Včera jsem byla na maturitním plese své bývalé školy a opět to na mě dolehlo. Tam mezi okázalými šaty a okázalou přetvářkou bohatců jsem se ocitla v jiném světe. Já, ve svém klobouku s kočičíma ušima a zmuchlané sukni.
Tolik se toho změnilo za čtyři roky a zároveň tak málo! Jak jsem tam stála, před očima se mi (skutečně) doslova míhaly vzpomínky. Anglie. Brighton. Zhroucení. Deziluze. Jak jsem utíkala smyslů zbavená k moři a ležela na pláži v dešti. Asi tehdy mi definitivně došlo, že žádní bohové nejsou… a kdyby kdy bývali, dnes jsou dávno mrtví a zapomenutí kdesi v hvězdném prachu.
Život je vskutku zvláštní. A má krutý smysl pro humor. Já, ta „neschopná, šílená a bláznivá stvůra“ jsem byla jako jediná schopná vázat korzety nechutně drahých a levně vyšperkovaných šatů z půjčoven… Komu? Přeci milým mladým dámám, které nikdy nešly daleko pro nepříjemnou narážku. Přiznám se, chvíli jsem uvažovala o tom, že jim někde na příhodném místečku přeříznu stužku, která samojediná držela celou „konstrukci“. Odolala jsem – snažím si namlouvat, že z dobroty svého srdce… ale spíš proto, že jsem si doma zapomněla nůž *sarcasm inserted*.
Každopádně již od včerejší noci se zaobírám tím, co všechno se změnilo a co se změnit má. Jsem teď „oficiální/papírový“ cvok. Jsem náladovější a mám vyhraněnější názory než kdy dříve – snažím se to krotit, ale je to jako krotit počasí. Ubíjí mě stres. Pravda, totéž jsem pozorovala i u bývalých spolužáků… ovšem byl to jejich ples – měli se čeho obávat. Já měla být v klidu, a přitom jsem měla co dělat, abych neutekla. A za měsíc mě čeká totéž. Ples. Maturita. Zoufalství. Opravdu, opravdu by mě zajímalo, jak to mají jiní – autisté i neautisté.
________
text Veronika J. / foto Pixabay.com
