„Přece mu nemůžeme dovolit tohle, když ostatní to dělat nemůžou, to by bylo k ostatním nespravedlivé,“ ohrazují se někteří učitelé. „Jak k tomu přijdou ostatní děti, že ona pracuje méně a dostane také jedničku!“ ozývají se rozhořčeně někteří rodiče nebo dokonce asistenti pedagoga. Pokud budeme takto uvažovat, můžeme dojít k závěru, že celá myšlenka inkluze je vlastně „nespravedlivá“.
Každému stejně?
Představme si situaci, kdy tři děti ve škole dělají stejnou práci. První se nesnaží, ale díky svému nadání snadno uspěje, druhé s poruchou soustředění práci ve stanoveném limitu nestačí dodělat, přestože se hodně snaží a třetímu se práce navzdory velké snaze prostě nepovede. Kdo z nich zaslouží pochvalu? Pokud jsme zaměření pouze na výsledek, nevidíme průběh a nepřihlížíme k situaci na startu, tak pochválíme nebo kladně ohodnotíme známkou první dítě. Je to spravedlivé? Co si z toho odnesou ostatní dvě děti? Že snaha se nevyplácí? Že příště se nemusí tak snažit, protože je to stejně zbytečné? Je tohle spravedlivé? Představme si jinou situaci, kdy za stejný prohřešek potřebujeme potrestat dvě děti. První se trestu jen vysměje, protože je z domova zvyklé na daleko silnější výchovné podněty, druhé je citlivé až úzkostné a trest je pro něj příliš silný, je ochromeno a nespolupracuje po celý zbytek dne, bývalo by reagovalo i na mírnější podnět. Je to spravedlivé?
Kde je cíl vzdělávání?
Náš vzdělávací systém je ale zaměřen hlavně na výsledek, a proto bývá rovnostářský. Dostat vysvědčení nebo diplom se stává závodem, kde se hraje hlavně na soutěživost. Málokdo se v praxi zajímá, jaká je situace závodníků na startu, jejich případné handicapy nejsou důležité nebo jsou přítěží, s níž si nevíme rady. Hlavně aby všichni měli stejné podmínky. Často v tomto závodě pro vytyčený výchovný cíl nevidíme dítě samotné. Abychom si situaci zjednodušili a ulehčili si práci, nastavíme jednotný metr, podle kterého potom měříme stejně. Je to jednoduché, pohodlné, praktické. Ale je to skutečně spravedlivé? Pokud se zaměříme pouze na výsledek v podobě známky, tak ano. A co kdyby nám šlo tentokrát o děti samotné, o jejich osobní rozvoj, o to, aby využily svůj potenciál, aby došly tak daleko, kam každý z nich dojít dokáže, aby z nich vyrostli sebevědomí lidé, kteří si se svým životem vědí rady, a proto jsou šťastní? Toho totiž v rovnostářském výchovném systému budeme těžko dosahovat.
Inkluze přináší nároky na pedagogy
Přistupovat k žákům individuálně, je pracné, vyžaduje to speciální pedagogické nadání, pedagog musí své počínání dětem umět vysvětlit a v případě úlev pro děti handicapované také svůj odlišný přístup před dětmi obhájit, navíc v případě nadupaných takřka třicetičlenných tříd, je individuální práce s dětmi velmi komplikovaná až nemožná. Děti však mají různé talenty, handicapy, různé psychické vlastnosti i výchovné zázemí a v nižším věku mohou mít stejně staré děti také odlišný stupeň zralosti a proto stejnými výchovnými prostředky postihujeme různé děti naprosto odlišně. Toto přitom platí pro všechny děti, nejen ty integrované. Jen v podmínkách, kde skutečným cílem vzdělávání není jen známka nebo diplom a namísto soutěživosti se za individuálního přístupu pedagogů každé dítě utkává jen samo se sebou, se svými vlastními schopnostmi a nedostatky, bude opravdu dobře všem dětem, nejen těm integrovaným.
text Markéta Velebová, asistentka pedagoga
