I autisté šijí roušky

I autisté šijí roušky

V posledních několika dnech, kdy nás světová pandemie v podstatě uvěznila ve svých domovech a narušila nám naše rutiny a zvyky, si lidé začali pomáhat a šijí si vzájemně roušky, protože roušky mohou značně zabránit v šíření nového koronaviru. A není tomu jinak ani u autistů, kteří se nenechávají odradit ani svou nešikovností, která se s autismem často pojí.

Martina (37) se naučila šít už v dětství, ale kurz šití si zaplatila až v dospělosti u paní v invalidním důchodu. Nakonec si udělala rekvalifikační kurz a dnes šije v chráněné dílně. I kvůli tomu doma skoro nešije, jen teď, vzhledem k situaci s koronavirem, udělala výjimku. „Stačí mi šití v práci, ale rozhodla jsem se oprášit svůj stroj kvůli pomoci nejprve právě zdravotníkům, pak se začali ozývat zvláště rodinní příslušníci, že rovněž potřebují.“ Ačkoliv na tom v poslední době není psychicky dobře, šití roušek ji povzbuzuje, že může pomoct rodině, nejbližším kamarádům a v neposlední řadě i zdravotníkům.

I autisté šijí roušky 3

Ella (27) začala šít už na prvním stupni základní školy. Tehdy se pokusila ušít z prostěradel oblečení pro panenky. „O mnoho let později jsem vyzkoušela maminčin šicí stroj a najednou jsem začala zkoušet šít i normální oblečení, tašky, obaly na polštáře, dokonce i péřový spacák,“ říká Ella a zároveň dodává, že má z šití roušek radost. Nejdřív zkusila několik ušít jen pro sebe, později ji začala žádat rodina, jestli by jim neušila roušky i pro ně. Ella říká, že šije jen na stroji, protože nemá trpělivost na šití v ruce. Šití pro ni není vysloveně zábavný koníček, ale spíš nutnost, protože si ráda vytváří věci, které se nedají koupit, nebo jsou příliš drahé.

I autisté šijí roušky 2

Šijeme také pro hospic a psychiatrickou kliniku

I autisté šijí roušky 1Kateřina (46) a její dcera Anežka (21), obě na spektru autismu, šijí roušky společně. Obě dvě se naučily šít už v dětství, Anežka, když jí bylo deset let, Kateřina ve dvanácti. Anežku vždy lákaly manuální práce, ale přiznává, že jí šití ze začátku příliš nešlo. Kateřina šití už tehdy bavilo, naučila se ušít si v podstatě cokoliv: od bund, přes sukně až k šatům. Ačkoliv sice chodila do kroužku šití, je přesvědčená o tom, že se naučila šít především sama bez pomoci a rad okolí a že ji nikdo doopravdy nenaučil, jak obsluhovat šicí stroj, naučila se to sama.

To Anežka potřebovala rady, jak pracovat na šicím stroji. „K šití roušek mě dovedla potřeba. Jednak jsem věděla, že musím nějaké ušít sobě a synovi (i když nějaké látkové roušky máme, protože při nachlazení je nosím stejně a taky nesnáším pachy v autobusech a MHD a rouška mi trochu pomáhá zvládat všechny ty nepříjemné záležitosti, včetně toho, že mi skryje trošku obličej a nemusím se hlídat, jak se tvářím) a jednak jsem viděla ty zoufalé lidi, kteří roušky vůbec neměli a nevěděli, jak na to. U nás bydlí hodně seniorů, tak jsem chtěla pomoci i jim. A teď třeba šijeme s Anežkou pro hospic, protože i tito lidé potřebují roušky. A já mám k lidem, kteří umírají, hodně blízko, jsou to lidé, co už vědí, že život také jednou skončí,“ dodává Kateřina.

„Proč jsem se rozhodla šít roušky? Protože můžu. A protože někteří nemůžou. Začala jsem v Brně v dobrovolnickém projektu Šijeme roušky. Chodila jsem šít do provizorní dílničky, kde se nám podařilo ušít stovky roušek denně a postupně se zapojovali další a další lidé. Teď si už šiju doma s maminkou v příjemnějším tempu. Dáváme si i víc záležet a šijeme pěknější barevné kombinace,“ s úsměvem vypráví Anežka.

Aktuálně obě budou šít pro jednu psychiatrickou kliniku v Německu, kde je taktéž nedostatek roušek. „Požádala mě o šití roušek pro tuto kliniku moje psychiatrička. Jsem ráda, že jí tak mohu vrátit to, že mi už víc jak tři roky pomáhá. Šijeme na šicím stroji, ten je Anežky. Já většinou žehlím a stříhám a Anežka šije. A šijeme několik typů roušek, protože každý preferuje něco jiného a taky kvůli naší radosti,“ vysvětluje Kateřina.

I autisté šijí roušky 4

Marie (47), která umí šít už od dětství, říká, že jí připadá šití roušek smysluplné, obzvlášť v téhle situaci. Marie je učitelka na základní škole, a tak jako mnozí ostatní učitelé, se musela přizpůsobit novým podmínkám a využívá svůj čas i právě pro šití roušek, aby mohla pomoct těm, kteří to doopravdy potřebují. „Je to silný pocit, že mohu něco vytvořit, že to má význam, že mohu někomu pomoci, že mohu dělat něco jiného smysluplného, když nemohu naplno teď dělat svou vlastní práci.“

Zapojit do rouškošití i děti přijde přirozené Dagmar Holé: „Je to dobrá škola v tom, jak pozitivně uchopit těžkou situaci, pomáhat druhým, a neřešit moc budoucnost. Všechno může být stejně jinak, než jak si představujeme.“ Navíc celá rodina je pospolu. „Šijeme ručně ve stejný čas a povídáme si u toho. Máme čas na sebe, vyprávíme si. Kuba nemá rád povídání a najednou se přidává. Jsem za tyhle společné chvíle vděčná. Mluvíme o životě a zároveň ho tvoříme a pomáháme dalším,“ říká  matka. Mladší syn Matěj chce být stylista. Šití baví ale i staršího Kubu. Víc než nudné domácí úkoly. Jakub je diagnostikovaný Asperger. Měl ve své škole problémy a od prosince přešel na individuální vzdělávání. „Oba kluci jsou chytří, ale vzdělávání nudným způsobem ve škole je nebaví. Oba by potřebovali školu, kde by bylo učení hodně prostřídané ruční prací, kreativitou, IT technologiemi, ale takové běžné základky nejsou,“ říká s povzdechem Dagmar Holá.

Jak se zdá, šití roušek i v autistech vyvolává pocit zadostiučenění a psychické pohody, že mohou pomáhat aspoň tímto způsobem; způsobem, který je aktuálně velmi potřebný.

I autisté šijí roušky 5

____________________

text Aneta (na jejím blogu můžete číst i její osobní postřehy z doby pandemie) / foto archiv zpovídaných

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení