Na festivalu Jeden svět můžete v pátek 10.3. a v sobotu 11.3. vidět dokument o dvacetiletém autistovi Můj tajný les (My Secret Forest). Natočila ho finská režisérka Niina Brandt.
„Mezi ptáky bych nebyl tak ošklivý, chtěl bych s nimi uletět,…“ je jedna z myšlenek dvacetiletého autisty Lauriho, který je odkázaný na pomoc druhých lidí. Je neuvěřitelné, že mladý muž dokáže poslouchat přednášky s idejemi Heideggera a přitom doma ho rozhodí obyčejný pokyn: převleč se ze sportovního do něčeho jiného. Není to abstraktní a není to jasné sdělení, do čeho se má převléci. V hlavě je najednou obrovský chaos, na který pomáhají jen známé věci jako jsou knihy s obrázky zvířat nebo dětské figurky zvířat. Mysl se na ně soustředí a tím Lauri vyžene autistický chaos.
Laurimu musí pomáhat lidé nejen co se týče mnoha fyzických úkonů, ale i jeho komunikace se světem. S vyjadřováním mu prostřednictvím elektronické znakové tabulky pomáhá tlumočnice Pirjo, která působí ve specializovaném centru. Pirjo je klidná a její přítomnost Laurimu dává sílu. Umí psát pouze s Pirjo. Takže když ji po dokončení studia už nevídá, je ztracený. Jak sám vysvětluje, je již jen ve své bublině. Nakonec Pirjo za ním dochází alespoň v neděli. Lauri to písemně vyjádří slovy: Jsem z toho tak nadšený, že bych zpíval nebo tančil, kdybych věděl jak. Stejně tak touží sdílet se s lidmi, má je rád, ale neví, jak s nimi být. Když se Pirjo Lauriho zeptá, jestli by chtěl být někým jiným, tak „odpovídá“: Možná bych chtěl být bez autismu, čímž bych se dostal ze své Platónské jeskyně.
Každodenní potýkání se s praktickými obtížemi při studiu, v centru nebo doma je prokládáno meditativními záběry z místního lesa, kam Lauri chodí přemýšlet. Při nich jsou použity Lauriho texty, které pomáhají pochopit, co se odehrává v jeho nitru. Psaní miluje nade vše. Dozvídáme se tak, že pod tvrdou skořápkou autismu je mladý muž, který přemýšlí o světě, pravdě, kráse, je hluboce citlivý a sní o lásce a samostatnosti. „Štve mě, že musím mít na všechno jiné lidi. Přemýšlel jsem o svém životě autisty, jak často můžu dělat jen to, co mi druzí řeknou. Copak nemám právo na sebeurčení?“
Klid a krása lesa je kontrastní k výzvám dospívání, každodennímu života ve stacionáři a mnoha permanetním myšlenkám Lauriho o životě. Lauri sní o setkání s dívkou. Takovou, která by ho viděla jako hezkého a filozofického mladého muže – ne pacienta a někoho divného. „Ve svých snech jsem našel objekt své lásky, ale v bdělém stavu její obraz ztrácím,“ čtete Lauriho myšlenky na pozadí lesa s hudbou Splandid Laine, kterou hned tak nevymažete z mysli stejně jako jasný pohled modrých očí Lauriho.
Je to nádherný a citlivý dokument. Filmová báseň, která dokázala poeticky pohladit duši a nebála se ukázat i realitu mladého muže s autismem.
text Dagmar Edith Holá / foto archiv Jeden svět
Jedna odpověď