Předplatné magazínu ATYP

Mnozí lidé na spektru autismu si až v dospělosti dojdou k odborníkovi na diagnostiku, pro odpověď na to, proč jsou celý život jiní, divní… Například herec Anthony Hopkins se dozvěděl o svém autismu až v sedmdesáti letech. V tomto textu to ale bude o jiném herci, respektive o filmové postavě. Řeč je o prvotřídním detektivovi Sorjonenovi z finského stejnojmenného krimi seriálu. Jako každý dobrý detektiv je “správně divnej”. Vyšetřovatel Kari Sorjonen je ale také hypersenzitivní a navíc vykazuje mnohé známky autismu, kterých si lze všimnout, pokud o autismu víte více a nemyslíte si, že autista rovná se pouze Rain Man nebo Sheldon Cooper.

Fakta o seriálu Sorjonen

Nejprve pár informací o nejslavnějším finském televizním krimi seriálu o třech řadách a s jedenatřiceti epizodami. Vytvořil ho Miikko Oikkonen mezi lety 2016 až 2019 a detektiva Kariho Sorjonena hraje Ville Virtanen. Pro ty, kteří neznají děj, první série začíná tím, že se Kari Sorjonen, detektivní inspektor Národního úřadu pro vyšetřování (NBI) ve Finsku, stěhuje se svou ženou (Matleena Kuusniemi) a dospívající dcerou (Olivia Ainali) z Helsinek do finsko-ruského pohraničního města Lappeenranty v naději na klidnější životní styl, protože jeho žena se zotavuje po chemoterapii. Zdánlivě idylické pohraniční město se brzy ukáže jako vřící semeniště zločinů brutálnějších než cokoli, co kdy předtím viděl. Kari se připojí k týmu vyšetřovatelů, z nichž někteří jsou zpočátku skeptičtí k jeho schopnostem, o kterých už tolik slyšeli. Sorjonen pokračuje ve vyšetřování nejen místních zločinů, ale také zločinů, které zahrnují jiné jurisdikce a země. „Podsvětí není moje věc. Mnohem raději píšu o zločinech obyčejných lidí. Chtěl jsem vykreslit reakce postav a nabídnout jemná vodítka. Použili jsme skutečné kriminální případy a zamaskovali je smyšlenými prvky. Také jsem chtěl vrhnout jiný druh světla na sousední Rusko. V první sérii nebyli žádní ruští zločinci,“ prozrazuje režisér Oikkonen pro UPM.com.

Pohyby Sorjonena

Pojďme se zaměřit na rysy hlavní postavy, kterou hraje jedenašedesátiletý Ville Virtanen. Upoutá vás například jeho hrubá motorika. Má neřízené pohyby rukou, potřepává jimi, má zvláštní chůzi, stále stejný výraz… Lidé na spektru autismu mají často hrubou motoriku trochu jinou než neurotypičtí lidé. Mohou být atlety, přesto jejich chůze či pohyby jsou mírně jiné. Někteří jsou pohybově strnulejší, jiní mají pohyby nekoordinované, mohou mít pohyby patřící ke stimmingu – opakující se, které je zklidňují. Obličejové svaly jsou u lidí na spektru také jiné a často způsobují, že jim okolí tvrdí, že se tváří arogantně, neusmějí se nebo mají naopak neustálý úsměv (jakoby masku). Sorjonen se tváří stále stejně. V pozdějších epizodách se občas pousměje, ale jeho úsměv jako by na jeho tvář nepatřil a působí téměř dětsky.

„Ville Virtanen jako Sorjonen dělá spoustu podivínských, nemotorných pohybů rukama, když „přemýšlí“ (např. mává rukama nad hlavou, drží si často hlavu zezadu dopředu, aniž by se ve skutečnosti dotkl hlavy, aby „zahnal negativní myšlenky“). Když jsem ho sledoval, jak dělá tyto pohyby, říkal jsem si, že scenárista nebo režisér si mysleli, že tyto pohyby posílí podivnost postavy, ale ve velmi krátké době se z nich staly super otravné manýry,“ rozčiluje se jeden z diváků v komentářích pod recenzí filmu. Přesně tak často neurotypičtí lidé komentují pohyby neurodivergentních lidí, kritizují je za to, zakazují jim je, čímž ale znemožní jejich zklidňování se. Autorce této recenze nepřišly vůbec otravné, naopak jsem viděla, jak ho uklidňovaly, a také to byl jasný signál pro okolí, že se v Karim něco odehrává a potřebuje klid a čas. Dokonce jsem si všimla, že ve třetí řadě děla těchto pohybů více, a domnívám se, že právě z toho důvodu, že se mu zhoršoval psychický stav po smrti manželky a skrze jeden případ řešil trauma z dětství. Autoři a sám herec tedy zobrazili věrohodně to, že se mohou zhoršit i projevy těla, když je člověk ve stresu nebo dokonce po traumatu.