Předplatné magazínu ATYP

Předplatné na měsíc online ATYP magazínu

150 Kč / měsíčně

Předplatné 6 měsíců online ATYP magazínu

700 Kč / půl roku

Ke čtení získáte půl roku přístup ke všemu v ATYP magazínu.

Předplatné 12 měsíců online ATYP magazínu

1200 Kč / rok

Ke čtení získáte na rok vše v ATYP magazínu.

Daruj předplatné – Roční 1 + 1

2050 Kč / rok

Pro dárce i pro obdarovaného platí vstup do placené sekce ATYP magazínu na rok. Seznam rodin a lidí na spektru autismu, kteří by potřebovali pomoci se zaplacením předplatného Vám budeme moci poskytnout.

Prémiové články

O dyspraxii a hyper nebo hyposenzitivite sa veľmi málo rozpráva v súvislosti s autizmom

Právo človeka je rozhodovať o svojom tele, tak sa pýtam akým právom niekto rozhoduje o inom človeku, čo si má vkladať do úst? Väčšina autistov má hyper nebo hypo zmyslové vnímanie a taktiež motorické problémy. Prečo nás za inak nastavenú anatómiu a inak nastavený mozog ponižujete?

Pracujem v dennom stacionári, kde máme 6 dospelých klientov s autizmom. Robievam aj dobrovoľnícku činnosť na táboroch pre deti s autizmom. Vždy som vedela, že naplň môjho života a práce bude pomahať a starať sa o slabších ľudí. Na jednom tábore som sa starala o štrnásťročnú slečnu s vysokofunkčným autizmom. V mnohých veciach mi pripomínala mňa. Veľa vecí, ktoré boli na programe v tábore, nechcela vykonávať, snažila sa mi slovne ublížiť, až neskôr som si uvedomila, že ona tie činnosti nezvláda robiť kvôli dyspraxii, preto mi agresívnym správaním ukazovala, že ju nemám do toho tlačiť.

Keď som videla, že dievča fyzickú aktivitu nezvláda, a mala čím ďalej horšie správanie ku mne, tak som jej urobila individuálny program a zrazu som videla, že sa ukľudnila a mala aj ona ku mne rešpektujúce správanie. Čas s týmto dievčaťom mi ukázal, že autistické preťaženie prichádza veľmi rýchlo. Ja som bola v detstve ponižovaná, pretože som mala (aj mám) výraznejšie potreby kvôli môjmu inému zmyslovému vnímaniu a inej motorike. Popíšem vám to, abyste viac porozumeli osobam s podobnými ťažkosťami.

Problémy s rovnováhou

Mám problém s vestibulárnym systémom, cítim aj pri bežnej chôdzi problém s rovnováhou, je to veľmi nepríjemný pocit. Zažívala som ponižovanie kvôli tomu, že neudržím rovnováhu na bicykli, na korčuliach. Mám pocit, že o dyspraxii a hypersenzitivite sa veľmi málo rozpráva v súvislosti s autizmom. Treba si uvedomiť, že človek, ktorý má problém s rovnováhou aj pri chôdzi, asi ťažko udrží rovnováhu na bicykli. Ľudia berú bicyklovanie ako samozrejmosť, ale vôbec si nevedia uvedomiť, že keď má niekto narušený vestibulárny systém, tak má čo robiť aj pri obyčajnej chôdzi. Veľmi ma trápi, keď niekto nazýva človeka s dyspraxiou lenivým, je to veľmi zraňujúci, keď je človek takto ponižovaný kvôli neurologickej odlišnosti, za ktorú nemôže.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Plusy a minusy autistické partnerky a matky

Autisté jsou rigidní, nemají empatii, nerozumí humoru, nesnáší změny, nedívají se do očí, nesnáší doteky, nemají kamarády, nemají vztahy. Jak by tedy mohli mít vůbec rodiny? Monika je vdaná sedm let, má tři děti a autismus jí byl diagnostikován teprve nedávno. Na 3. Autistické konferenci přednášela o své cestě k rodině. Toto téma zvolila proto, že zná mnoho lidí na spektru autismu, kteří moc nevěří tomu, že by mohli dosáhnout krásného partnerského vztahu a založit rodinu. Týká se to samozřejmě především lidí s vysoce funkčním autismem a Aspergerovým syndromem.

“Ani já jsem nebyla výjimkou, a byly roky, kdy jsem absolutně nedoufala, že bych mohla mít manžela a tři děti. Můj příběh je samozřejmě velmi individuální a každý tu svou cestu může mít odlišnou. Toto je tedy můj příběh,” říká Monika, kterou jinak znáte taky jako youtůberku a pro ATYP magazín natočila několik videí o autismu a můžete je vidět na YT kanálu Ptejme se autistů.

Partnerské vztahy jsou oříšek pro každého

Partnerské vztahy bývají často složité i pro neurotypickou populaci. Jsou především o komunikaci, a protože autisté přistupují ke komunikaci trochu jinak, mohou mít cestu ke vztahům o něco delší a náročnější. Tato skutečnost by ale neměla být důvodem toho, že snahu o blízké vztahy vzdáte. Když zůstanete sami, můžete to mít jednodušší, ale i lidé na spektru potřebují vztahy stejně jako všichni ostatní. A dobrá zpráva je, že čím déle v nějakém vztahu budete, tím bude lepší i vaše schopnost komunikace s konkrétní osobou. Protože když máte někoho rádi a on má rád vás, je to ta nejlepší a nejpřirozenější motivace ke zlepšení komunikace i sama sebe.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Rozdíl mezi autistickým a neurotypickým myšlením

Často se lidé ptají, jaký je tedy rozdíl mezi autistickým myšlením a tím běžným? Přednáška od středoškoláka na spektru autismu Jakuba Frnky měla na 2. Autistické konferenci v červnu 2021 nejlepší hodnocení od návštěvníků. Týkala se tématu “Rozdíl mezi neurodivergentním a neurotypickým myšlením”. Přinášíme ji upravenou v textovém podání. S Jakubem Frnkou jsme připravili také velký rozhovor do tištěného ATYP Speciálu, který vyjde již potřetí, a to letos opět ke Světovému dni zvýšení povědomí o autismu 2. dubna. 

Rozdíl mezi neurodivergentním a neurotypickým myšlením

Rozlišujeme dva typy ľudí z hľadiska neurologickej stavby. Neurotypickí ľudia, to sú takzvaní tí „bežní“, ľudia s typickou neurologickou stavbou, ktorá je charakterizovaná typickým vývinom, ako v detstve, tak aj potom neskôr v živote.
Zatiaľ čo neurodivergentní ľudia – tento pojem nezahrňuje len autizmus, ale takisto aj epilepsiu, OCD, ADHD a rôzne iné výnimočnosti – to sú ľudia s odlišnou neurologickou stavbou, charakterizovaný atypickým vývinom, a väčšinou majú problémy v sociálnej oblasti, zatiaľ čo neurotypickí ľudia nemávajú problémy v sociálnej oblasti, čož nie je prekvapivé, pretože väčšina spoločnosti je neurotypická.

Hypersenzitivita
Pri neurotypických ľuďoch sa málokedy vyskytuje hypersenzitivita. Neurotypici môžu nadobudnúť napríklad takisto aj črty autistické alebo iné, napríklad nejakou traumatickou udalosťou – nejakým úrazom mozgu alebo podobne, ale zvyčajne sa u nich nevyskytuje hypersenzitivita, zatiaľ čo u neurodivergentných ľudí je hypersenzitivita veľmi častá, priam je to jedna z charakteristik týchto diagnóz.
Fungovanie spoločnosti je pre neurotypických ľudí prirodzené, keďže väčšina spoločnosti, ako som už vravel, je neurotypická, zatiaľ čo pre neurodivergentných ľudí je veľmi náročné a niekedy sotva možné fungovať v spoločnosti bez toho, aby boli preťažení.

Autistický smysl pro detaily

Autizmus má špeciálne charakteristiky, ktorými je odlišný od neurotypickosti. Prvá vec, ktorú by som chcel spomenúť, je, že často sa spomína, že autisti majú zmysel pre detail, že si viac všímajú

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Děti na spektru potřebují ve svém životě cítit důvěru, že něco zvládnou. Někdy je ochraňujeme víc, než by potřebovaly, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Se sociálním pracovníkem Martinem Vařejčkem z Rodinného Integračního Centra jsme si povídali velmi otevřeně o pubertě u dětí na spektru autismu, o vyhoření ze školy, o pouštění do světa v pubertálním věku… Jeho klienty jsou především puberťáci. Martin Vařejčko je také pravidelným návštěvníkem Autistických konferencí, kde přednášejí lidé na spektru autismu. Loni jsme s ním publikovali rozhovor Díky autistům vidím svět barevněji.

Můžete nám na základě svých zkušeností říci něco o emocích u teenagerů na spektru autismu?

Mám pocit, že starší děti (nejen) s autismem mají spoustu citových kanálů už uzavřených, mají problém emoce pojmenovávat a převládají pocity negativní. U těch malých v rané péči mi přijde, že pocity vyjadřují bezprostředně, ale u starších jsou emoční kanály spíše uzavřené. Je potom těžké dostávat emoce ven, protože jsou pod zámkem. Snažím se s takovým starším dítětem nebo mladistvým pocity pojmenovávat, aby se s nimi dalo pracovat.

Takovým vyjádřením může být například pláč?

Pláč samozřejmě hodně souvisí s vyjadřováním emocí, málokdo si pláč dovolí, je potřeba k tomu mít bezpečný prostor. Ale to je napříč společností, u lidí na spektru i u lidí neurotypických.

Stalo se vám někdy, že by klient emoce pustil a pak tím byl sám překvapený?

Přímo u klienta ne, ale u rodičů, kteří třeba nemají oficiální diagnózu, se dostáváme často do situací, kdy si to konečně dovolí a často si popláčou. Mají najednou dostatek bezpečí a prostoru. Je taky velký rozdíl mezi ženami a muži, vstupují do toho ještě různé genderové stereotypy.

Například že muži nepláčou? Co byste řekl obecně k pláči u kluků v pubertě?

Když si vzpomenu na svoji pubertu, tak jsem cítil spíš hodně naštvání, budování vlastního názoru, touhu, aby mě všichni poslouchali, také přesvědčení, že ostatní dělají věci špatně a já dobře. V pubertě jsem neměl moc na emoce náhled, nedokázal bych to rozklíčovat, říct, co která emoce byla, ukázat na to. Myslím, že to byl spíš emoční zmatek. Asi jsem ani neměl kolem sebe vrstevníky, kteří by si něco “odplakali”, všichni jsme měli výchovu “chlapi nebrečí”. Já svým dětem naopak říkám, ať pláčou, pokud to tak cítí.

Tak vznikají poruchy chování, že se člověk uzavře, například protože má v sobě velkou bolest, kterou nesmí ventilovat?

U dospívajícího a dospělého člověka je již velká historie selhávání. Od dětství má za sebou neúspěšné sociální interakce, zažívá od okolí negativní zpětnou vazbu z těchto sociálních interakcí. Pak je velmi těžké se na to dívat jinak a získat náhled, o to víc, když chybí pochvala, úspěch, přijetí. My se na skupinových nácvicích snažíme, aby si chlapci zvykli vůbec pojmenovat, co se v nich odehrává. Je to dlouhodobá práce, ale snažíme se, aby si začali říkat i úplně obyčejné věci, které se jim nelíbí. Snažíme se vytvářet prostředí, v němž mohou bezpečně říci cokoliv. Samozřejmě potřebujeme, aby totéž, co klienti zažívají tady, mohli pak zažívat i doma nebo ve škole. V emoci, kterou klient prožívá, jsem s ním. Není to pro mě zraňující, naopak v tom zažívám kus sebe a uvědomuji si, že i ve mně se něco odehrává: když pláče klient, pláču taky, když sdílí radost, raduji se.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Současní dospělí s PAS jsou ztracená generace, říká v rozhovoru výtvarnice na spektru Veronika

Výtvarnice Veronika Jirasek je autistická aktivistka už mnoho let. Na 1. Autistické konferenci byla oceněna jako Sebeobhájce roku 2020. Její obrazy budete moci vidět na výstavě AspergerArt. Prodejní výstava bude zahájena vernisáží ve čtvrtek 9. února v 15:30 v prostorách Blue Café v Brně. Výstavu tří výtvarnic na spektru Veroniky Jirasek, Petry Bobalové a Anny Saxlové připravila k Mezinárodnímu dni Aspergerova syndromu brněnská pobočka organizace Za sklem, kterou pořádá ve spolupráci s organizací Adventor a Open Art Studiem u příležitosti  Mezinárodního dne Aspergerova syndromu. Ale teď už si pojďme povídat s Veronikou Jirasek. Další rozhovory s výtvarníky na spektru autismu si můžete přečíst v ročence ATYP magazín Speciál 2, který lze objednat v eshopu ATYPpress.cz. Je také k zakoupení v pražském Autikvariátu – “chráněném obchůdku” organizace Adventor. 

Kdy jsi přišla na to, že jsi na spektru? 

Poprvé to zmínila jedna učitelka na nižším stupni gymnázia – jestli prý nemám náhodou AS. Nevěděla jsem, co to znamená, a tak jsem googlila (tehdy ještě česky) a to mě svedlo ze stopy… Trvalo to další čtyři roky – do nějakých šestnácti – než jsem se k téhle teorii vrátila na základě hledání v angličtině. A k diagnostice jako takové jsem se dostala až v osmnácti, tedy před nějakými pěti lety. A ačkoliv jsem si v zásadě jen šla potvrdit svou teorii, stejně mě to celkem zasáhlo. Ovšem to je asi i dané příchodem další depresivní epizody.

Proč tě to svedlo ze stopy?

To je jednoduché – kdybych se byla tehdy dostala ke správným informacím, mohla jsem daleko dřív chápat, co se mnou děje. A taky by to třeba pomohlo mému vztahu s rodiči…

Malování je tvé hobby, nebo maluješ i profesionálně?

Kreslit jsem začala ve chvíli, kdy jsem udržela tužku. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, samo. Takže pokud jde o to, jak dlouho páchám umění, bude to tak dvacet let. Umění je pro mě jen hobby, protože si chci dělat co chci a kdy chci – ne pracovat na zakázkách pro lidi, co ještě mizerně platí. Když se sem tam něco prodá, jsem samozřejmě ráda, ale to je málokdy. Dělám různé techniky – malbu, kresbu, koláže, pracuji i s hlínou a vytvářím si kostýmy na LARPy a historické akce.

Co dalšího tě baví, kromě umělecké tvorby?

Baví mě vlastně všechno ohledně fantasy – knížky, filmy, seriály, hry… A hlavně LARPy, historický šerm a lukostřelba. Neobvyklé koníčky pro ženu, já vím, ale je to daleko zajímavější než porovnávání kabelek a ničení si zad vysokými podpatky. Taky hraju DnD a jinou roleplay hru, na jejíchž pravidlech pracujeme s podobně ujetou skupinkou přátel. A ráda si jen tak sednu na gauč, dám si vodní dýmku a povídám si s papoušky.

Má pro tebe nějaké plusy a mínusy to, že jsi na autistickém spektru?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Autisté vycítí, když je někdo nepřijímá, říká terapeutka Renata Škrabalová

Terapeutka a religionistka Bc. Renáta Škrabalová (50 let) se zaměřuje hlavně na skoliózy u dětí i dospělých. Podle ní jsou často kombinované vady, DMO, autismus, ale i deprese a úzkosti spojené se špatnými stereotypy chůze a postoje. Metodu spirální stabilizace učí i fyzioterapeuty a doktory ve svém Centru Spiralyoga. Renata Škrabalová má třináctiletého syna s autismem a pomáhá i pečujícím těchto dětí.

Jak jste se dozvěděla, že máte dítě s autismem?

Bylo to znát už od synova roku a půl, ale dlouho jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je jen vývojově zpomalený, že to bude dobré, pořád jsem si četla, že některé děti začnou mluvit později, třeba až kolem třetího roku. Trochu neklidný byl už odmalička, nejspíš to začalo antibiotiky u porodu, která narušila mikrobiom, takže on pak nemohl vstřebávat do svých střev ty správné bakterie. To mi řekla doktorka, s tím, že očkování na roce a půl to pak jen dodělalo. Jako jediné očkování jsme měli hexavakcínu. Po ní se velmi rychle horšil každý den o něco víc. Skládal kostičky, kolečka do šablon podle tvarů, a najednou po očkování cpal kolečko do trojúhelníčku. Věci, které uměl předtím, najednou neuměl. Uměl slova a najednou neuměl mluvit vůbec. Byl u něj okamžitě silný regres.

Takže jste začali chodit k lékařům?

Samozřejmě jsem začala standardně hledat v systému, pak jsme byli u různých odborníků, pak jsme chodili do CTA, Nautisu…

Jak jste se dostali rovnou k autismu? Většina rodičů říká, že o autismu vůbec nic nevěděli a dostali se k odborníkům na poruchy autistického spektra až později.

Zajímala jsem se o to už dlouho předtím. Jelikož jsem fyzioterapeut a pracuji s lidmi se skoliózou, tak jsem se s tím setkávala i u klientů. Protože když se vyvíjí mysl jinak, tak i tělo se začne nějak kroutit. Takže autisté mají velice často buď skoliózu, nebo nějaké jiné deformity na těle.

Často se u dětí na spektru objevuje chůze na špičkách. U vašeho syna také?

Chodil tak asi až do osmi let. V nemocnici nám poradili, že se píchá botulotoxin do pat, tak to jsme samozřejmě neabsolvovali. Definitivně synovi pomohl doktor Živný v NeuroCentru. Do čtvrt roku přestal chodit po špičkách.

Do NeuroCentra jste přišli až v osmi letech syna. Nebylo to už pozdě? Jak pomohl pan doktor Živný?

To nám pan doktor naznačil. Ale my jsme se k informaci o něm a jeho metodě dřív nedostali, i když jsme k odborníkům chodili. Jeho bodová terapie synovi nakonec pomohla. Terapie pomocí stimulace reflexních bodů (FPIT = False Proprioceptive Information Therapy) je u každého konkrétního dítěte šitá na míru. Pan doktor Živný naučí rodiče terapii pomocí stimulace reflexních bodů, kterou opakují několikrát denně.

Jednou jste mi vyprávěla, že jste byla v dětství taky zvláštní…

Já jsem taková zvláštní pořád. (smích) Obecně si myslím, že rodiče autistů jsou často taky trochu zvláštní. Nebo aspoň jeden z nich. I ty skoliózy tam vidím. Většinou když to dítě má velkou skoliózu, tak tatínek nebo maminka ji mají taky, jenom třeba ne tak velkou. Ale myslím si, že náběh na autismus je daný především geneticky.

Co jste pozorovala na sobě podobného se synem?

Já jsem měla úplně svůj svět, měla jsem problém se bavit s lidmi, třeba jsem hodiny koukala na rybičky v akváriu. Nebo jsem si na chalupě sedla na strom a hodiny jsem koukala, jak se vlní obilí. Nevěděla jsem, jak mám mluvit se spolužáky, cítila jsem se prostě jiná. Vždycky jsem měla třeba jednu dobrou kamarádku, ale ve větším kolektivu jsem se cítila jako E.T.

Taky jste mi vyprávěla, že jste se málem nedostala na střední školu.

Učitelka doporučovala rodičům, ať mě dají na nějaký učňák bez maturity, že na střední nemám, ale táta s tím nesouhlasil, takže jsem šla na ekonomku a vysokou jsem si dodělávala pak v dospělosti.

Proč si učitelka myslela, že na to nemáte?

Neměla jsem úplně špatné známky, ale asi jsem jí nebyla sympatická. Já jsem moc neposlouchala, jiné děti byly hodné, ale já jsem občas řekla svůj názor. Nakonec jsem si udělala i religionistiku na vysoké, ale až při práci.

Jak jste se dostala k tomu, co děláte nyní?

Po škole jsem začala trochu pracovat s tělem. Měla jsem skoliózu a začala jsem tloustnout, měla jsem kvůli tomu dost zdravotní problémy. Po dvacítce jsem začala víc sportovat, dostala jsem se i k józe, a tak mě to chytlo, že jsem sama jednou nebo dvakrát týdně vedla skupinku jógy. Pak jsem se dostala k masážím, tak jsem si udělala kurz masáží. V té době jsem studovala na vysoké škole religionistiku. Odešla jsem z práce a rozhodla jsem se, že budu mít krámek s bylinkami a keramikou. Vzadu jsem měla malou tělocvičnu pro čtyři lidi na jógu nebo masáže. Časem jsem si k tomu přidávala další činnosti. Hlavně přes Dornovu metodu a spirální stabilizaci (SPS) jsem se dostala k odbornějším věcem.

Co vlastně si mám představit pod Dornovou metodou a spirální stabilizací?

Dornova metoda se zaměřuje hlavně na kosti, klouby a obratle a na jejich srovnání do anatomicky správné pozice. Jedná se o jednorázovou terapii, která se případně zopakuje až po nějakém čase. SPS se zaměřuje na celkovou práci svalů a těla v pohybu. Naučíte se sestavu cviků, které je pak potřeba pravidelně cvičit každý den. Tím si znovu zpevníte svaly, které byly špatnými pohybovými vzorci oslabené. Zároveň toto cvičení někdy doplňuji manuální terapií, ve které klientům naopak uvolňuji svaly, které mají přetížené. Tyto blokády jsou často způsobeny nejen špatnými pohybovými, ale i mentálními vzorci. Během terapie dochází k jejich přenastavení.

Fascinuje mě, jak na těle člověka přesně poznáte, co ho trápí. Jak jste se k tomu dopracovala?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení