Proč jsme vyhořeli, když jsme tak hodní, pomáhající, citliví? Proč se ten druhý nemění, když mu tolik nasloucháme a pomáháme? Proč se nakonec my pomáhající a pečující staneme sami klienty psychoterapeutů či jiných odborníků?
Ilse Sand je dánská terapeutka, která se zabývá lidmi s vysokou citlivostí. Je jich v populaci asi 20 % a právě mnozí z nich jsou v pomáhajících profesích nebo jsou to „ty naše vrby“, u kterých ostatní hledají pomoc, nebo se stali dokonce těmi, kdo pomáhají tajně, aniž by se na to přišlo. Vysoká citlivost jim totiž pomáhá v nacítění se na druhého a v empatické pomoci téměř na míru dotyčnému. Problém je, že člověk nastavený neustále na pomáhání, soucit a vciťování se zapomene to samé dělat vůči sobě. Jaksi se ztratí v tom naciťování, ale i v myšlenkách jak pomoci. Přestimuluje se natolik, že z „pomáhání“ chodí vyčerpaný, prázdný….
Ilse Sand u nás vyšly knihy Přecitlivělost není slabost a Citlivý pomocník: Vysoká citlivost v pomáhajících profesích. Vzhledem k tomu, že čtenáři ATYP magazínu jsou často pečující rodiče, profesionální pomáhající, peeři a také autisté s vysokou citlivostí, vybrala jsem si k recenzi především Citlivého pomocníka. Terapeutka píše, že svět potřebuje vysoce citlivé lidi, kteří ale neplýtvají svým talentem, používají ho správně a na správných místech. Už se ve vás vše bouří? Pomáhá se přece intuitivně a pořád? Pak máte štěstí, pokud jste ještě nevyhořeli, nejste frustrovaní, agresivní, ještě nemáte psychosomatické bolesti.
Přestože je přecitlivělost rozšířená, není bez následků, protože hluboce ovlivňuje způsob, jakým se chováme, komunikujeme ve společnosti nebo v soukromí. Psycholožka Ilse Sand ve své knize popisuje hlavní překážky, kterým přecitlivělí lidé čelí.
Typické problémy vysoce citlivých lidí
- jsou nestabilní oporou sami sobě
- zapomínají se zaměřit na sebe
- často se kritizují, mají výčitky vůči sobě
- propadají přehnaným pocitům viny a ještě berou na sebe vinu za druhé
- mají na sebe vysoké požadavky a přísné maximy k sobě
- pomáhají druhým na úkor sebe
- neumí si odpustit
- nemají rádi plytké hovory
- neřeknou si o své potřeby (třeba rozhovor v klidnějším prostředí apod.)
- upřednostňují přání druhých před svým vlastním, často ani svá přání už neznají
- nízký práh tolerance vůči stimulům, smyslová hypersenzitivita
Ilse Sand učí, jak vést rozhovor s tím, koho pomocník nacítí, že potřebuje pomoci, nebo kdo si jako klient o pomoc přijde říci. Základní poučka, že když člověk někomu pomáhá, má zůstávat u sebe, ve svém těle a nestát se tím druhým, se totiž vysoce citlivým lidem nedaří. Proto jsou ale tak skvělí pomocníci. Jak zůstat skvělým pomáhajícím člověkem a zároveň nevyhořet?
Chcete dobře pomoci?
Chcete někomu pomoci, tak aby to opravdu zabralo? A přitom jste z pomáhání a péče o druhé ani vy sami neodešli jako ti, co poté potřebují pomoci také nebo mají psychický propad a ztrátu energie?
Zaměřte se u klienta na přání a vnitřní zdroje, radí Sand. To může přeměnit třeba zlobu v zármutek a se zármutkem už se lépe pracuje než se vztekem, odporem či frustrací. Většina lidí potřebuje plakat více než pláče. Někteří jsou naučení neplakat vůbec a zatnout zuby, stávají se pak neustále zaťatými lidmi. Dojít k tomu, co člověka tíží, umožnit mu vylít srdce je důležité. Takový rozhovor, ať už laického pomocníka nebo profesionála, musí ale končit zaměřením se na vnitřní zdroje. Tím zvědomíte dotyčnému něco, na co již dlouho nemyslel, co už ani netušil, že má, že ho nabíjí a rovnou v té chvíli cítíte u sebe, jaké vnitřní zdroje pomáhají vám a můžete si po rozhovoru rovnou sebezáchovnými metodami pomoci. Můžete mít rovnou i připravenou „lékárničku“ pro sebe s tím, co vás těší, co vám pomůže navrátit se k sobě, do svého těla, zklidnit se a soustředit se na sebe.
Zrcadlení, empatie
Mnoho autistů mluví o tom, že umí zrcadlit až scanovat emoce druhého. To je velmi vyčerpá. Ilse Sand opět dává návod, jak vést správné zrcadlení. Ona sama patří k vysoce citlivým lidem, takže má empatické zrcadlení “v krvi”.
Sand například doporučuje při rozhovoru dělat přestávky. Vysoce citlivému člověku to přinese klid a čas na to všimnout si, jak se cítí. Bohužel na pomlky v rozhovoru nejsme zvyklí. Skáčeme si do řeči, při naslouchání zároveň přemýšlíme, co bychom sami dělali, co bychom měli poradit, co bychom rádi řekli, až druhý domluví… a nakonec odchází oba frustrovaní.
Zrcadlení není snadné a vyžaduje praxi. Ten, kdo zrcadlí přirozeně, potřebuje cvičit také, aby ho zrcadlení nevysálo. Často si myslíme, že pokud je pomocník při rozhovoru aktivnější, příjemce tím získá. Podle Sand to je naopak. Čím méně toho pomocník řekne nebo udělá, tím účinnější je jeho pomoc.
V tomto případě bychom možná s terapeutkou mohli polemizovat, protože autisté mnohdy odcházejí od pomocníků (peerů, terapeutů) frustrovaní a uvádí důvod, že dotyčný jim moc neřekl, neporadil… Autisté někdy potřebují alespoň návodné otázky, pak si teprve snáze k odpovědi sami dojdou.
V knize najdete další kapitoly s návodem, jak se cvičit v empatii a zrcadlení.
Vysoce citlivým lidem vadí plytké rozhovory.
Už to samo o sobě znamená, že vedou rozhovory, které jsou obohacující, dávají vnitřní smysl pomocníkovi i tomu druhému. Tudíž člověk s VC pořád myslí. Ale člověka s VC nenaučíte small talk, protože to ho vyčerpá ještě víc. Pomocník musí být u sebe, znát se a umět zpomalovat rozhovor, případně umět zavést v rozhovoru pomlky.
Často se soustředíme na obsah slov a ne na to, jak se s druhým cítíme. Ilse Sand učí, jak se má pomocník zaměřit na to, co se mezi ním a příjemcem pomoci děje, zpřítomnit nenásilně pocity. Uvádí řadu návrhů s příslušnými otázkami, které můžeme používat, aby se pomocník dostal za obsah samotných slov příjemce. Uvádí, jak vhodnými otázkami vytáhnout na světlo domněnky, náladu, problém, co se děje při rozhovoru a vztahově mezi nimi.
V další kapitole učí, jak zvládnout úzkost až paniku příjemce pomoci.
Když je naopak těžké se vžít
Ilse Sand se ale zabývá i pomocníky, kteří mají talent k empatickému naslouchání, přirozeně pomáhají, ale neumí se vcítit do druhého a neumí plout na vibracích druhého. To ale k pomáhání patří. Zatímco vysoce citlivý člověk se do pocitů druhého úplně vnoří (tím skvěle pochopí, co druhý potřebuje), až tak že ztratí sebe, člověk bez umění vcítit se potřebuje zase naopak toto umění cvičit. Nemůžete zrcadlit druhého s empatickou rezonancí, pokud vyjadřuje pocity, které vůbec nechápete a rozumem odsuzujete jeho zkušenost: „To vás ale nemůže takto zraňovat.“ nebo „Běžně se tato bolest odžívá rok, ne dva roky.“
Nebo se nemůžete vciťovat v momentě, kdy ještě nemáte své zranění zpracované, nemůžete pomáhat tomu, jehož pocity vám samotným nedělají dobře, odsuzujete je nebo vás nudí (rychle např. převedete téma na jiné).
Práce se studem
Pomocníkovi, pokud je opravdu dobrý a autentický, se může i několikrát za den stát, že mu takzvaně druhý řekne, co nikdy nikomu ještě neřekl. Jak nezkazit tuto chvíli, kdy klient či kamarád se chce svěřit nebo právě řekl něco, za co se celý život stydí? Znáte, jak se cítíte, když se za něco stydíte vy. Chce se vám propadnout do země, nebýt. Ilse Sand nás vede, jak v takových chvílích pracovat opatrně, pomaleji a být více pasivní. Aktivitou a pasivitou při pomáhajících rozhovorech se terapeutka zabývá napříč kapitolami knihy a jedna je tomu zcela věnována.
Práce s radami a aktivitou
Stává se vám, že radíte zaručeně to, co by pomohlo? Ale nedopadne to dobře? Kamarádka odchází otrávená, klient tvrdí, že jste mu neporadili, že jen dáváte moudra, která jsou k ničemu a všeobecná. Pak možná potřebujete nacvičit, kdy má pomocník být aktivní a kdy pasivní. Sand uvádí příklady rozhovoru, kdy pomocník je příliš aktivní a jiný rozhovor, kdy pomáhající je příliš pasivní. Obě polohy je dobré nacvičit a při pomáhání je s empatií kombinovat.
Mějte také na paměti, že někteří lidé uvíznou ve stejných problémech a mají potíž se hnout z místa bez ohledu na to, kolik empatie a dobrého kontaktu jste jim nabídli. Může to být jeho nepřekonatelnými životními maximami…
Životní maximy je potřeba provětrat
Životní maximy jsou software, který nám od malička nasazují do hlavy: příbuzní, školka, škola, společnost. U některých maxim musíme zjistit, která nás brzdí a již jsou neúčelné. Čím více maxim a čím přísnější jsou, tím méně prostoru pro prožívání svého života máme. Někdo si k těm od druhých ještě během dětství a dospívání přidal další. Příklady známých maxim: Potřeby druhých jsou důležitější než ty moje. Musím být vždy k ruce. Nesmím dávat najevo zranitelnost. Nesmím chybovat. Nesmím být na obtíž. Bez práce nejsou koláče…
V knize najdete, jak s maximami pracovat, jak najít ty už škodící a jak je přepsat na ty, které pomáhají vám i tomu, kdo potřebuje přepsat zase ty své, které ho vedou k malé sebeúctě a stagnaci. V několika kapitolách se věnuje právě tomu, jakými metodami je s klientem přepsat.
Vysoce citlivý pomocník předejde vyčerpání pouze tím, když bude aplikovat soucit a laskavost také sám na sebe. Dopřeje si více prostoru pro sebe, pracuje se svými pocity úzkosti, viny, studu a v případě nutnosti omezí svou přílišnou zodpovědnost a sebekritiku. Vysoce citliví lidé mají velkou potřebu respektu a uznání. Často tím, že pomáhají druhým, už se zapomenou respektovat a dát uznání sobě. Také nejsou tak extrovertní, takže rady typu: uvolni se trochu, nepomáhej furt a nepřemýšlej, jen tak se bav a plkej, je odsunou ještě více do pocitů, že nejsou dost dobří.
Pomocník do pomocníkovy kapsy
Kniha Vysoce citlivý pomocník je útlá, přesto přináší nejen to základní o vysoce citlivých lidech, ale i to, jak správně pomáhat. Tato kniha by měla být v batohu či kabelce každého laického i profesionálního pomocníka. Aspoň já tuto knížku nosím a pořád se z ní učím, že jsem opět něco vůči sobě přepískla, ale na druhou stranu díky knize už vím, že se nemá vysoce citlivý člověk neustále kritizovat a také se nemá rozhodovat pouze srdcem (to ho vždy vede k upřednostnění druhého), ani jen rozumem, ale pouze se nacítit, jak se cítí v těle. Tělo mu ukáže pravdivé hranice.
Všechno to a ještě více se dozvíte o vysoce citlivých lidech, kterých je minimálně 20 % v populaci, od Ilse Sand, Rolfa Sellina a Asa-Sagy Hammarstedt v dalších moudrých knihách, které vydává Nakladatelství Portál. Podle Sand jsou vysoce citliví lidé kromě smyslové přecitlivělosti velmi kreativní, svědomití a důrazní. Protože ale lidé s vysokou citlivostí propadají přehnaným pocitům viny a ještě berou na sebe vinu za druhé, Ilse Sand další knihu, která vyšla nyní, věnovala této tematice: “Podívejte se na sebe laskavě: Jak se osvobodit od přehnané viny”.
_________________________
text Dagmar Edith Holá / foto Pixabay.com / grafika ATYP magazín / foto terapeutky Ilse Sand z jejího webu / knihy vydalo Nakladatleství Portál
