Tak dělej, Káčo!” řve na mě paní učitelka, zatímco já se snažím marně udělat kotrmelec na kruzích. „Paní učitelko, jak mám posilovat, abych to zvládla?” ptám se ještě. Ale bohužel marně, vím, že holky, nebo alespoň ty, kterých jsem se ptala, taky neposilují a zvládají to. Některá spolužačka s přehledem, jiná s mocným zaduněním o podlahu. Ale zvládají to všechny. Až na mě. Za celý svůj život jsem si zvykla, že s mým dlouhým tělem je ta koordinace zkrátka obtížnější. Ale na druhou stranu mé spolužačky, které nejsou zas o tolik menší než já, to zvládají. Čím to je? Asi tím, že se v mém mozku vyvinula o dost lépe jemná motorika a na hrubou už nezbyla kapacita. Nejspíš za to může i autismus, což je pro tělocvik při mé výšce vražedné combo. Ale buď jak buď, za probrečené hodiny mi to nestojí. Anebo jo?
Nedávno jsem četla knihu Dost dobře nenormální od Denise Linke, která v ní věnovala i pár stránek inkluzi a na nich mimo jiné také tělocviku. Moc se mi líbila její představa o tom, že každé dítě by si mohlo zvolit to, co opravdu v rámci tělesné výchovy dělat chce. Ne všichni lidé s autismem nezvládají kolektivní sporty. Takže automaticky předpokládat, že si vyberou jen jógu, je nesmysl. Znám ty, kteří hrají třeba basketbal, dělají atletiku, ale také ty, kteří mají rádi bojová umění a zmíněnou jógu. Pokud jste četli knihu Netopýři a pestrostíni, víte, že její autor Axel Brauns má Aspergerův syndrom a odmala miluje karate. Také známe některé slavné sportovce s Aspergerovým syndromem: Jessica-Jane Applegate (plavání), Clay Marzo (surfování), Tommy Dis Brysay (běh), Jim Einsereich (baseball), David Campion (snowboarding).
Průzkumem ve skupině autistů jsme zjistili, že tělocvik je velmi stresoval. „Tělák jsem nenáviděl, hlavně kvůli kolektivním sportům, ostatní mi nadávali za neobratnost. Lezení a skok do dálky mi šlo i bavilo, ale stejně mi vadily pohledy spolužáků,“ odpovídá Martin, jeden z autistů, ve facebookové skupině na otázku, jaké vzpomínky mají na tělesnou výchovu na školách.
Tělocvik by potřeboval reformu
Možnost výběru, jak se chce žák ve škole pohybově rozvíjet, by ovšem znamenala reformu předmětu zvaného tělesná výchova. Myslím si, že by musely vzniknout skupiny zájemců o dané cvičení a tělocvik by tedy přestal být „po třídách“. Každá takováto skupinka žáků by měla mít kvalitního učitele, který by danou sportovní disciplínu uměl a měl v ní certifikát. Také se na školách začíná objevovat, že sport učí lektor ze sportovní praxe. Učitel je tam s ním (cvičí s žáky pod vedením lektora a je případně nápomocen pedagogicky), protože učitel ve škole musí mít pedagogické vzdělání, což trenér nemá. Tělocvik by pak musel ve škole být ve stejný čas pro všechny a žáci by se přeskupili podle toho, který sport si zvolili. Jde o to, že by tělocvik v rámci výuky připomínal formu různých zájmových kroužků, ale byl by nadále povinný. Musela by být metodika, co je opravdu povinné pro rovnoměrný tělesný vývoj, zejména svalový. Odpadlo by tak také tzv. osvobození z tělesné výchovy, které je často z důvodu, že žák například s autismem nezvládá kolektivní sporty nebo typický tělocvikářský dril, který neubližuje jen dětem s autismem, ale bere radost z pohybu téměř všem. „Třídní byl tělocvikář a vždy na mě řval, ze mě nechá propadnout. Ze všeho ostatního jsem měla jedničky, z tělocviku nakonec taky, aby mi nekazil vysvědčení, ale se řvaním přede všemi, že jsem na propadnutí. Řev tělocvikářů mě děsí dodnes a vadí mi, když to znovu zažívají i mé děti,“ napsala jedna z autistek do facebookové skupiny.
Výchovy bez známkování
A rozhodně by se tělocvik neznámkoval. Nevím, zda to tak vidí většina lidí, ale já jsem rozhodně proti známkování z výchov. Jelikož výchovy nejsou až tolik o teorii, jako o talentu. Tedy aspoň v této podobě. Také jsou o radosti z tvorby a sportu, což známkování může velmi pokazit. U některých výchov by mohla být teoretická část zvlášť, na tu by se žák naučil a poté byl popřípadě přezkoušen. Tak totiž i žák, jehož jemná motorika je na úrovni pětiletého dítěte, má možnost získat dobrou známku z výtvarky. Stejně ji pravděpodobně v té praktické formě nikdy nebude potřebovat, jen jej bude stresovat špatná známka na vysvědčení. A proč by se neměl dostat na gymnázium kvůli špatné známce z výtvarky? Ale určitě je dobré vědět, kdo třeba namaloval Monu Lisu. Patří to k všeobecnému přehledu. A také je to výtvarka, nejen dějepis. Předměty totiž spolu všelijak fúzují a prolínají se.
V dnešní době se také uvažuje o konceptu propojených předmětů – například literatura, dějepis, občanka, výtvarka a podobné se sfúzují do jednoho bloku „kultura“. Podle mě to nemusí být úplně od věci, protože všechno souvisí se vším, no ne?
Většina dětí bere školu pouze jako nudnou
Také nesmíme zapomínat, proč vlastně škola vznikla. Abychom se učili. Jenže problém je ten, že ne každý se chce učit goniometrické funkce, když mu učitelka ani neřekne, proč by je měl umět a kde je použít v praxi. Nepoví mu, jak si něco tak abstraktního představit obrazem. Můj kamarád, který je taky Asperger, a jeho speciální zájem je matematika, mi například dokázal popsat funkce v matematice tak, jak mi to učitelka neřekla. Konkrétně to bylo nějak takhle: „Funkce jsou jako kouzelná krabička. Hodíš do ní jablko (x), a vypadne ti slon (y).” Sice to zní hodně psychedelicky, ale díky tomu jsem to nějak pochopila konkrétněji a moc se mi jeho netradiční vysvětlení líbilo.
Existují sice i alternativní vzdělávací systémy, které mě zaujaly, a na těchto školách plánuji studovat, ale přijde mi, že problém je i v samotném ministerstvu školství. Dle mého by se měla dát přednost kvalitě před kvantitou. Jinými slovy by se dle mého mělo učit méně co do počtu hodin, ale více co do kvality učení. Vidím to i u nás ve třídě. I se šesti hodinami denně někteří spolužáci mají čtyřky a většina dětí bere školu pouze jako nudnou a vyčerpávající povinnost. Neříkám, že to vyloženě nefunguje. Funguje, to ano, ale šlo by to udělat záživnější. Co takhle jen třeba škola čtyři dny v týdnu, ale učili bychom se podle těch nejlepších paměťových cviků a zážitků? Proč žijeme? Abychom objevovali svět. K čemu je žákovi, když mu učitel přírodopisu řekne: „No prostě to musíš umět, to máš v osnovách.” Místo toho by mu mohl říct: „Víš, vždyť přírodopis tě učí porozumět svému tělu a světu kolem nás a ačkoliv to tak nemusí na první pohled vypadat, bez lidí, kteří mají o biologii zájem, bychom neměli například penicilin.”
Proč vstávat do školy tak brzy? Nevyspalý nikdo nemůže být produktivní. Ale zase já jsem biorytmický typ sova, asi tedy nemohu mluvit za všechny. Stejně si myslím, že bychom byli produktivnější.
Jo, a někteří učitelé by měli být liberálnější. Nežijeme za „komoušů“ 🙂
____________________
text Kateřina „Dodo“ D. / ilustrace Pixabay.com
(Vzhledem k velké stigmatizaci lidí na autistickém spektru, neuvádíme příjmení u těch, kteří si přejí zůstat v anonymitě.)
Pokud se Vám článek líbil, prosíme, přispějte na honorář pro autory, korektorku a grafičku. Svůj finanční příspěvek můžete zaslat na účet Nadačního fondu ATYP u Raiffeisen Bank 9756596001/5500. Děkujeme.
