Dějepis očima aspíka

Učit se s jedenáctiletým aspíkem na písemku z dějin jsou pestré chvíle. Někdy vám zatrne, pak se nemůžete zastavit smíchy, za moment vám dojde, že mají jeho přímočará slova vlastně logiku a jindy si řeknete proboha, co z něj vyroste. Útlocitné povahy upozorňuji dopředu, že by nemusely některá slova vydýchat a občas budou překvapeni, co o jejich milované historické postavě řekne dnešní dítě. Upozorňuji, že každý aspík je jiný. Náš doma je extrovertní, libující si ve sprostých slovech, i když je doma neříkáme a některá jsem sama nevyslovila dodnes. Někteří aspíci si vulgarismy uvolňují vnitřní napětí, takže pokud to rodič dokáže doma tolerovat, má se to chápat. Trvalo mi to dlouho, ale už to občas rozdýchám.

Důkazy, že dává syn při hodinách pozor

Připravila jsem si pro syna obálky s tématy od pravěku po Lucemburky. Husitské války prý ještě neprobírali, takže snad v písemce nebudou. Do každé obálky jsem dala otázky z učebnice a některé vymyslela sama. Protože je sluchový typ, učí se mu lépe, když to někdo říká, než díváním se do učebnice nebo na tabuli. Také mě občas překvapil detaily, které v učebnici nebyly, takže jsem pochopila, že je musela vyprávět učitelka. Což je pro mě důkaz, že i náš syn, který má hypotonickou formu pozornosti a neustále se unavený a téměř spící se válí po lavici, poslouchá. Nelituji, že se s ním učím, jsou to chvíle, kdy mluví víc než jedno slovo a dozvídám se jeho vidění a uchopování světa. Jinak toho moc nenamluví nebo o jen o svém tématu, což už je pár měsíců Pokémon Go.

Jdeme na otázky

Nejprve mi Kuba sestaví z témat napsaných na obálce časovou linii. Sestaví ji bravurně. Sama žasnu a chválím. Ptám se ho, jestli mám z obálek vytahovat otázky sama nebo on. Mám já a různě ze všech obálek. Nemusím začínat pravěkem.

„Kubo, čím se vyznačují okna gotického slohu?“

„Byla na nic. Ale hezká barevná.“

„Kdy vymřeli Přemyslovi po meči a kterým panovníkem vymřeli?“

„To je můj neoblíbenější panovník a nejoblíbenější rok. 1306, Václav III.“

„Proč je to nejoblíbenější?“ (žasnu)

„Protože chcípnul hned po roce, takže nestačil nic vybojovat a nic postavit a já se to nemusím učit.“

Bratr zabil bratra

„Co víš o knížeti Václavovi?“

„Vychovávala ho maminka Drahomíra a babička Ludmila. Maminka po smrti tatínka babičku zabila. Potom bratr zabil Václava…“

„Kubo, to zní strašně, když to říkáš těmi zdrobnělinami maminka, tatínek…“

Nechápavě na mě zírá. „Vždyť je to pravda.“

„To ano. Ale zní to strašně. Představ si, že zabiju babičku a ty zabiješ brášku.“ Šeptám, aby to neslyšel Matýsek, protože je útlocitný a strhl by se z toho půl hodinový pláč.

„Já ti to říkám, že historie jsou sračky a nesnáším to.“

„Historii se učíme, abychom se z ní poučili,“ říkám známé věty.

„Ty vole, to snad vím, že nemám zabíjet brášku.“

Jsem ráda, že se dozvídám, že ho má rád. Někdy to tak nevypadá. Oboustranně. Zároveň si říkám, aby to nebyl návod. Ale snad se z historie opravdu učíme.

Vzali na něj plamenomet

„Jak přezdívali Zikmundovi Lucemburského a co o něm víš?“

„Ryšák.“

„Taky dobrý:-). Šelma ryšavá a proč?“

„Protože to byl zmrd, co pořád lišácky lhal a lidi ho za krále neuznali. Byl poslední Lucemburk, brácha Václava IV., který nepomohl Husovi.“

„ A kdo byl Jan Hus?“

„Bojoval proti odpustkům, lidi ho měli rádi, ale nakonec ho církev oddělala plamenometem.“

„Kubo trpím, to je moje oblíbená historická postava a ty o něm mluvíš bez respektu.“

Smích.

Po Sámovi se učíme lži

„Víme něco o období po Sámovi?“

„Asi 150 let nevíme nic, učíme se samé lži.“

„Jak lži?“

„No tak, mami! Pověsti, ale ty jsou vymyšlené, takže lži.“

„OK, které lži znáš?“

„Libuše byla normální ženská, ale vymysleli si, že věštila, což je nesmysl.“

„Jak to? Praha je přeci slavná.“

„Mami!“… „Pak ještě vím, že Horymír utekl trestu smrti na svém koni. Se Šemíkem přeskočil hradby a dopadli do Vltavy. Koník druhý den zemřel.“

„Odkud to víš? To tady není.“

„To nám říkala paní učitelka.“

O svatoknedlíkovské koruně

„Jaký byl Karel IV. a co o něm víš?“

„Byl v dětství ve vězení…“

„Ne, to si pleteš s Václavem…“

„Mami, to bylo v té knížce, cos mě donutila číst!“

„Máš pravdu, promiň, vzpomínám si, že byl. To je hrozné byl takhle malý vězněný.“

„Byli to zmrdi.“

“Víš, čím bych nechtěl být ve středověku?“

„No, asi bezzemkem.“

„Ne, panovníkem. Byli jako děti ve vězení, všichni chcípali brzy, někdo je zavraždil.“

„Jo, když to takhle shrneš, tak je to fakt děsivé. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela.“ (V duchu mě napadne, že někdy bychom se mohli z některé historické drsnosti poučit.) „A co ten náš Otec vlasti? Dostal se z vězení?“

„Pak ho dovezli do Francie, tam se hodně učil, stal se vzdělaným a všechno to přinesl do Čech.“

„Kdy založil univerzitu? První ve střední Evropě.“

„13 něco.“

„1348. Tohle datum patří mezi pár, které fakt musíš umět minimálně po celé studium všech škol. Stejně jako Zlatou bulu sicilskou, vymření…“

„Dvanáct dvanáct.“

„Co nechal Karel IV. zhotovit a kde to bylo uloženo a kde dnes?“

„Svatoknedlíkovskou korunu.“

„Co?“

Kuba se chechtá. Už mi to dochází, tak se také směji.

Empatické upozornění závěrem pro rodiče, zejména maminky: Většina učení s Kubou se neobejde bez nadávání, bojkotování, někdy záchvatu a nevypadá takto humorně. Pomáhá mu na zklidnění vana s levandulovou solí, pak přijde jako beránek a úkol udělá během pěti minut. Tentokrát měl ale tak velké úzkosti z písemky z dějepisu, že mu pomoc jinak otravné a hloupé mámy přišla vhod a téměř bez řečí se prostřednictvím otázek učil. A samozřejmě u toho učení neseděl. Dělal stojky, kotrmelce, běhal, blbnul se psem nebo kotětem, v přestávkách hrál pc hru,… No prostě učení s aspíkem s poruchou pozornosti.

 

text sol/grafika Kateřina Šturmová, foto sol

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení