Fejeton: Vánoce s hádětem

Fejeton: Vánoce s hádětem

Miluji vánoční tradice. Celý advent je jimi tak nějak propleten, aniž bychom si to uvědomovali a to je dobře. Nehodlám se jich totiž vzdát.

Dáte si svařáček?“ Ptá se nás s milým úsměvem paní ve voňavém stánku. „Dáme,“ pohotově odpovídá můj muž a už se vidí, jak si v klidu u stolku vychutnává ten lahodný mok, který v době Vánoc chutná prostě jinak, než třeba v únoru.

Tatí, dělej, pocem, tohle musíš vidět, to bych fakt potřeboval,“ vytrhne mého drahého z jeho klidných snů o voňavém svařáčku náš syn a tahá tátu za rukáv. „Tak příště,“ usmějeme se na paní v tom voňavém stánku a náš společný sen se rozplývá, vracíme se zpět do reality. Štěpán právě objevil sněžítko. Jasně, že jich má doma asi pět, ale TOHLE, tohle ještě nemá.

Jedna z našich rodinných tradic, bez které by Vánoce nebyly Vánoce, je návštěva vánočních trhů na Staroměstském náměstí. Odjakživa miluji tu neopakovatelnou atmosféru ‚Staromáku‘. Vánoční punč, svařák, klobása, trdelník, palačinka, kafe… Ano, vždy mi bývá špatně. Tedy, bývalo. Dřív, když jsme jezdili na trhy s našimi staršími syny, to jsem se opravdu stihla tak pěkně nacpat vším, co mi zavonělo pod nos. Od doby, co máme Štěpánka, už mi špatně nebývá. Nestíhám to. Je naprosto nemyslitelné stoupnout si do fronty a čekat, až na nás přijde řada. Běháme od stánku ke stromečku, od stromečku ke stánku, pak honem k živému Betlému, nakrmíme ovce senem, koně zapřažené do krásných kočárů poplácáme po zadku a už letíme koukat na Orloj. Pět minut do celé? Tak to je smůla, apoštoly letos neuvidíme, takhle dlouho čekat opravdu nemůžeme.

To je nudá, jdeme jinam,“ skuhrá Štěpán, když ukončí dostihy po stáncích, ve kterých se většinou jen rozhlédne. Nakupoval by sice moc rád, to on miluje, a téměř vše, co vidí, také potřebuje, ale bezpečně ho odradí fronty.

Zítra mami, budeme péct cukrátka, jo?“ Plánuje už v autě, cestou domů, zatím co já usínám únavou.

Vánoční cukroví jsem vždy pekla za asistence dětí. S klukama jsme si k tomu pouštěli koledy a společně s vykrajovátky v ruce ‚kvíleli‘. Zkuste, ale přehrát hyperaktivnímu dítku „Půjdem spolu do Betléma, dudlaj, dudlaj, dudlaj dááá…“ Velmi rychle pohoříte, neb tenhle song není dostatečně ‚akční‘. A tak naším bytem voní vanilkové rohlíčky a zní „Vánoce hrajou glorijá, aleluja glorijáááá…“ Letos je to ještě o něco veselejší, Štěpán objevil Mariah Carey. V podstatě proti ní nic nemám, ale když její vánoční song slyšíte 30x po sobě, místo vanilkových rohlíčků vidíte na plechu soby.

Ani pohádky typu Dařbuján a Pandrhola, nebo Pyšná princezna nemají ty správné grády. U nás frčí Santa má bráchu, Sám doma, Grinch apod.

Mamí, mamí, koukej, hoří nám sedačka,“ vystihne Štěpa okamžik, kdy mám hlavu v troubě a kontroluji, zda naše perníčky nejsou už moc perníčkové. Něco tady cítím, ale perníčky to nejsou. Štěpa hasí adventní věnec papírovými kapesníčky a krásně hořící je rozhazuje kolem sebe. Ó jé, vánoční ohňostroj nemusí být vždy bezpečný a doufám, že tenhle se u nás tradicí nestane.

Ovšem ty ostatní ‚naše‘ zvyky si pochopitelně rádi zachováváme, jen se nám se Štěpánkem a jeho ADHD tak nějak… zrychlily.

Letošní Vánoce ještě ani neskončily, ale Štěpa už plánuje, o co si napíše Ježíškovi příští rok.

 

text Blanka Danešová (O jejím synovi s ADHD si můžete číst i blog Písmenkování)

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení