První lék na ADHD si musela zaplatit sama

První lék na ADHD si musela zaplatit sama

O tom, že ADHD až u 60% dětí přetrvává i v dospělosti se moc neví. Je smutné, že to často nevědí ani lékaři. Takovou zkušenost má i matka dvou dětí Barbora Tomšů.

„V září mi bude třicet. Mám dvě děti, jsem podruhé vdaná. Nedávno jsem dokončila denní magisterské studium na dětskou sestru, ukončila rodičovskou dovolenou a nastupuji do nové práce na novorozenecké oddělení. Poprvé jdu do něčeho nového s radostí a s příjemným očekáváním. Beze stresu, beze strachu, že zase něco pokazím. Jo… a už rok se léčím s ADHD.“

Barbora Tomšů patří k té části dospělých, u kterých ADHD přetrvává. Celý život bojovala s neúspěchem a zklamáním. „Ještě před rokem pro mě bylo nemyslitelné, že bych cokoliv, i tu sebemenší banalitu, jakou je například vypravit ráno děti do školy a školky, zvládla bez zmatků, stresu, nervů, paniky, chyb a včas. Nebyla jsem ani při sebevětší snaze a píli schopná prožít jediný den bez úzkostí, zmatkování, absolutního vyčerpání, nekončícího stresu, nervového vypětí, křiku, pláče a pocitů selhání a beznaděje. I když mi navenek nic nechybělo a měla jsem „všechno“ – zdravé, chytré, sic „živější“, tak přesto dobře vychované děti, milujícího manžela, který mi dával prostor pro seberealizaci tím, že mi umožnil denní studium při mateřské a netrpěli jsme nouzí, byla jsem pořád nešťastná, zoufalá a nespokojená. Připadala jsem si jako nevděčná a rozmazlená slepice, naprosto neschopná matka a nepoužitelná manželka, brala jsem antidepresiva a občas i léky na spaní,“ popisuje svůj život před léčbou Bára.

Výčitky, které neustále slyší lidé s ADHD  První lék na ADHD si musela zaplatit sama 1

– To je normální, z toho vyrosteš.
– To je normální, ono tě to po těhotenství přejde.
– To tak někdy bývá, mě taky „srovnalo“ až druhé těhotenství.
– To se mi stává taky, že se NĚKDY prostě nemůžu rozhodnout, co je na tom divného?
– Ježíš, však to je úplně normální, každý něco OBČAS rozbije nebo do něčeho vrazí.
– Každý NĚKDY něco zapomene, jen počkej za dvacet let, to teprve zjistíš, co je to opravdu zapomínat!
– Kdyby ses víc SNAŽILA, mohlo to dopadnout úplně jinak!
– To jako děláš naschvál? Nebo je ti to prostě jedno? Kašleš na mě?

S takovými výčitkami se Bára setkávala celý svůj život. Jenže „ono“ to nepřešlo ani po dvou dětech. Rozhodovat se nemohla pořád, a to i o banalitách typu, kterou vidličku si vzít z příborníku. Její „občas rozbije“ bylo minimálně jednou za dva dny, někdy i několikrát za den. „Občas“ do něčeho vrazila, zakopla nebo si jinak ublížila také prakticky denně, byla neustále olepená náplastmi a samá modřina. A tyto „nehody“ se jí v 99 % případů stávaly při naprosto běžných, rutinních denních činnostech. A „někdy něco zapomenout“ u ní znamenalo praštění se do čela se zvoláním „já jsem ale blbec“ minimálně jednou, často však i několikrát denně.
„Mohla jsem se snažit sebevíc, a to až tak, že jsem se často klepala ze stresu a doslova fyzického pocitu úzkosti, ale bylo to k ničemu. Mohla jsem dřít jako blázen, dát tomu maximum, ale stejně jsem něco pokazila. Jako by se to všechno prostě dělo, aniž bych nad tím měla kontrolu. Ruce jakoby „selhaly“ a upustily skleničku, hlava se „vypnula“ a já zapomněla nakoupit nebo jít k lékaři, ramena neustále vrážela do dveří, nohy zakopávaly na schodech… Neměla jsem nic pod kontrolou – mysl, tělo, ani svůj život. Připadala jsem si neschopná, zbytečná, prostě k ničemu. Každou sekundu každého dne jsem byla v neskutečném napětí, co se zase pokazí. A když se k tomu přidaly ty zlehčující a odsuzující fráze, posměšky a někdy až výčitky či nadávky… hroutila jsem se,“ vzpomíná Barbora.

Život s ADHD bez léčby

Její život byl i přes veškeré možné i nemožné snahy o organizovanost jeden velký chaos. Bez řádu, plný improvizace, nenadálých zvratů a nouzových řešení. Den za dnem, od rána do noci byla neustále v pozoru, ve stresu, napjatá a vynervovaná, aby zase něco nezapomněla nebo prostě něco nepokazila. „Znáte takový ten svíravý pocit v břiše a hrudi, který máte před velkou zkouškou ve škole, vystoupením před davem lidí, důležitým pohovorem? Ten pocit, který vám nedovolí jíst, pít, skoro ani dýchat? Ten pocit, který když pomine, tak se po něm cítíte tak vyčerpaní, jako byste uběhli půlmaraton? Tak ten jsem měla ve větší či menší míře pořád. Nekonečný stres,“ vysvětluje své pocity matka dvou dětí.

První lék na ADHD si musela zaplatit sama 2Zvládání za cenu vyčerpání

V práci a ve škole se časem naučila fungovat, proto nespadla do typické „škatulky“ neléčeného ADHD dospělého, která většinou zahrnuje studijní či profesní neúspěšnost. Obvykle se jí podařilo se celé vyučování nebo směnu udržet na uzdě a „při smyslech“, ale vždy jen na omezenou dobu a za cenu obrovského vyčerpání. Když se k tomu přidala potřeba se po tom věnovat ještě domácnosti, ve které byl jeden velký nepořádek, roční neřízená střela, ADHD prvňáček a ještě nutnost dojíždět do školy autem 100 kilometrů, začalo se to na ni všechno sypat. Doma neustálý křik a hádky. „Děti jsem sice nějak zvládala, ale s neskutečným vypětím, hroutila jsem se, deprese a úzkosti se stupňovaly, nic jsem pořádně nestíhala, nezvládala, a když se k tomu ještě přidaly problémy s řízením auta, věděla jsem, že už musím něco změnit, jinak to špatně dopadne. Několikrát jsem se totiž „probrala“ při jízdě v protisměru, neustále jsem překračovala rychlost, nadávky a troubení jsem používala pomalu častěji než blinkry a „vypadávaly“ mi celé úseky cesty. Nevěděla jsem, jak a kudy jsem jela, ale měla jsem vymyšlené, co budu vařit další dva dny a co je k tomu potřeba nakoupit, na což jsem stejně nakonec zapomněla,“ vzpomíná Bára na dobu, kdy se rozhodla vše změnit.

Psychiatr o ADHD v dospělosti slyšel poprvé

Bára v tu dobu hledala informace o ADHD dětí kvůli svému synovi. A čím víc toho o poruše četla, tím více jí docházelo, že je to i její problém, že z té své hyperaktivity „nevyrostla“. Začala se o to více zajímat, studovat dostupné informace, kterých v češtině bohužel nebylo a není zdaleka dost a definitivně ji k řešení nakopl článek o dospělém s ADHD. „Přišla jsem tedy s touhle myšlenkou za svým psychiatrem, ke kterému jsem si chodila roky pro už asi dvacátá antidepresiva, která mi stejně jako těch x předchozích sice pomáhala přežít, ale ne žít a mít to žití ráda a rovnou jsem si řekla o Stratteru,“ vypráví zážitky Bára a dodává, že o tomto léku, stejně jako o ADHD v dospělosti, slyšel její psychiatr poprvé. Balení na první měsíc si dokonce musela zaplatit v plné výši kolem 2500 korun sama. „Až teď po roce od započetí léčby a po změně lékaře (léčím se teď na psychiatrické klinice FN Brno, kde se na ADHD v dospělosti specializují, a po přidání dalšího léku, Concerty) jsem v rámci možností daných mou povahou konečně naprosto normální,“ s úsměvem vypráví matka. Jak sama dodává, už pouhé stanovení diagnózy ADHD jí změnilo pohled na sebe samou a tím i na všechno kolem – znamenalo to totiž pro ni zjištění, že nemá léky nezvladatelné deprese ani bipolární poruchu, že není „hysterka“, neschopná ani nevděčná a že má to věčné trápení řešení a dalo jí to naději. Jakmile antidepresiva a prášky na spaní vyměnila za léky na ADHD, začal se jí postupně měnit i celý život. Změna neproběhla ze dne na den, jak kvůli postupnému zavádění léčby, tak i kvůli tomu, že léky nejsou všespásné. „Daly mi možnost fungovat jako ostatní lidé, díky nim jsem si uvědomila spousty věcí, které mi dřív unikaly,“ zamýšlí se Bára. Do tohoto „normálu“ se však bohužel nedá přepnout hned. Trvá to, než se „přeprogramuje“ mozek, než se člověk naučí nové, správné vzorce chování, než si najde způsoby zvládání impulzivity a případných úzkostí nebo zmatků. „Kromě mě tu změnu nejvíce pocítili manžel a děti – doma vše mnohem lépe funguje, méně křičíme, méně se stresujeme, s dětmi mám mnohem větší trpělivost a mám na ně také více času a sil,“ pochvaluje si Bára.

První lék na ADHD si musela zaplatit sama 3
Barbora Tomšů se svými dětmi

Splněný sen: Všechno se mi narovnalo do normálu

I když povinností matce dvou dětí nijak neubylo, je pro ni život jako takový mnohem jednodušší. Díky možnosti být „normální“ už totiž není trápením pro ni, ani pro její blízké. Není už tak impulzivní, mnohem méně zapomíná, je schopná si zorganizovat práci, jednotlivé úkoly i celý den. Zvládá dětem dodržovat pravidelný režim, myslet na své i jejich povinnosti a zajistit, aby byly všude včas. Už jí tolik nepadají věci z rukou. „Úrazy jsou jen výjimečné, už déle než dva týdny jsem nic nerozbila,“ rozesměje se Barbora a dodává, že díky léčbě má konečně kontrolu nad svým tělem, myslí i životem a občas má dokonce i pocit, že cítí něco, co by se dalo označit za jakýsi vnitřní klid. Je spokojená, šťastná a má pocit, že naplno využívá svůj potenciál.
„Běžně používaná fráze pro tak významnou změnu je „obrátit naruby“, ale v tomhle případě je to něco mnohem lepšího – ono mi to totiž všechno „narovnalo do normálu“. Konečně si tak můžu splnit svůj dříve nedosažitelný sen – žít normální, běžný, úplně obyčejný život, který je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí.“

___________________________

text Michaela Bubeníčková / foto archiv Barbory Tomšů

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Jedna odpověď

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení