Výpovědi ztracené generace autistů – 1. díl 8

Výpovědi ztracené generace autistů – 1. díl

Aspergerův syndrom (AS) je často nazýván lehčím autismem, či syndromem ‚podobnému‘ autismu, který je stále obestřen aurou tajemství. Právě kvůli svému ‚nejasnému‘ zařazení, kdy se jej někteří mylně snaží vyčlenit z poruch autistického spektra, ‚jeho‘ lidé kolikrát celý život vůbec nemusí tušit, proč se natolik vymykají, proč jsou za divné a zvláštní ve společnosti ostatních. Mají z toho úzkosti, pocity viny, považují se za špatné... Netuší, že by mohli mít Aspergerův syndrom, a pokud k němu dojdou, už mohou být dospělí. Mluví se o tzv. ztracené generaci dospělých na spektru autismu.

Míra prevalence autismu dříve naznačovala, že chlapci mají v průměru čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budou mít autismus než dívky, přičemž některé odhady se pohybovaly od 7: 1 do 4: 1 (tedy 4 chlapci na 1 dívku). Míra prevalence se udávala 1 až 2 procenta, což by znamenalo, že 1 až 2 lidé ze sta by měli autismus. Tato data jsou ale v současnosti daleko vyšší. Prevalence je okolo 2,7 %. To znamená až 3 lidi ze 100 mají autismus. A tak tomu bylo vždy, jen statistiky se dříve nedělaly, diagnostika nebyla precizní, a tím mnoho lidí na spektru nebylo podchyceno. V současnosti se odborníci přiklánějí také k tomu, že zejména ženy byly poddiagnostikované kvůli svému lepšímu maskování autistických symptomů. Žen na spektru autismu je tedy mnohem více, a ne jedna dívka na čtyři chlapce. Již se mluví o 1 dívce na 2 chlapce.

Zeptali jsme se několika dospělých autistů, jak se o své diagnóze dozvěděli, jaká byla jejich cesta před diagnostikou i po ní. Mluvili jsme tedy se ztracenou generací lidí na spektru. Z odpovědí se dozvíte, co jim přineslo to, že vědí, kdo jsou a našli svou neurodiverzní identitu.

Vzhledem k většímu množství odpovědí bude článek rozdělen do tří částí. Také kvůli velké stigmatizací lidí na spektru autismu v ČR neuvádíme příjmení. 18. února se slaví Mezinárodní den Aspergerova syndromu. Sledujte náš Facebook. Budeme přinášet další osvětové slajdy, informaci o tiskové konferenci a další.

Drahomíra (Sága), 52 let: „Takový ten pocit, že žiji na jiné planetě, mě donutil hledat, co za tím je. Když jsem objevila Aspergerův syndrom, najednou začalo dávat vše smysl, jako bych se sama pro sebe stala plnohodnotnějším člověkem. Diagnóza potvrzená ve 41 letech u klinické psycholožky byla už jen taková třešnička na dortu.“

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Facebook
Twitter
Pinterest
LinkedIn
WhatsApp
Email

Jedna odpověď

  1. Dobrý den,
    mockrát Vám děkuji za tento článek a vůbec za provozování celého webu. Před třemi dny jsem náhodou narazila na video jedné autistky, co se o své “diagnóze” dozvěděla až v rané dospělosti a tak jsem začala hledat víc. Udělala jsem si Aspie Quiz a vyšlo mi, že jsem tak půl na půl. Příjde mi to spíš ale jen proto, že jsem sociálně zdatná a umím se dobře maskovat. Nicméně, autismus je odpovědí na všechny mé duševní problémy. Zprvu jsem byla nadšená, že konečně někam patřím. Teď ale začínám mít strach, co si s tím počít dál.
    Pokud by Vás můj příběh zajímal víc, ráda se rozepíšu i víc do detailů.
    Chtěla bych Vás také požádat, jestli nemáte nějaký tip na psychologa, který se zabývá autismem či sociální skupinu v mém věku (21 let) se kterými bych se mohla spojit.

    Mockrát děkuji za zpětnou vazbu a těším se na další skvělé články!

Komentáře jsou uzavřené.

Přihlášení