Psychoterapeut a dětský psycholog Přemysl Mikoláš, který pracuje s dětmi na autistickém spektru, s deprivovanými dětmi a vůbec s dětmi s různými specifickými potřebami, se pro ATYP magazín zamyslel nad tím, jak tyto děti na návrat do školy připravit. U nich se často vyskytují obavy až úzkosti ze školy, což ale nemusí hned znamenat, že tam jsou šikanovaní.
„Na příměstských táborech ADAM jsme aktuálně téma obav ze školy probírali. Ptal jsem se Karla, 15letého mládence s AS, který v deváté třídě experimentálně ustál školní rok 2016/2017 bez asistenta pedagoga: Co ti pomohlo, abys to bez AP ustál a byl tam sám za sebe? A Karel odpověděl: Uvědomil jsem si, že umím být kamarád takový, jaký jsem – nechtěl jsem být za každou cenu ‚normální‘. Přenesl dovednosti z terapeutického procesu do běžného života. Přesněji, nesnažil se „normalizovat“, ale zaměřil se na své silné stránky, včetně té, že umí pojmenovat to, čeho se bojí, co potřebuje pro snížení obav a jak si o to říci. Ty jsme definovali společně s jeho parťáky z Klubu náctiletých ADAM. Šli jsme po mládencových zdrojích, hledali jsme, v čem je dobrý. V psychoterapii dlouhodobě opouštím patologii a stavím na funkčnosti. To znamená: jestliže víme, že Karel je dobrý v elektrotechnice, v matematice, hraje dobře šachy a umí malovat, tak tyto zájmy rozvíjíme, a přidáváme další dovednosti s cílem podpořit sebeúctu. Dnes už umíme dovednosti rozvíjet v běžném životě i přenášet do školského prostředí, za předpokladu zdravé angažovanosti rodinného a školního systému,“ říká Přemysl Mikoláš.
Připomeňte dítěti osobu, která mu ve škole pomáhá. Pokud tam takovou nemá, tak ji zajistěte.
Je důležité, aby v prostředí, ze kterého má dítě obavy, existovala osoba (bezpečné místo/vztah), která ve chvílích subjektivně prožívaného dystresu dítěti poskytne podporu a bezpečí. „Obecně, dle mého názoru, děti potřebují, aby ve škole existovala osoba, díky které se můžou dostat opět do pohody. U dětí s neurovývojovým opožděním je žádoucí se zamýšlet, co způsobuje dystres, vycházet z pozorování pedagogů a rozhovorů s pečujícími, ale také se zeptat dítěte a aktivně jej do procesu zapojit. U dětí s PAS a ADHD se musíme zamýšlet nad nepohodou způsobenou i takovými příčinami, jako je přecitlivělost na hluk a jiné podněty (smyslové přetížení), rychlá unavitelnost nebo naopak zvýšená aktivita, neporozumění instrukci nebo „neslyšení“ instrukce či naopak naplnění instrukce, protože ji pochopí doslovně (zejména děti na autistickém spektru nechápou třeba ironii). Je potřeba se vyvarovat pitomých rad typu: soustřeď se, snaž se, uklidni se a podobně. Asistent pedagoga zpravidla bývá dítěti blízkou osobou a právě on by měl znát, co dítě, které má na starosti, provází za těžkosti, jak mu pomoci, (a znát i jeho klady, silné stránky – zájmy, koníčky, způsob myšlení…) Důvěrnou osobou ale může být i školní psycholog, výchovný poradce, školník, prostě někdo, kdo je citlivějšímu žákovi vztahově blízký. Rodič také musí s vedením školy vykomunikovat, aby dítě mělo ve škole bezpečné místo a v době aktuálního dystresu mělo klid. „Dítě ale musí vědět, že – ano, odcházím ze třídy, ale až se uklidním, vrátím se a zapojím se opět do výuky,“ připomíná Mikoláš. Odchod na bezpečné místo se nesmí stát vyhýbáním se povinnosti nebo plnění úkolů či instrukcí.
Najděte u dítěte či dospívajícího vnitřní zdroje, které mu pomáhají zvládat školní docházku. Je třeba na ně přijít ve společné diskusi – (dítě/žák – pečující/pedagog)
Dle mé zkušenosti jsou děti a dospívající s neurovývojovým odchýlením citliví na manipulaci, takže dopředu jim říkat, co vše je ve škole dobré a že jsou tam přeci ti kamarádi nebo že přehání nebo zbytečně dramatizují, nezabírá. Je lepší se ptát tak, aby samy přišly na zdroje své osobní síly. Takovou otázkou může být třeba: „Karle, co je to, co ti pomohlo, že jsi v 9. ročníku dokázal být sám za sebe ve třídě?“ uvádí příklad takových otázek Přemysl Mikoláš.
V přípravném týdnu se domluvte na návštěvě školy s cílem poznání prostředí a struktury školy.
Pokud jde dítě do nové školy, pomůže návštěva školského zařízení v přípravném týdnu. Je to dobré i v případě, že bude mít dítě jinou třídu než před prázdninami. Je v zájmu rodičů a školy, v rámci tzv. proaktivního přístupu, dohodnout návštěvu školy, seznámit se s jejími prostory (třídou, jídelnou,…) – s místy, ve kterém dítě s PAS nebo ADHD bude trávit čas.
Rodič by si měl také pojmenovat své obavy a definovat, co by mu pomohlo obavy snížit. Rovněž si při rekapitulaci připomenout, co už se pozitivně zvládlo a jak se to událo.
Zatímco rodiče běžných dětí se většinou na konec prázdnin těší, protože v září jejich ratolesti konečně zase zaplují do systému, tak rodiče dětí se specifickými potřebami provází mnohdy stejné obavy jako jejich potomka. Jak to zvládne? Budou ho mít spolužáci a učitelé rádi? Pomůže mu někdo, když bude přetížen z podnětů a množství učiva, když nedejbože bude mít záchvat (stresové chování)? Bude se mít kam schovat? Rozumí mu opravdu asistentka pedagoga a ochrání ho tak, jak si představuji? Umí ho převést na jeho zájem, když se blíží záchvat nebo po něm?
„S rodiči průběžně mluvím na podpůrných rodičovských skupinách ADAM nebo v individuálních konzultacích o celé dynamice školního roku. Hledám zdroje rodinné odolnosti, resilience, k překonání těchto období obav. Oceňuji, když tyto obavy pojmenujeme. Hledáme možnosti zvládání obav. Děláme inventuru úspěchů, toho, co se nám povedlo, kde jsme na cestě a kde je potřeba udělat změnu,“ vypráví Přemysl Mikoláš.
Pro školu si připravte, v čem je vaše dítě dobré.
Přemysl Mikoláš radí, aby si rodiče sepsali, co dítě zvládlo, co umí, v čem je dobré a proti podpisu to předali škole. Proč podpis – uzavíráme přeci smlouvu o péči, bezpečí, podpoře, vztahu a vzdělání. Je důležité každý rozhovor o svém dítěti začínat tím funkčním (tj. silné stránky dítěte) a tomu věnovat pozornost. Na tom lze stavět. Rodič by si měl definovat strategie, které pomáhají snížit úzkost u jeho dítěte. Neměl by se zapomenout zeptat dítěte a dospívajícího, co mu pomáhá. Je třeba si definovat situace, iniciace prostředí, kde podporujeme sebeúctu integrovaného žáka. „Děti s AS, ADHD říkají věty jako třeba ‚že jsou stejně k ničemu‘. Takže se vyplatí připomenout, co už jste spolu dokázali, co dokázal on sám. Iniciujte takové situace v prostředí rodiny nebo jinde, kde zažijí sebe jiným způsobem, třeba při pomoci druhému, když někomu nakreslí obraz nebo pomohou jinému autistovi. Doporučuji tomu věnovat alespoň jednou až dvakrát týdně rodinné večery, kdy se probere, co pěkného se zvládlo, zažilo,“ radí Přemysl Mikoláš. „Na mých seminářích pro pedagogický sbor ke konkrétnímu dítěti v určité fázi vstupuje do procesu jeho rodič/rodiče. Je totiž žádoucí, aby si obě strany sdělily svá očekávání. Rodiče například očekávají, že jejich dítě bude přijímáno takové, jaké je. Požadují např.: Aby jej za chování netrestali známkami, místo aby hodnotili znalosti, aby jej dokázali ocenit… ale to by mělo být u všech dětí.“ Učitelé od rodičů očekávají hlavně spolupráci. Je důležité, aby si obě strany ujasnily, co pro ně to slovo znamená a jaké jsou představy. Je to prevence toho, aby se na sebe lidé potom na konci školního roku či povinné školní docházky zbytečně nezlobili.
Dobrá inkluze není možná bez spolužáků.
„Důrazně připomínám, že neexistuje integrace/inkluze bez spolužáků. Ti jsou aktivními činiteli přijetí integrovaného žáka. Proto je nutné je zcela pravdivě a srozumitelně vzhledem k věku informovat a transparentně je zapojit do pomoci spolužákovi,“ dodává s úsměvem Přemysl Mikoláš. „Prosím školy, aby se chlubily kvalitou podpory, kterou poskytují svým žákům s neurovývojovou odchylkou, a aby se těchto dětí nebály. Spolužáci na základních školách také chtějí pomoci druhým, ale možná o tom neví nebo jim to nikdo neukázal. Je otázkou osobní statečnosti každého pedagoga a morální povinností společnosti podpořit snahu rodiče dítěte s neurovývojovým odchýlením v jeho snaze dát dítěti vzdělání. Prostě mu dát šanci, přesně tak jak jsem ji dostal kdysi já. Osobně jsem přesvědčen, že technologický pokrok civilizace nebo boj proti terorismu bez autistů není možný. Jen je potřeba to prostě tak chtít vidět,“ uzavírá své rady a postřehy dětský psycholog a psychoterapeut Přemysl Mikoláš.
_______________
Druhý díl Příprava na návrat do školy.
Text na základě rozhovoru s Přemyslem Mikolášem napsala Dagmar Edith Holá / Od 4. září bude pokračovat na Facebooku ATYP magazínu seriál slajdů s dalšími výroky psychoterapeuta Přemysla Mikoláše na téma Škola a inkluze / Grafika Jakuba
Prosíme o pomoc s provozem ATYP magazínu. Děkujeme za každou finanční částku, kterou nám pošlete.
2 Responses