To jsem si takhle dostala chuť na nějaké staré popové hitovky a objevila jsem písničku, kterou jsem kupodivu doposud neznala. Jedná se o písničku „Born this way” od Lady Gaga. Pustila jsem si ji a, světe div se, inspirovala mne natolik, abych teď napsala tento článek.
Už při prvních tónech jsem věděla, že toto nebude obyčejná písnička, už jenom tím názvem, který by se dal velmi volně přeložit jako „Už jsem se tak narodil/a.”
Už to ve mně spouští kolotoč myšlenek.
Co stálo za tím, že jsem se narodila taková, jaká jsem, že mám tyto zájmy, tyto vlastnosti, tyto přednosti a tyto nedokonalosti?
Dřív se mi to stávalo pořád, že jsem nevěděla, zda to, co cítím, si jen nenalhávám, zda si nehraji jen na nějakou speciální sněžnou vločku, zda mám opravdu právo cítit se tím způsobem, jakým se cítím.
A dospěla jsem k překvapivé odpovědi – mám. Narodila jsem se tak.
Vždycky jsem si ráda prohlížela své kresby a zápisky z dětství a vzpomínala, jelikož jsem vždy měla pocit, že validitu své identity a svých zájmů musím hledat ve svém dětství.
A ano.
Nedávno jsem objevila svůj starý obrázek, na kterém stálo něco jako „Ahoj, jsem Kačka, je mi šest let, mám ráda kočičky a klučičí věci.”
Tak! A tady mám důkaz toho, že to, že se oblékám a stylizuji co nejvíc „klukovsky”, opravdu není jen nějaká pubertální fáze!
Ano, je možné, že i to, že teď, když sjíždím už osmou sérii Doktora House, na prázdniny si s sebou vozím učebnice biologie a epidemiologie a můj velký idol je americký neurovědec David Eagleman, má počátek už v mém raném dětství.
Vždyť to já jsem se ve svých čtyřech letech se sestřenicí učila přírodopis a chemii, to moje nejoblíbenější knížka v deseti letech byla „Průvodce dětskými nemocemi”.
Další důkaz.
A co můj nynější zájem? Propojování člověka s technologiemi, kyborgové?
No, pamatuju si to jako včera…
Seděla jsem se svým mladším sousedem a koukali jsme na starý český sci-fi seriál Návštěvníci, který jsme oba milovali. Najednou se naše mamky rozhodly, že se sebereme a pojedeme na Signal Festival – festival světel a umění v Praze – a ano, tehdy jsem se zamilovala. Ty projekce, instalace, videomappingy na staré budovy – to, jak spolu komunikuje minulost a současnost, to, jak se může zdát, že ve vírech světel a hudby můžeme alespoň na chvíli spatřit odraz budoucnosti…
To mi učarovalo.
Je září a zase čekám… na Signal!
A přesně tehdy si pamatuji, jak jsme šli já, mamka, brácha, sousedka a její syn po Karlově mostě a já jí nadšeně vyprávěla o tom, že jednou bude možné nahrát svoji mysl do robotického těla či rovnou do těla holografického, že už na tom jeden ruský miliardář pracuje. Bylo mi jedenáct.
Nedávno jsem našla svůj virtuální deníček skoro čtyři roky starý a troufám si říct, že pod vše bych se i dneska klidně podepsala.
A tak jsem tu teď tancovala. Já, Dodo, bytost, která se necítí být ani mužem, ani ženou, ba dokonce ani člověkem… Bytost, která o sobě s přáteli mluví ve středním rodě… Tančím jak blázen a vím, že tady, ve svém pokoji, kde na mne všude koukají plakáty s mými idoly, zpěváky, oblíbenými YouTubery, kyborgy, vědci, kreslenými postavičkami, kde to vše z poličky pozoruje legový drak ze hry Minecraft, kde mám povlečení na postel s motivy kresleného seriálu W.I.T.C.H., kde mám své kameny, svůj bambus z IKEA, svůj krystal, který jsem si sama vypěstovala, kde si kreslím na zdi, kde mám své království, kde prostě mohu být… své!
Vím, že písnička Born this way je především o LGBTQ+ komunitě, ale dala by se skvěle aplikovat i na nás, na autisty. Prostě jsme se tak narodili a máme právo být tak šťastní. Nikdo nemá právo přetvářet naši podstatu. Tak totiž budeme nešťastní nejen my, ale i vy.
Slavní autisté
A možná i vy sami jste na spektru a stydíte se za své odlišnosti. Stydíte se za to, že se intenzivně zajímáte třeba o život brouků. Nemusíte se stydět, nejste sami. Kdysi, ještě v minulém století, žil v Japonsku jeden malý chlapec na spektru autismu, jehož speciální zájem byli právě brouci – a do dokonce tak intenzivní, že se jimi nechal inspirovat při stvoření své hry. Lidé by mohli soudit, že hra, stvořena autistou z jeho speciálního zájmu nemůže mít valný úspěch, ale opak byl pravdou. Ta hra se jmenuje Pokémon a má miliony fanoušků po celém světě. Jejich tvůrce je Satoshi Tajiri.
To i takhle v osmdesátkách žil další chlapec. Tento hoch byl taktéž trošku jiný. Stále se toulal ve svém vlastním vesmíru, četl sci-fi a přemýšlel o budoucnosti lidstva. Stále jen kniha v ruce a zasněný výraz, což jeho spolužáci nesnesli. Ve škole jej šikanovali tak moc, že jej jednou zbili až do bezvědomí.
Nyní je tento chlapec již dospělý a jeho elektromobily s písmenem T v logu brázdí celý svět a jeden z nich dokonce i vesmír. Jeho rakety plánují dobýt Mars a na sítích jej sledují miliony lidí. Jedna z jeho společností hloubí tunely pod Los Angeles a jiná zas plánuje propojit lidský mozek s počítačem. Elon Musk.
Takový podobný chlapec žil i v Argentině. Měl poruchu růstu, takže musel začít před pubertou brát hormony, aby vůbec vyrostl do nějaké standardní výšky.
A i přesto miloval fotbal. Říká se, že jeho talent na tento sport objevila babička, která jej v tom ze začátku podporovala nejvíc.
I o tomto muži se tvrdí, že je na spektru autismu, ale to mu nebrání v tom být takovým úžasným sportovcem, jakým bezpochyby je. Statisíce lidí by dali bůhví co za to, aby si směli jen pohladit trávník, na kterém hrál. Lionel Messi.
Ve Švédsku zase žijí dvě sestry. Obě na spektru autismu. Ta starší se dlouho potýkala s poruchou příjmu potravy. Byly dny, kdy jedla třeba osm noků celé dvě hodiny. Ze školy chodila s pláčem. Ta mladší brečela pokaždé, když někde slyšela falešné tóny či příliš hlasitou hudbu. Několik let téměř nevycházela z domu. Starší dceru trápila ještě jedna věc – a to klimatická krize. Věděla, že ostatní lidé se raději zajímají o to, kam třeba poletí v létě na dovolenou nebo že je jejich sousedka z druhého patra těhotná. Ona zatím ležela v knihách a obklopena statistikami na internetu. Věděla, že se bude muset něco změnit. Její zájem byl tak intenzivní a touha tak velká, že sama překonala své strachy a šla si doslova stoupnout do záře reflektorů. Rodiče ji nechali se naplno pohroužit do jejího speciálního zájmu a nyní jejich dcera ovlivňuje a inspiruje doslova celý svět, což posléze vedlo i k její nominaci na Nobelovu cenu míru. Mladší dceři bylo také dovoleno dělat to, co miluje – tanec a zpěv – a tak dívka, která byla dříve téměř stále zavřená ve svém pokoji, nyní natáčí písničky a vystupuje v muzikálech po boku své maminky – známé operní pěvkyně. Greta Thunberg a Beata Ernman.
Na těchto málo případech z mnoha můžete vidět, že naše zájmy nás mohou vynést ke hvězdám.
V jakémkoli smyslu této fráze.
Pokud nikomu neubližují, není na speciálních zájmech nic v nepořádku.
Miliony knih a motivačních spíkrů nás učí, jak žít šťastně, jak odhalit své životní štěstí.
A víte, kdy třeba já své životní štěstí cítím nejintenzivněji?
Přesně tak! Když se mohu věnovat svým vášním a mohu se projevovat tak, jak se vevnitř cítím.
V tu chvíli jakoby mnou procházely velmi silné proudy energie. Jako vlny v oceánu, jako dusot koní na prérii. Jako pohyby břišních tanečnic. Náhle v sobě cítím takovou propojenost se světem jako nikdy. Cítím lidstvo jako globální projekt. Jako napínaný film, který je právě promítán. Jako konstantní pohyb ve větru, jako potok, jako spermie pohybující bičíky, jako déšť, jako slunce, jako jednotu. Každou mou cévou jakoby protékala živá voda. V tyto chvíle cítím, že to láska je ta emoce, která posune lidstvo kupředu.
Nedávno se mě někdo ptal, jestli dělám aktivismus a osvětu o autismu proto, abych opravdu pomáhalo lidem, nebo proto, že mi dělá dobře být vidět. Přemýšlelo jsem o tom a dospělo jsem k tomu, že ani jednu z výše uvedených domněnek nemohu tak úplně popřít. Ale ten nejdůležitější důvod, proč mluvím o svých pocitech před lidmi je ten, že se cítím, jako kdybych svým sebepřijetím a sebevyjádřením nalezlo v sobě poklad, který si ale nechci nechávat jen pro sebe, a proto hlásám, že by se měl každý přijmout takový, jaký je a najít něco, co jej v životě naplňuje a těší. Já vím, ne každý to dokáže hned. Ale jde to. I já mívalo kdysi problémy s přijetím určitých částí mé osobnosti. Ale přijmout sebe a své nejbližší takové, jaké jsou, je mnohem více osvobozující, než se honit za určitou iluzí „normálnosti“.
Vy i vaše dítě si zaslouží přijetí, ať je jakéhokoli vyznání, orientace, identity, mentality a vůbec všeho…
Když své dítě necháte dělat, co ho baví, ačkoli se to zbytku světa může zdát podivné, a nikomu tím neubližuje, hned uvidíte, jak vám rozkvete. Přijměte své dítě takové, jaké je, a bude se míň trápit nejen ono, ale i vy.
Speciální zájmy jsou prostě cool. Možná se to tak nemusí jevit všem, ale jejich „majitelům“ ano.
Tak proč neukázat světu naše nadšení a ten plamen zažehnutý v nás?
Možná to, že nás intenzivně zajímá hromadná doprava či třeba radioaktivita, mnoho lidí nepochopí. Ale ano, i my si chceme jet svoji vlastní trasu a chceme zářit.
Jako všichni.
Nechceme už hrát to divadlo.
Chceme vystoupit na scénu.
Bez masky, bez okras… ale autentičtí.
Protože jsme se tak narodili.
________________
text a kresby Dodo, instagram Dodoismus369
Text podpořen z grantu MHMP. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.
