, například: “Miláčku, maminka přece ten salát dělá jinak.” A v ten moment bere vánoční atmosféra zasvé, salát letí vzduchem, rodina se může nakonec ocitnout v manželské poradně.

Co byste poradil lidem, třeba už teenagerům nebo pak i starším, kteří přijedou domů na návštěvu, protože “se to musí”, jak by oni měli rodičům říct, že to vůbec s takovým stresem nepotřebují, že nechtějí uklízet celý den (celé dny před Vánoci), že nepotřebují pět chodů na Štědrý den apod., jak to vykomunikovat?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Adam Táborský: Mindfulness s lesní terapií pomáhá také autistům

Jak zůstat „veselý a zářivý“ i na podzim a v zimě, radí psycholog Adam Táborský

Co všechno ovlivňuje naši náladu? Možná jste slyšeli o porodních blues, o vyhoření, o dopadech zátěže, poklesu nálady po návratu z dovolené. Tentokrát nahlédneme vliv sezónnosti na náladu. Dotkneme se tedy roční cykličnosti a toho, jak se vlastně v tuto chvíli můžeme mít a co s tím dělat.

Každý rok, ještě předtím, než listy změní barvu, zaznamenávají mnozí z nás změny energie, chuti k jídlu, spánku a nálady. Zpočátku jsou tyto změny téměř nepostřehnutelné: spíme trochu déle, nezajímáme se tolik o nové činnosti, cítíme se unavení, toužíme spíše po tučných jídlech než po velkém salátu. Do toho se přidává trocha podrážděnosti, mrzutosti, netrpělivosti a pochmurnosti. Přichází sezónní afektivní porucha. Sezónní afektivní porucha s příznaky přejídání, únavy, ospalosti a nevrlé nálady je vyvolána poklesem hodin denního světla. Obyvatelé severských států jsou zranitelnější než obyvatelé na jihu, především proto, že je na severu nedostatek denního světla.

Zůstat „veselý a zářivý“ vyžaduje spoustu energie

Je logické, že naše reakce na přirozeně rostoucí tmu je naplnit se světlem a aktivitami, které vytěsňují tmu pozdního podzimu a raných zimních dnů. V listopadu si všímáme, že denní světlo mění svou rovnováhu s noční oblohou. Jíme více jednoduchých sacharidů, často zvyšujeme příjem alkoholu a trávíme méně času outdoorovými aktivitami. Tréninkové režimy mohou být také častěji narušeny nedostatečnou motivací nebo konflikty v rozvrhu. Pro mnohé je snazší vynaložit kalorie pečením nebo sáhnout po jiné dobrotě než se ukázat v posilovně. A jakmile motivace začne klesat, může její vybudování vyžadovat mnohem více energie, než kdyby byla udržována po celou dobu.

Zimní vyprahlost je skutečná věc

Nástup sezónní afektivní poruchy je uváděn v důsledku snižování úrovně přirozeného slunečního světla, kterému jsme každý den vystaveni. Mnoho zvířat se této změně přizpůsobuje hibernací.

A co s tím? Můžete vyzkoušet některé rady psychologa Adama Táborského, pokud budete číst dál. Článek je dále pouze pro předplatitele.

“Podzim je druhé jaro, kdy každý list je květina.” – Albert Camus

Rozhovor s psychologem Mgr. et Mgr.  Adamem Táborským jsme přinesli minulý podzim, přečíst si ho můžete zde Mindfulness pomáhá také autistům.

 

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
V dětství jim nechtěný dárek způsobil autistickou krizi. Dnes mohou radit, jak se vypořádat s nechtěnými dárky

V dětství jim nechtěný dárek způsobil autistickou krizi. Dnes radí, jak se vypořádat s nechtěnými dárky

I přestože jste se snažili předejít tomu, že dostanete nechtěný dárek, tak jich několik nových máte? V minulém článku jsme psali o tom, že autisté neradi dávají zbytečnosti a neradi je dostávají. Proto mají vymyšlené různé strategie, jak se vyrovnat s tím, že jim někdo občas “lapačem na prach” způsobí stres nebo je dokonce emocionálně zraní, protože nedokázal dárce empaticky darovat to, co chtěli nebo co by se jim hodilo k jejich zájmu. 

Maskování 

Většina lidí s autismem se během života maskování svých emocí naučí. V dětství zjistí, že přímočaré odpovědi typu, to už mám, to jsem nikdy nechtěl dostat, to se mi nelíbí, dárce nezvládne. Pláč, vztek, kousání, nadávání je považováno za sociálně nepřijatelné, tak nezbývá než se poučit a sociálně se zlepšit, nasadit masku, poker face nebo jak tomu chcete říkat. Známe to asi už všichni, že dostane-li člověk něco, co vůbec nechce, tak se pořádně zapotí, aby své emoce zamaskoval, a vynaloží veškeré úsilí na to, aby „nehnul ani brvou.“ Dostávat od nejbližších opakovaně něco, co nechceme, je o emocionální bolesti z toho, že blízký člověk nás vlastně vůbec nevnímá, nerespektuje, dokonce i přes naše upozornění, co bychom si přáli.

Ženy chameleonský efekt zvládají mistrovsky, proto také zažívají častěji než muži autistické vyhoření. Ono je to velmi náročné být tím, kým nejsem, a maskovat, co si myslím a co cítím. Navíc při hypersenztivitě a častém nepřijetí od okolí.

V dětství nechtěné dárky způsobovaly autistické krize

Z dětství si pamatují, že třeba upřímně řekli dárci, že tohle vůbec nechtějí nebo že už to mají, ať si to vezme zpátky. “Když jsem byla malá, dostala jsem k narozeninám od dvou lidí stejnou knížku. Řekla jsem, že ji nechci, že už jednu mám a byla jsem naštvaná. Teď už vím, že to bylo neslušné, a snažila bych se nepůsobit tak naštvaně,“ přiznává Nikola.

Martina se svěřuje, jak to měla v dětství: „Když jsem jako malá dostala dárek, který jsem nechtěla, dokázala jsem svými ksichty zkazit dokonale náladu. Zato když jsem dostala, co jsem si přála, byla jsem schopná radostí udělat díru do stropu.“

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Proč jsou návštěvy pro autisty stres? 20 rad od autistů, jak přežít návštěvu.

Proč jsou návštěvy pro autisty stres? 20 rad od autistů, jak přežít návštěvu.

Kvůli covidovému lockdownu bude méně návštěv, než je v rodinách na Vánoce a Silvestra obvyklé. Introvertním a autistickým lidem to rozhodně pomůže. Aspoň některým v něčem covid pomáhá. Zeptali jsme se dospívajících a dospělých autistů, proč jim vadí a v dětství vadily návštěvy. Co jim pomáhalo je přežít a jak se po nich cítili. Méně funkční autisté a malé děti s autismem to nemohou vysvětlit, tak třeba vám rady a zkušenosti zpovídaných autistů pomohou pochopit, co se s nimi děje při sociální interakci zejména s více lidmi při návštěvách.

Návštěvy pro lidi s autismem znamenají spoustu stresu. To, že se všichni chtějí najednou navštěvovat, jim na vánočních svátcích velmi vadí. “Přežít to množství návštěv a ten strašný hluk a chaos na nich je vysilující,” stěžuje si Natálie. A dodává, jak si pomáhá: “Na návštěvách fotím, zabavím se tím a nemusím s nikým mluvit. Také jsou dobré deskovky. Když se něco hraje, tak ta hra má pravidla na rozdíl od toho, když spolu lidi jen tak mluví,” doplňuje Natálie.

“Je dobré mít na návštěvě kam utéct. Řešíme doma, jestli zvát návštěvníky k sobě domů, nebo raději naopak jít na návštěvu. Když jdu na návštěvu někam, tak můžu odejít kdykoliv, ale když ta návštěva bude u nás, tak už nemám moc kam utéct,” píše v komentářích Dana. “Návštěvy přežívám tak, že si během ní představuji, jaký bude klid, až hosté odejdou,” pobaví všechny Štefan. Martina to má podobné: “Já si také představuji klid po odchodu návštěvy, případně klid po mém příchodu domů.”

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Autisté radí, jak zvládnout Vánoce 1

Autisté radí, jak zvládnout Vánoce

Dospělí lidé na spektru se ptají, kde je ten klid a pohoda, o kterém společnost mluví, když se hovoří o vánočních svátcích. Naopak spousta lidí je bohužel prožívá jako jedno z nejstresovějších období vůbec. Není překvapením, že do této skupiny lidí patří i někteří lidé na spektru. K Vánocům totiž patří nejrůznější nepochopitelné tradice, vůně, chutě, a hlavně sociální interakce, se kterými si nedokáží poradit. Vánoce zkrátka narušují dobře známé rituály! Také mnozí už mají z nepokojů o Vánocích trauma, takže Vánoce zcela zavrhují, nebo si je tvoří úplně jinak, zcela po svém. 

Rok 2020 nebyl vůbec snadný se všemi těmi zákazy, příkazy a lockdowny, můžeme čekat, že Vánoce budeme letos všichni prožívat jinak. Máte-li v rodině někoho na spektru, je třeba, abyste už teď začali o vašich plánech na svátky s nimi mluvit a případně zamezili nepříjemným situacím s méně chápavými příbuznými. Dospělí s autismem nejvíce hovoří právě o tom, že je potřeba průběžně a dopředu vše připravovat a plánovat. Musí být připravení a nemají rádi překvapení.

Jste-li rodič, který zná své autistické dítě a jeho reakce jako své boty, bude pro vás o něco snazší vědět, jak slavit Vánoce, aby nedocházelo u osoby s PAS k autistickým krizím. I když umíte předcházet spouštěčům, není to snadné všemu předcházet, když o Vánocích vše vybočuje z rutiny. Vánoce jsou samy o sobě energeticky náročné a dětem na spektru mohou navozovat eustres (pozitivní stres), který ventilují emocemi (více skákají, vřískají, více mluví…). Jsou prostě nadšení a nedočkaví a trpělivost s čekáním na Ježíška je pro ně nezvladatelná třeba i týdny dopředu. Natož na Štědrý den. Pokud to znáte, rozdávejte dárky ráno. Nevadí, že budete mít fotky z Vánoc v pyžamu, bude ale zachován celodenní klid, pohoda a pokoj.
Rady autistů, jak přežít Vánoce s neurotypickým člověkem
Dávat jen rady, jak přežít Vánoce s autistickým dítětem, není úplně v pořádku. Každé autistické dítě bude jednou dospělým. Autismus nezmizí v 18 letech. Také každý z nás určitě zažil lidi tzv. neurotypické (normální), že o Vánocích křičí, nadávají, hádají se, jsou zhroucení, o Vánocích je větší výskyt sebevražd… To rozhodně chce i rady,  jak přežít svátky s neurotypickými lidmi. Proto je dobré v případě, že máte autistické dítě, slyšet i to, jak Vánoce vnímají dospělí autisté a autistky, jak si je tvoří ve své rodině, se svými dětmi. Díky jejich radám můžete také odhalit, co vadí vašemu dítěti s autismem nebo co by mohlo vadit, a můžete tak předejít meltdownushutdownu.

Mohlo by se zdát, že většina lidí s autismem Vánoce nesnáší právě proto, že s neurotypickými lidmi nezažili pokojné. Není tomu tak. Někteří je milují a v dospělosti se je snaží co nejvíce přizpůsobit sobě, aby zmírnili případné autistické krize z přetížení. Jiní je opravdu nenávidí, protože jim přijdou především pokrytecké. A takovou mají také zkušenost. Po celý rok je okolí bralo jako postižené a najednou na Vánoce chtějí předat dárek!

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Tipy a rady pre prekonávaní komunikačných bariér - 2. časť

Tipy a rady pre prekonávanie komunikačných bariér – 2. časť

V prvej časti článku Aspergerov syndróm a komunikácia som vám priblížil, s akými problémami sa bežne stretávajú ľudia s poruchou autistického spektra (ďalej len PAS) – ktoré veci vplývajú na priebeh komunikácie a dôsledok dlhodobého vystavenia spoločnosti. V tomto článku som spísal rady a tipy, ktoré môžu ľudia nielen na autistickom spektre využiť na zlepšenie ich komunikačných zručností a prekonanie ťažkostí spojených s komunikáciou všeobecne, ako aj rady, ktoré vám môžu ušetriť množstvo ťažkostí týkajúcich sa konverzácie a medziľudských vzťahov.

Písanie

Písanie, či už kníh, článkov, blogov, denníkov – jednoducho vlastných myšlienok, je niečo, čo odporúčam skúsiť každému človeku, nielen na autistickom spektre. Naučilo ma to utriediť si myšlienky a vyjadrovať sa omnoho elokventnejšie, než som bol pôvodne schopný. Človek má totiž pri písaní viac času na sformulovanie slov. A pomalejšie, intenzívnejšie myslenie mu časom umožní svoje vyjadrovanie v bežnej komunikácii nielen zrýchliť, ale ho aj prehĺbiť.

Otvorenosť

I keď je konverzácia možno tá najťažšia, alebo najfrustrujúcejšia prekážka, radím ľuďom s PAS neuzatvárať sa do seba. Aspoň teda nie úplne. Je mimoriadne dôležité, zabezpečiť si dostatok času o samote na zregenerovanie. Ale sociálna interakcia je nevyhnutnou súčasťou života všetkých ľudí. Ak ste nenašli spoločnosť, kde sa cítite príjemne, neprestávajte hľadať. Internetové fóra, facebookové stránky, poprípade iné aplikácie (Discord, a pod.) sú taktiež alternatívou, ale nezabúdajte, že nedokážu kompletne nahradiť každodenný kontakt s ľuďmi, potrebný na prežitie v spoločnosti.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení