Chtěl bych se s vámi podělit o mé postřehy ze základní alternativní školy v Praze, které se týkají autistických dětí. Zapojují se tady do aktivit s ostatními dětmi? Je jim zde umožněno provozovat své denní rituály a zvyky? Jak je možné, že jim v Montessori škole nevyhasnou oči, ale ani jiným dětem?
Na mé (bohužel už) bývalé Montessori škole jsem měl možnost stát se na pár týdnů asistentem učitele v prvním trojročí. Jednotlivé ročníky jsou ve třídách uskupeny po třech. V prvním trojročí jsou tedy děti od prvního do třetího ročníku. Pro děti jsem si v roli asistenta připravoval různé prezentace a byl jsem pokaždé mile překvapen, jak se děti v této škole rády učí. Ze své předešlé klasické základní školy jsem to neznal. Mezi dětmi je zde i několik spolužáků s Aspergerovým syndromem. Do aktivit se běžně zapojují, i když kolikrát nemusí. Během mé praxe jsem tyto děti občas pozoroval, zajímaly mě jejich zájmy, rituály, nálady, postřehy a nápady.
Jednoho osmiletého chlapce s Aspergerem velmi fascinovala obrovská tiskárna umístěná na chodbě. Často kolem ní chodil a zvědavě pokukoval, obzvlášť když někdo něco tiskl. Jednou jsem si potřeboval okopírovat test na přijímací zkoušky na střední školu a tento kluk ke mně přišel a s rozzářenýma očima se na mě podíval a zeptal se: “Můžu ti nějak pomoct?” A když mohl zmáčknout velký zelený čudlík, díky kterému najednou tiskárna udělala jakýsi zvuk a poté z ní vyjel papír, byl štěstím bez sebe. Denním rituálem tohoto chlapce bylo, že si sedl na zem v chodbě před jeho třídu, opřel se o skříň s Montessori pomůckami a vyskládal si před sebe svou svačinu. Přišlo mi, že každý den jí to samé. Vanilkový jogurt postavil napravo, vedle něj housku se sýrem a nalevo krabičku s červenou paprikou. Pokaždé, když jsem kolem něj prošel, zastavil mě a nastavil ruku, abych si s ním plácl. Potom se pousmál, mrkl na mě a pak pokračoval s jídlem.
Když si mě oblíbil, zval mě k sobě na návštěvu
Další sedmiletý chlapec s Aspergerem se ve škole choval vesměs podobně jako ostatní jeho spolužáci. Ale zato, když šel po škole domů, tak cesta na autobusovou zastávku, která je od školy přibližně čtyři minuty cesty, mu trvala třeba hodinu. Šel velmi pomalu a malými krůčky, po chvíli se vrátil o kousek zpět a pak znovu malými krůčky pokračoval dál. Někdy byl zas v situaci, kdy se potřeboval izolovat od ostatních dětí, a tak si ve třídě zalezl třeba pod topení, což je mu v této alternativní škole umožněno. Znám 11letého chlapce s AS, který také potřebuje zalézat do úzkých prostor v momentech přetížení a rovněž tedy je ve třídě občas během dne pod topením a odtud poslouchá výuku, přesto s tím má klasická základka problém. Můj malý spolužák na Montessori si mě po pár dnech oblíbil a od té doby mě zval na svou kamarádskou narozeninovou oslavu, která se prý bude konat příští rok na jaře. Také mě zval, abych s jeho rodinou strávil prázdniny v Legolandu a nabídl mi, že se s ním tyto prázdniny můžu scházet, když se mi bude chtít. Byla to jeho témata, přes která se mnou navazoval kontakt. Snažil jsem se s ním rozvíjet dialog.
Nebyl drzý, byl upřímný a empatický
Další příhoda s aspíkem, kterou si pamatuji, se odehrála ve chvíli, kdy byly děti v jedné třídě dost neklidné. Bylo už odpoledne, tak byly unavené a některé děti nerespektovaly pravidla, tak jsem pronesl větu: „Já jsem u vás dobrovolně, ale mohu klidně přejít do vedlejší třídy, kde není taková divočina.“ Z druhé třídy jsem měl už zkušenost, že je klidnější. Na to mi tento aspík s upřímným pohledem odpověděl: “Tak běž!” Kdybych to tak ponechal, nejspíše bych si myslel, že je tento kluk drzý nebo arogantní. Ale já jsem se ho zeptal, jak to myslí, jestli opravdu chce, abych odešel. A on mi k mému úžasu vysvětlil: “My si dnes nezasloužíme, abys u nás byl.” A s naprostou upřímností se mě snažil vyhnat ze třídy. Tak mi došlo, jak někdy můžeme věty dětí na autistickém spektru chápat mylně a je lepší se zeptat, jak to myslí, než je odsoudit. Pamatuji si, že tohoto kluka velmi zajímala matematika. V čase, kdy byly přestávky, on byl stále zabrán do matematické Montessori pomůcky, kterou si na koberci soustředěně skládal.
Jak si autistické děti ve škole bez rozvrhu najdou řád?
Možná jste už někdy zaslechli, že v Montessori škole si děti mohou dělat, co se jim zachce. Když se jim zkrátka nechce nic dělat, tak jen “lenoší”. Pravda je ovšem někde úplně jinde. I přesto, že v této Montessori škole není pravidelný rozvrh hodin, řád tu rozhodně nechybí. Učitel se v prvním trojročí s dítětem ráno setká a domluví se s ním, co za den zvládne za aktivity. Doporučí mu, jakou Montessori pomůcku si může půjčit, co třeba vypracuje v písance a podobně. Některé děti už v prvním trojročí plánování dne zvládají samy. V dalších trojročích se míra zodpovědnosti pochopitelně stupňuje.
V Montessori škole nejsou děti vyhořelé
Myslím si, že v této škole se děti s AS a jinými specifikami mají opravdu dobře. V každé třídě jsou přibližně tři učitelé. Je zde i speciální pedagog, který se těmto dětem individuálně věnuje. Co jsem měl možnost poznat, tak tyto děti zde nebývají nijak vyčleňovány z kolektivu, ať už spolužáky, nebo učiteli. Navíc, jak píše paní Montessori ve své knize, dětem tady nevyhasnou jejich rozzářené oči. Všiml jsem si, že ani autistickým dětem, pro které jinak často škola znamená velké peklo.
Našel jsem odvahu
V Montessori škole jsem měl možnost studovat jedno pololetí, konkrétně poslední půlrok deváté třídy. Když budu mít na střední škole (po svých zkušenostech z klasické ZŠ jsem si vybral raději opět alternativní) nějaký ten volný den, určitě sem rád zavítám. Možná se vám honí hlavou, proč jsem zde pobyl jen takový krátký čas. Odpověď na otázku najdete v rozhovoru se mnou, který bude v ATYP magazínu v nejbližších dnech. Vězte, že cesta z klasické základní školy do Montessori nebyla lehká. Ale našel jsem odvahu…
_________________
text Šimon Kytka / foto Pixabay.com, Unsplash.com
2 komentáře
Zajímavý článek!
Super! 🙂 jsi Šikula