Syndrom podvodníka se objevuje nejen u mnoha úspěšných a tvořivých lidí, ale také u těch, kdo získali diagnózu autismu nebo ADHD až v dospělosti – a u nich často nabývá velmi specifických podob. Úzce souvisí s celoživotním naučením se maskovat neurodivergentní rysy, aby ve světě „přežili“.
Syndrom podvodníka (též impostor syndrom) je jev, kdy člověk zažívá silné pochybnosti o svých schopnostech – navzdory objektivním důkazům nebo pozitivní zpětné vazbě. Psali jsme o něm obecněji v textu Syndrom podvodníka: Tichý společník mnoha neurodivergentních lidí. Dnes se zaměříme na jeho specifické spouštěče u pozdě diagnostikovaných a na to, jak se tito lidé potýkají s rozplétáním své masky.
Pozdní diagnóza autismu a ADHD a proces jejího přijetí
U mnoha lidí přichází pozdní diagnóza autismu nebo ADHD jako obrovská úleva. Konečně přichází vysvětlení letitých obtíží, sociálních neúspěchů, přepracování nebo zdravotních potíží. První období bývá úlevné – vše najednou dává smysl. Ale po počátečním nadšení se často objevují pochybnosti: „Nepřeháním to? Nejsem jen komplikovaný člověk? Nehledám výmluvu? Určitě se lékař spletl“. Tyto pochyby zásadně ovlivňuje i reakce okolí – například poznámky typu „vždyť ty nejsi autista, na autistu vůbec nevypadáš“, nebo „dneska je autista každý“. Texty v knize Atypický britského autora Peta Wharmbyho, který diagnózu obdržel až ve 34 letech (a ADHD dokonce až ve 37), ilustrují, jak je syndrom podvodníka u pozdně diagnostikovaných běžný. Wharmby popisuje, jak je autismus často vnímán jako „neviditelné postižení“, což samo o sobě zvyšuje pochyby o vlastní oprávněnosti mít tuto diagnózu, ale také pocity, že jsou jejich obtíže bagatelizovány. „Většinu života jsem žil zcela bez vědomí, že jsem vlastně „postižený“, a - abych byl autisticky přímočarý - o problémech lidí s „postižením“ jsem nepřemýšlel. Přestože nyní vím a přijímám, že jsem postižený, stále si připadám jako simulant, podvodník, šarlatán. Není to racionální (ale co na syndromu podvodníka je?), avšak dokáže to způsobit pocit, že jsou mé reakce na ableismus přehnané, když by mě to vlastně rozčilovat nemělo, protože ve skutečnosti žádný autista nejsem.” Neurodivergentní koučka Claire Jack, která se specializuje na práci se ženami s poruchou autistického spektra (PAS) napsala o pozdně diagnostikovaných několik textů pro magazín Psychologytoday.com, v nichž cituje například Janu: „Hned po diagnóze jsem byla tak šťastná. Myslela jsem si, že to všechno dává smysl. Ale teď o tom všem pochybuji. Hledala jsem jen výmluvu? Jsem prostě jen těžko srozumitelný člověk?“Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
