Předplatné magazínu ATYP

Předplatné na měsíc online ATYP magazínu

150 Kč / měsíčně

Předplatné 6 měsíců online ATYP magazínu

700 Kč / půl roku

Ke čtení získáte půl roku přístup ke všemu v ATYP magazínu.

Předplatné 12 měsíců online ATYP magazínu

1200 Kč / rok

Ke čtení získáte na rok vše v ATYP magazínu.

Daruj předplatné – Roční 1 + 1

2050 Kč / rok

Pro dárce i pro obdarovaného platí vstup do placené sekce ATYP magazínu na rok. Seznam rodin a lidí na spektru autismu, kteří by potřebovali pomoci se zaplacením předplatného Vám budeme moci poskytnout.

Prémiové články

Díky autistům vidím svět barevněji, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Díky autistům vidím svět barevněji, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Sociální pracovník Martin Vařejčko, DiS pracuje v Rodinném integračním centru od roku 2015. Téměř čtyřicetiletý sociální pracovník je také hudebník a otec dvou dětí. Do ATYP magazínu ho vyzpovídal patnáctiletý Tonda, který je již šest let klientem Rodinného integračního centra v Lanškrouně.

CO JSI DĚLAL PŘED TOUTO PRACÍ?

Pracoval jsem v romských vyloučených lokalitách jako terénní pracovník.

ROZVEĎ TO, PROSÍM.

Dělal jsem sociálního pracovníka, navštěvoval jsem Romy v jejich domech a řešili jsme nějaké jejich zakázky.

BAVILO TĚ TO?

Ano, mě sociální práce všeobecně baví.

JAK SES DOSTAL K ORGANIZACI RIC, ZABÝVAJÍCÍ SE LIDMI S PAS?

V době, kdy jsem pracoval jako sociální pracovník v romských lokalitách, přecházela naše paní ředitelka do Rodinného integračního centra. Byla tehdy mou vedoucí v SKP-CENTRUM o.p.s. Vždy měla lidský přístup a chápala potřeby jak klientů, tak nás pracovníků. V tomto je stále naprosto perfektní a vždy jsem se na ni mohl obrátit s jakoukoliv prosbou, řešením nějaké situace, ať už se jednalo o profesní život nebo o život osobní. Moc jsem si jí jako odborníka a jako člověka už tehdy vážil, tak jsem začal pracovat v RICu na volnočasových aktivitách, které se postupem času změnily na pracovní úvazek, který se navyšoval a navyšoval – až do současného úvazku.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Škola pro téměř všechny děti, ale pro málokteré rodiče aneb jak se zakládá osvobozená škola?

Škola pro téměř všechny děti, ale pro málokteré rodiče aneb jak se zakládá osvobozená škola?

“Podvědomě jsem se běžné škole bránila vždy. Ani jsem nešla studovat učitelství,” říká ředitelka Osvobozené školy. Poslechla svou intuici a díky tomu dnes existuje další škola, kde se děti vzdělávají na svobodném principu. Zeptali jsme se jí, jak se taková škola zakládá, kdyby někdo uvažoval o založení podobné, protože “nejdůležitější věc, kterou každodenně potřebujeme, je komunikace, a přitom se nikde neučí a s dětmi ve školách se často komunikuje převážně zkoušením. Časem ve mně uzrálo uvědomění, že bude potřeba více škol, které budou respektující a přátelské,” říká v rozhovoru Mgr. Magdalena Košnarová.

Jak jste se dostala k založení Osvobozené školy a k učení na svobodném principu?

Můj příběh je takový netypický. Šla jsem studovat pedagogiku, protože jsem chtěla pracovat s ohroženými dětmi. Sama jsem vyrůstala ve šťastné a spokojené rodině. Ale vnímala jsem, že to tak nemají všechny děti a není to v pořádku. Řekla jsem si, že jestli můžu udělat něco pro to, aby tyto děti mohly vyrůstat spokojeněji, tak to ráda udělám. Ale jak jsem postupovala systémem, uvědomila jsem si, že dlouhodobá ústavní péče je cesta do pekel. Je sice skvělé, že máme systém, který zachrání děti z nefunkčních rodin nebo odložené, ale následná dlouhotrvající péče v ústavním prostředí není pomoc, je to vlastně další traumatizování a poškozování. Když jsem dostudovala Pedagogiku na FFUK, pracovala jsem v Domě na půli cesty v Praze 8. Skvělá organizace, dělají to opravdu dobře. Součástí pobytu dětí nebo mladých dospělých je i terapie, protože lidé, kteří mají závažné trauma z dětství, vypadají, že jsou zdraví – oči dvě, ruce dvě, chodit umí, mluvit taky, tak by se řeklo, proč nepracují? Ale oni mají závažný sociální handicap, který není vidět. Ti lidé jsou ve světě hrozně ztracení.

Můžete nějak víc vysvětlit ten neviditelný sociální handicap?

Měla jsem jednu klientku, pro kterou rozdíl mezi mnou jako zaměstnavatelem v tréninkové dílně, kolegyní, která vedla terapii, její vlastní matkou, kterou nejspíš nikdy neviděla, a paní v obchodě, kam si šla koupit rohlíky, byl téměř neznatelný. Tato žena strávila celý život v ústavní péči, už od kojeneckého ústavu. Na první pohled to byla krásná mladá žena, ale její prožívání vlastního života bylo velmi nešťastné. Neuměla se vztahovat, protože se to neměla kde naučit. Neuměla vztahy navazovat ani udržovat, neuměla ani projevovat ani přijímat emoce své ani druhých. Byla opravdu velmi nešťastná. Tady je začátek cesty k založení Osvobozené školy.

Pro mě je nejdůležitější životní hodnotou životní spokojenost. Když je člověk schopen šťastně vyrůst a být šťastným dospělým, tak pak vede kvalitní život a může být platný společnosti, ve které žije. Když najde svoje dary, to, čím může obohatit sebe, svět i společnost, tak to je pro mě nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že každý člověk na světě takové dary má.

Jak jste našla vy ten svůj dar?

Takhle bych to úplně neřekla (smích), ale pamatuju si, že už na střední škole nám říkali o tom, že v Anglii existuje nějaký Summerhill (nejstarší demokratická škola na světě), ale zároveň to bylo s dodatkem, že to je trochu divná škola. Pak to pokračovalo tím, že jsem vystudovala VŠ, kde jsem byla šťastná, kde se mi naplňovaly moje vzdělávací i sociální potřeby. Vystudovala jsem osobnostně-sociální výchovu u pana doc. Valenty a bylo to skvělé. Pak jsem jako jedno ze zaměstnání dělala koordinátora pro pěstounské a sociálně slabé rodiny na OSPOD a tam byl můj velký aha-efekt. Že totiž nejen děti v ústavní péči jsou závažně ohrožené ve svém vývoji, ale že i děti, které jsou ve svých biologických nebo v pěstounských rodinách, kde o ně pečují s láskou, přijdou do škol, v nichž když je mimořádně nepřátelské prostředí, začnou růst s pocitem, že nejsou v pořádku. Pro mě byl silný moment, když jsem měla najít kroužek pro kluka, který byl vedený u kurátorů, a kolegyně mu říkala, že musí chodit do školy. Pak přišli ke mně, kluk se všelijak kroutil a tatínek se snažil být takový servilní, že kluk už se teda bude snažit. Zeptala jsem se chlapce: “Je ve škole něco, co máš rád?” A kluk: “Ne.” – “A je tam někdo, koho máš rád?” – “Ne.” – “Kdyby to bylo úplně na tobě a mohl sis dobrovolně vybrat, byla by škola místo, kam bys šel?” – “Ne.” Tak mi došlo to zásadní: co po tom dítěti vůbec chceme! Šli bychom my jako dospělí denně tam, kde není nikdo, ke komu bychom cítili jakýkoliv pozitivní vztah, kde se nám to fakt nelíbí a kam nechceme chodit? To pro mě byl jeden ze zásadních momentů, kdy jsem si řekla, že nejen děti, které nevyrůstají ve svých rodinách, jsou ohrožené tím, že nevyrostou šťastně. Zároveň v té době už jsem načítala všechny možné články od Svobody učení, byla jsem na konferenci, kterou organizovali, četla jsem spoustu dalších autorů, třeba Peter Gray, Naomi Aldort… Ještě než se mi narodila starší dcera, absolvovala jsem sebezkušenostní výcvik pro učitele osobnostně-sociální výchovy. Na něm se přesně ukázalo, že ta nejdůležitější věc, kterou každodenně potřebujeme, je komunikace, a přitom se nikde neučí a s dětmi ve školách se často komunikuje převážně zkoušením. To pak ve mně uzrálo v uvědomění, že bude potřeba více škol, které budou respektující a přátelské.

Jak je to ve vaší škole?

Pracujeme v konceptu svobodné demokratické školy, její základní principy jsou sebeřízené vzdělávání, úplné věkové míchání, dobrovolnost, důvěra a odpovědnost ve školní samosprávě. Děti se učí to, o co mají zájem, a v míře, ve které mají zájem. A je úžasné vidět, jak děti zdravě rostou, když jim dáme důvěru. Jak úžasné a rychlé pokroky dělají. Vezmu příklad chlapečka, který je ve druhé třídě. Loni o námi nabízenou výuku v podstatě nezakopl, ale protože máme dobré vztahy s rodiči, tak jsme si povídali s tatínkem a přišli jsme na to, že kluk při jedné cestě autem spontánně objevil mocniny a odmocniny. Tak jsem to říkala kolegovi, který se věnuje matematice, a oni spolu pokračují, chlapec se velmi nadšeně hlásí na jeho hodiny. Jednou se stalo, že měl hodinu společně s osmákem, a osmák v jednu chvíli říkal, že už to je na něj moc složité, a druhák chtěl ještě, že to pro něj těžké není.

Proč vás nenapadlo jít do klasické školy a zkusit to v ní měnit?

Podvědomě jsem se běžné škole bránila vždy. Ani jsem nešla studovat učitelství, já jsem studovala pedagogiku na filozofické fakultě. Specializace mám z osobnostně-sociální výchovy (OSV), která je podle mě skvělá a pan docent Valenta by si zasloužil metál za to, že je OSV součástí státního kurikula. Dále jsem si vybrala specializaci sociální pedagogika, pak pedagogické poradenství, ale školní pedagogiku ne. Nejsem učitel, ale můžu dělat ředitele školy. No, a běžné škole vždy musíte nasednout na koncepci školy. Nedávno jsem si povídala s učitelkou jedné pražské školy a ta mi upřímně řekla: “Víš, my na druhém stupni jsme ve sborovně dvě, které nejsme vyhořelé.” A to je asi ten důvod. V konečném důsledku si myslím, že ať děti učíme cokoliv, tak jim předáváme svůj vztah k té věci. Že nejdůležitější kanál, kterým se děti učí, je nápodoba a vlastní činnost. Dospělý, který tam s nimi je, není učitel v tom smyslu, že jim říká, co se mají naučit, ale v tom, že děti vidí jeho nadšení nebo odpor pro tu oblast.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Rozhovor s 6 autisty: Berte nás takové, jací jsme, a nesnažte se nás změnit! 4

Rozhovor s 6 autisty: Berte nás takové, jací jsme, a nesnažte se nás změnit!

Eric, Šimon, Jakub, Hanka, Veronika a Dodo – tři muži, dvě ženy a jedna nebinární bytost, které spojuje stejná diagnóza: Poruchy autistického spektra. Avšak jejich osobnosti by nemohly být rozdílnější, i když se v lecčems shodují.  Však ono se říká: co člověk, to názor. A lidé na spektru autismu jsou také lidé, ač o nich tak bohužel stále ještě někteří neuvažují. Rozhodli jsme se tedy dát některým z nich prostor vyjádřit se na 6 velkých témat, o kterých se často mluví, ale málokdo se na ně zeptal přímo autistů. Prvním takovým tématem jsou kořeny…
Je autismus dán geneticky, nebo výchovou? 
Dodo: Určitě bych se spíše bavila o genetice či nějakých bezprostředních vlivech hned po narození. Nejsem sice biolog (zatím), takže nedokážu říct přesně, ale výchova za to podle mne nemůže. Jediné, co může výchova udělat, je to, že pokud budete na své dítě příliš tlačit a formovat ho násilím tam, kde jej chcete mít, jeho chuť do života vyhasne.

Hanka: Autismus nemůže být způsoben výchovou. Když jsem se jako mladší ptala doma, proč mám některé věci jinak, táta mi říkal, že je to proto, že jsem nechodila do školky, a proto mám takovou neadekvátní formu “introverze”. Dneska už vím, že to tak není, protože poruchy autistického spektra vznikají už v těhotenství. Může na ně mít vliv třeba, jestli je dítě nedonošené, ale výchova rozhodně ne. 

Veronika: Je dán geneticky, výchovou jsou dány poruchy osobnosti, které mohou mít podobné projevy – mé chápání problematiky…

Eric: Geneticky. A možná i jinak. Sice bylo vyvráceno, že autismus způsobuje očkování, ale co pamatuji, tak se mi dvě špatná období, kdy jsem zažil regres, kryjí s datem očkování. Začátek regresu do několika týdnů po očkování a hned 2x? Náhoda? Možná… 

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Emoční sebeobrana o Vánocích

Emoční sebeobrana o Vánocích

Psycholog Martin Sedláček je spoluautorem konceptu Emoční sebeobrana a zaujal mě na workshopu pro rodiče dětí se zdravotním postižením. Když jsem si prohlížela jeho web, tak se mi líbily možné varianty zakázek, se kterými za ním klienti přicházejí. Třeba jak vykomunikovat s rodiči či partnerem něco ohledně slavení vánočních svátků. Vánoce, svátky klidu a míru, jsou mnohdy naopak jedno z nejstresovějších období a o Vánocích vzroste počet sebevražd. Povídali jsme si tedy o tom, proč tomu tak je a jak to můžeme změnit a užít si je. 

Můžete vysvětlit co obnáší váš projekt Emoční sebeobrana?

Jsem spoluautorem tohoto konceptu, který jsme založili s kolegou Lukášem Radostným před sedmi lety. Lukáš bohužel před dvěma lety podlehl rakovině mozku, ale spolu jsme ho dávali dohromady. Oba jsme jako terapeuté a psychologové tu a tam spolu konzultovali své klienty a zjistili jsme, že část naší klientely byla tvořena učiteli. A ta témata, se kterými do našich praxí přicházeli, pramenila z povahy jejich zaměstnání – z toho stresu, emocí, které tam jsou. A tak jsme trochu pátrali, Lukáš v předchozím zaměstnání s učiteli pracoval, a zjistili jsme, že mají velmi málo emoční podpory. A tak jsme přišli s tímto programem, který jsme původně nazvali “emoční sebeobrana pro učitele” a je zaměřen na to, jak pracovat s emocemi, jak jim porozumět, aby nás nezraňovaly, neubližovaly, ale pomáhaly nám, abychom dokázali využít toho potenciálu, který mají. Začali jsme pracovat s učiteli a ukázalo se, že je to populární. Začali se ozývat i rodiče, takže jsme udělali sebeobranu i pro rodiče, protože rodičovství je nesmírně emočně náročná záležitost. Pak jsme pracovali i v sociálních službách nebo ve zdravotnictví a ukazuje se, že potřeba dobře nakládat s emocemi je nesmírně důležitá, protože to je naší integrální součástí a nikde se to neučíme. My je odpozorováváme od rodičů nebo z našeho okolí, bohužel ne vždy ty vzory jsou tím nejlepším, co by nás v životě mohlo provázet.

Máte zpětnou vazbu, že učitelé, kteří projdou vaším kurzem, dokáží lépe naučit práci s emocemi i děti?

Ano, nemáme ji tedy od dětí, ale od těch učitelů, že skutečně se pak cítí lépe, dokážou lépe zvládat náročné situace, mají větší kapacitu tolerance emočních projevů dětí, dovedou s nimi lépe nakládat než předtím.

Poznala jsem vás na semináři pro rodiče dětí s postižením. Co vás překvapuje, nebo co naopak je jasné, že tito rodiče řeší?

Je to tak, že se musí na začátku určitě vyrovnat s nějakou velkou nespravedlností, “proč my, proč já”. Ale u těch, kteří to dokážou, pak vidím velkou vnitřní sílu, kterou jim to dává, velké odhodlání. Probouzí to nějaké vnitřní zdroje, které v nás jsou, ale dost lidí je nemá a tady se aktivují a z těch lidí je to patrné.

Na vašem webu jsem našla větu, že zkoumáte vliv nicnedělání na efektivitu odpočinku. Tím můžeme začít, o Vánocích si všichni myslí, že to budou svátky pohody a klidu, jakou máte zkušenost? 

Mě začaly Vánoce jako fenomén zajímat už před lety, kdy jsem po škole pracoval v manželské poradně a překvapilo mě, že po Novém roce ta poradna praskala ve švech. Byl jsem z toho překvapený, ptal jsem se starších kolegů, kde se ti lidé vzali, a oni říkali: “To je jednoduché, prostě Vánoce.” Skutečně je to tak, že Vánoce, přestože jsou nějakým hezkým časem, jsou ale také časem, který může být potenciálně nesmírně stresující. Jsou to ty zjevné stresy – nakupování, shon, konec roku je tradičně spojen s tím, že makáme, co to jde, abychom vše uzavřeli, v různých odvětvích je vrchol sezóny, takže se snaží firmy víc prodat, ekonomika jede na plné obrátky. Tím pádem my všichni jedeme na plné obrátky, ale do toho bychom měli připravovat svátky klidu a míru.

Vánoce jako takové jsou často spojeny s velkou náloží takových těch “mělo by se”. Mělo by být uklizeno, navařeno, napečeno, měl by být stromeček, měli bychom psát pohledy lidem, které nestihneme navštívit, měli bychom navštívit lidi, kterým jsme nenapsali pohled, měli bychom praktikovat vánoční zvyky… A do toho všeho bychom ještě měli být neskutečně šťastní a klidní, tak to už je jako rána z milosti. Je to prostě moc. Tohle je to, co tam někde máme, že by mělo být, možná je to syceno i dětskou vzpomínkou na Vánoce, která je kouzelná a plná té magie, kterou si chceme znovu prožít, jenže je tu ta realita, která je jiná, v ní to pak vypadá tak, že jsme všichni “hin” z toho, abychom dostáli všem očekáváním, což by vše mělo vyvrcholit tím zlatým hřebem Štědrého dne, ale ono se to neděje. Nějaké napětí tam zůstává, mám zkušenosti právě z té poradny, že někdy stačí drobná věta, například: “Miláčku, maminka přece ten salát dělá jinak.” A v ten moment bere vánoční atmosféra zasvé, salát letí vzduchem, rodina se může nakonec ocitnout v manželské poradně.

Co byste poradil lidem, třeba už teenagerům nebo pak i starším, kteří přijedou domů na návštěvu, protože “se to musí”, jak by oni měli rodičům říct, že to vůbec s takovým stresem nepotřebují, že nechtějí uklízet celý den (celé dny před Vánoci), že nepotřebují pět chodů na Štědrý den apod., jak to vykomunikovat?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Autisté by mohli neurotypikům předat strategie pro přežití v těžkých časech, říká Ing. Sylva Šuláková z Poradního orgánu ombudsmana 9

Autisté by mohli neurotypikům předat strategie pro přežití v těžkých časech, říká Ing. Sylva Šuláková z Poradního orgánu ombudsmana

Sylvu Šulákovou díky výrazným vlasům barvy ohně člověk jen těžko přehlédne, ale není to její vzhled, díky čemuž tak nějak vyčnívá z davu. Je to totiž především žena se silným životním příběhem a zkušenostmi, která – stejně jako mnohé jiné ženy, dostala svou diagnózu až v pozdním věku. Já jsem ji osobně poznala teprve nedávno, když zrovna přebírala Cenu Sebeobhájce 2021 za svůj přínos osvětě o autismu – je členkou Poradního orgánu ombudsmana, A – komunity při Adventoru a podílí se na aktivitách okolo ATYP magazínu. V době adventu jsme si konečně obě našly čas se zastavit a popovídat si jako správné ženy nejen o emocích, pocitech a vnímání světa.

Sylvo, poprvé jsme se viděly na 2. Autistické konferenci, kde jsi přednášela o tom, jak zvládat emoce, aby člověku na spektru nebouchla hlava. Tvoje přednáška se mi moc líbila, tak by mě zajímalo, jak si na tohle téma přišla?

Toto téma mě provází celý můj život, protože jednoduše celý život čelím svým prudkým emocím. Už v dětství jsem si všimla, že moje reakce jsou odlišné od reakcí mých vrstevníků. Taky jsem celkem rychle přišla na to, že je to někdy dost velké úskalí pro můj život. Mnoho let jsem říkala, že moje emoce jsou můj největší dar a zároveň moje největší prokletí. Záleží pouze na okolnostech. V přednášce jsem shrnula zejména svoje zkušenosti z posledních dvou let, které uplynuly od mojí diagnostiky.

Jelikož ne všichni čtenáři ATYPu tě na konferenci slyšeli, dokázala bys stručně shrnout nejlepší způsoby, jak ty emoce zvládnout? Určitě máš nějaký osvědčený trik, který by mohl pomoci i jiným…

Jako první krok je nejprve potřeba emoce rozpoznat a správně identifikovat, pojmenovat. To někdy je problém, a to z důvodu určitého odseknutí od sebe sama, které prožíváme jednak kvůli traumatům, kterými jsme jako autisti prošli (bohužel se ukazuje, že traumat máme asi více než ostatní) a také kvůli tomu, že autisti někdy bývají jakoby “odseknutí” od svého těla a emoce jsou buď upozaděné, nebo si takříkajíc dělají, co chtějí. Mám na mysli alexithymii. Tím nás emoce ovlivňují trochu i na nevědomé bázi. Takže první krok je vytáhnout tyto emoce ven, pokud to jde. Druhý krok, který je potřeba udělat, je tyto emoce dobře zpracovat. Nejprve je dobré si dovolit je řádně prožít, ale nepřehánět to prosím, aby nás to neuvrhlo do deprese, sebedestrukce nebo nějaké formy autistické krize.

Já emoce zpracovávám tak, že se od nich snažím získat odstup, trochu se ve zdravém slova smyslu odosobnit, podívat se sama na sebe z vnějšku. Toto mi hodně pomáhá. Taky záleží, čeho se to týká. Například pokud jde o to, že nám někdo ublížil, je dobře si s ním o tom promluvit a vysvětlit mu, jak se cítíme a podobně. Pokud to jsou silné emoce z nějakého přetížení, tak tam je jiný postup, musíme řešit to samotné přetížení – u mě je to právě nejčastěji emocionální přetížení. Prostě mě vyblokují vlastní emoce a já “odpadnu”. Ležím, vše mě bolí jako při chřipce, nemůžu se hýbat… Tady někdy v zárodku pomůžou například koníčky – hlavně náš speciální zájem nás natolik pozvedá a naplňuje, že je velmi terapeutické se mu v takových chvílích věnovat.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Aspergeři jsou pro mě zdrojem neuvěřitelné inspirace, říká výjezdová diagnostička Vera Nemesh 1

Aspergeři jsou pro mě zdrojem neuvěřitelné inspirace, říká výjezdová diagnostička Vera Nemesh

Psycholožka Vera Nemesh mě zaujala na jedné FB skupině odpovědí, kdy někomu hledajícímu diagnostika PAS, aniž by musel čekat dva roky, platit tisíce, a navíc má problém cestovat, odepsala, že v jejich ambulanci to nestojí tisíce a že za klienty i jezdí. Výjezdová diagnostička? Záhy nato jsem se zúčastnila jejího online semináře o autismu pro studenty speciální pedagogiky a domluvila se na setkání. Rozhovor s ambulantní i terénní (výjezdovou) diagnostičkou, dvaačtyřicetiletou PhDr. Verou Nemesh vám přinášíme. 

Vero, jak jste se vůbec dostala k zájmu o autismus? 

Můj synovec má autismus s přidruženou středně těžkou mentální retardací. Viděla jsem, s čím se musí jeho rodiče každodenně potýkat, a já chtěla jemu i jeho rodičům nějak pomoci, takže jsem někdy v roce 2011 začala vyvíjet první diagnostický software pro děti s autismem. Ale narazila jsem a nebylo mi to tady v ČR umožněno zrealizovat. Shodou okolností tady byla jedna zahraniční organizace, která chtěla odborníka na autismus, tak jsme začali software rozvíjet v jejich zemi. Tam mají zhruba čtyřnásobný výskyt autismu. Myslím, že to je velká škoda, ale tady je to nastaveno z mého pohledu tak, že na inovace v této oblasti prostě nejsme připraveni.

Co to přesně bylo nebo je za software? 

To měl být první orientačně diagnostický software. Moje vize byla, že když má třeba rodič podezření, že se jeho dítě vyvíjí trošku jinak, tak může využít této online aplikace k orientačnímu posouzení. Vypozorovala jsem, že autisti si více povídají s technikou než s

člověkem. Spustí se “hra”, která však v pozadí sleduje například čas spuštění, chybovost, specifické vzorce. Takhle by se dal orientačně ten člověk otestovat. Aplikace měla fungovat jako herní prostředí s několika možnostmi her a různou obtížností. Po úvodním “otestování” by dítě bylo vpuštěno do prostoru, které by bylo přímo uzpůsobeno k rozvíjení jeho zájmů, sociálních kompetencí apod. Takže v případě Aspergerů jsme tam měli připraveno hodně logických úloh atd. Náročnost se postupně zvyšovala. Zároveň by rodiče dostali zpětnou vazbu o tom, jak si jejich dítě vede. V jaké oblasti jsou jeho slabé, ale i silné stránky. Co je potřeba rozvíjet a kde je nutná pomoc či asistence. Nakonec se to nepovedlo uskutečnit, protože nám chyběly peníze. Dostala jsem i nějaké nabídky od investorů, ale podmínka byla vzdát se toho kódu. Což jsem nechtěla, já jsem chtěla, aby to dělal někdo, kdo k tomu bude mít citovou vazbu a bude ho to bavit.

Počkejte, takže je tady možnost nějakého softwaru pro předdiagnostiku a nikdo v ČR o něj nemá zájem? 

Přesně tak, nepoužívá se to, bohužel. Jak jsem již zmínila, na inovace v této oblasti prostě nejsme připraveni, proto některé aktivity směřuji raději mimo ČR.

Smutné. Na semináři pro speciální pedagogy jste mluvila o tom, jak se mění Poruchy autistického spektra (PAS) v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5). Hovoří se o diagnostické dyádě a ne už triádě. Můžete to vysvětlit i čtenářům? 

Dovolím si vás malinko opravit. Já jsem hovořila o MKN-11, která by měla s největší pravděpodobností u nás začít platit příští rok. U jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami dochází k začlenění právě podle medicínských diagnóz uvedených v mezinárodní klasifikaci. Jde především o mentální retardaci, specifické poruchy učení a chování (tedy např. dyslexii a ADHD) a poruchy autistického spektra (PAS). Měli bychom se připravit na to, že časem přestanou lékaři používat diagnózu Aspergerův syndrom, možná i mentální retardaci. Signály změn přišly již před několika lety v americkém systému DSM-5, takže jsme na dnešní změny v pro nás autoritativním klasifikačním systému SZO částečně připraveni. Všechny následující uváděné diagnostické kategorie spadají v ICD-11 pod označení neurovývojové poruchy.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení