Už jen tři dny a já nastoupím po čtyřech letech jako asistent do nové školy. Budu asistent pedagoga tentokrát pro žáka s Aspergerovým syndromem, který navštěvuje 2. ročník základní školy. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky, jaké to asi bude, přijme mě kolektiv nových kolegů, přijme mě kolektiv třídy a hlavně přijme mě dotyčný žák, ke kterému budu přidělen?
Autismus není na první pohled vidět
Když nastal den D a já poprvé vstoupil do třídy, byl jsem trémou celý bez sebe. Očima jsem zkoumal, který může být „ten autista“, kterého budu mít na starosti. Navenek vypadali všichni zběžně bez nějakých výrazných odchylek. Po dohodě s třídní učitelkou jsme se rozhodli, že nebudu ihned dělat osobní garde příslušnému žákovi, poněvadž by na to nemusel reagovat pozitivně. Byl jsem tedy představen celé třídě jako asistent pedagoga, který bude vypomáhat dětem. Třídní učitelka mi pak sdělila, že toho konkrétního žáka, kterého mám na starosti, vyvolá jako prvního k tabuli. Já tak budu mít možnost se podívat, kdo to vlastně je. Tak se také během hodiny stalo a já zjistil, že dotyčný chlapec je navenek zcela normální kluk s hnědýma očima a tváří anděla. Uvědomil jsem si, že dítě s Aspergerovým syndromem nemusí navenek vypadat odlišně než jiné děti.
Navázal jsem kontakt přes jeho zájem
Jak tak šel čas, uvědomil jsem si, že je třeba, abych se s chlapcem nějakým způsobem sblížil. Bylo třeba získat důvěru žáka. Proto jsem v prvních dnech sledoval jeho reakce v hodině i o přestávce. Zjistil jsem, že se jedná o velmi živé, energické dítě. Nechci zde popisovat všechny symptomy toho, co jsem u něj vypozoroval, nikterak se neliší od zcela běžných reakcí žáka s Aspergerovým syndromem. Avšak uvědomil jsem si jednu důležitou věc. K tomu, abych dokázal s klučíkem adekvátně pracovat, musím zjistit, jakou má přednost. Zjistil jsem, že žák vykazuje nadprůměrné znalosti v oblasti zeměpisu. Již ve 2. ročníku zná všechna hlavní města Evropy, má přehled o horách, pohořích, řekách. Toho jsem následně využil a nenápadně jsem si začal s ním povídat na toto téma. Byl radostí bez sebe, že konečně našel k sobě rovného, který je schopen si s ním na toto téma povídat a také, že mu je někdo schopen naslouchat. Dokonce jsem si opatřil i několik zeměpisných knih, které jsem chlapci poskytnul k nahlédnutí, čímž jsem si získal jeho sympatie a důvěru.
Potvrzuji jeho emoce
Avšak bylo zapotřebí umět správně reagovat na chlapcovy občasné záchvaty, které míval v hodinách a které jsou zcela běžné u dětí s Aspergerovým syndromem. Zjistil jsem, že pomáhá, když začnu napodobovat jeho nevhodné chování. Dejme tomu, že žák vzteky zmačkal papír a hodil s ním o zem. Já jsem tedy jednal stejně, vzal jsem nějaký papír, který jsem měl po ruce, zmačkal ho a hodil s ním o zem. Tímto svým jednáním jsem zaujal jeho pozornost. Žák se na mě nechápavě podíval, tuto reakci očividně nečekal, usmál se a sám řekl, jestli bychom nešli na chodbu si s tím papírem zakopat fotbal. Podíval jsem se tázavým pohledem na paní učitelku a ta mi verbálními posunky naznačila, že není proti. Šli jsme tedy na chodbu, chvíli jsme kopali do zmačkaného papírku a pak se společně vrátili do třídy a výuka zase probíhala normálně. Pokud to jde a situace to dovolí, tak jeho nevhodné chování, způsobované Aspergerovým syndromem, řeším nápodobou, což nese své ovoce. Jsou však i chvíle, kdy jeho amoky nelze řešit nápodobou, a pro tyto situace jsem se zásobil množstvím knih na téma Země a svět okolo nás. Vždy pak žáka stáhnu do kabinetu, který je součástí třídy, kde mu poskytnu nějakou jeho oblíbenou knihu. On si pak knihu prohlíží a čte, čímž se natolik zklidní, že je pak schopen normálně fungovat a znovu se vrátit do výuky. Pokud však toto nezabírá, to se stává zřídka, tak to řeším tak, že se s ním jdu projít po chodbě, kde on se nadýchá čerstvého vzduchu, vypláče se, vylije si vztek a pak se může zase vrátit do třídy.
Od mého nástupu uběhlo půl roku. Mohu říci, že si chlapec ke mně vybudoval důvěru, je schopen reagovat na mé podněty, třídní učitelka si též pochvaluje naši spolupráci. Jsem proto rád, že mé počáteční obavy byly zbytečné a já mohu napomáhat k tomu, aby se příslušný žák s Aspergerovým syndromem zapojoval do běžného života ve škole. Prozatím se mi to daří, jak to bude v budoucnu, to se ještě uvidí, ale já pevně věřím, že naše spolupráce bude nadále pokračovat.
Text Josef Tomáš, asistent pedagoga / foto Pixabay.com
