Devětadvacetiletý plzeňský rodák Ing. Vít Štěpánek to se svou neurodiverzitou neměl lehké od druhé třídy. Našel si ale speciální zájem, a tím je fotbal. Nekope však do míče. Fotbal vášnivě sleduje jako fanoušek, který o něm ví vše. Jeho druhým zájmem jsou šachy, které aktivně hraje, protože hru neovlivňuje rozhodčí. V dospívání se Vít léčil ze závažné nemoci. Paradoxně říká, že to bylo období, kdy byl život snesitelný, protože byl plný podpory okolí.
Narodil ses v Plzni?
Ano, narodil jsem se v Plzni a bydlel tam skoro celý život. Když mi bylo 14 let, odstěhovali jsme se s mámou do jižních Čech, ale po dvou letech jsme se vrátili zpátky do Plzně. Tam jsem byl další tři roky a po maturitě šel na vysokou školu do Prahy. Většinu roku jsem už pak bydlel na koleji, ale v Plzni měl pořád svůj domov. Po konci studia na vysoké škole jsem se přestěhoval do jiného bytu v rámci Plzně, kde už bydlím sám.
Před začátkem školní docházky jsi chodil také do školky. Připadal sis už tehdy něčím zvláštní, odlišný od ostatních dětí? Učil ses třeba číst a psát dříve, než jsi šel do školy?
Určitě jsem neuměl číst a psát než jsem šel do školy, a zvláštní jsem si ve školce ještě nijak nepřipadal. Myslím si, že jsem měl i nějaké kamarády. Nevím samozřejmě, jak brali oni mě. Problém byl jen, když jsem se v létě o prázdninách dostal do jiné školky mezi cizí děti, tam jsem to snášel hodně špatně, bylo těžké si zvyknout v cizím prostředí. U mě nastal zlom ve druhé třídě na základní škole. Tehdy mi ty děti začaly hodně vadit, když o přestávkách běhaly, byly divoké a sahaly mi na lavici, takže jsem se začal cítit v tom kolektivu špatně. Potom od třetí třídy to bylo ještě horší. Polovina jedné třídy se přidala k nám, byli tam problémoví kluci. Zažíval jsem lehkou šikanu, výsměch, byl jsem slabý článek kolektivu.
V kolika letech ses dozvěděl, že máš Aspergerův syndrom (AS)?
Diagnózu mám od 24 let. Celý život jsem se snažil žít “normálně”, zapadat mezi “normální” lidi. Bral jsem to tak, že když žiju mezi nimi, musím být takový jako oni. Odmítal jsem, když mi někdo naznačil, že jsem v něčem divný. Až když mi bylo 22 let, tak moje teta, na základě toho, jak mě znala z dětství, poslala mámě článek na wikipedii o Aspergerově syndromu, ta mi to pak přeposlala. A tehdy jsem si poprvé připustil, že nejsem jako ostatní a že tohle na mě sedí. Následující rok jsem objevil AS komunitu na facebooku a o další rok později jsem šel i na diagnostiku.
A po 5. třídě jsi šel na osmileté gymnázium.
Přesně tak. Věděl jsem už na začátku páté třídy, že se pokusím jít na gymnázium. Hlavně jsem chtěl utéct z toho kolektivu na základce a začít někde odznova. Známky jsem na to měl, většinou samé jedničky, takže to byla jasná volba. Naštěstí se to povedlo.Měl jsi nějaké specifické zájmy, které ostatní děti neměly?
Pokud se otázka týká dětství, tak ve školní družině jsem byl schopen hrát společenské hry sám se sebou. Doma jsem si často hrál s míčkem, používal jsem křeslo jako branku a přehrával si sportovní zápasy, které se reálně odehrály.
Byl jsi dobrý v matematice?
Matematika mi šla, pokud se jednalo o počítání příkladů. Ale naopak mi nešla geometrie, protože nemám představivost. V tom byl trochu rozpor.Šlo ti učení na gymnáziu stejně jako na základní škole? Měl jsi prospěch stejný, nebo to bylo těžší?
Určitě to bylo těžší, známky se postupně zhoršovaly. Stejně tak na druhém gymnáziu. Rodiče si mysleli, že když přejdu do Vodňan, budu mít lepší prospěch, ale nebylo to tak. Ta škola byla minimálně na stejné úrovni jako v Plzni.Dokázal bys porovnat, jaké to bylo na těch dvou gymnáziích, i z hlediska kolektivu?
Když jsem šel na gymnázium, byl to nový začátek. Snažil jsem se vytvořit si dobrou pozici v kolektivu. Bylo to určitě lepší než na základní škole, ale na druhou stranu, pokud je člověk nějakým způsobem divný, časem se to samozřejmě projeví… Já moc rád vzpomínám na ty Vodňany, kde mě od začátku přijali skvěle. Byli tam úžasní lidé a cítil jsem, že mě respektovali. Přestože oni také museli vidět, že nejsem jako oni. Byl to určitě nejlepší kolektiv, který jsem v životě zažil (kromě naší aspie komunity ). Mně se tam ty dva roky líbilo a moc rád se tam vracím. V Plzni jsem neměl takovou pozici. Většina třídy byla v pohodě, ale někteří lidi byli trochu zlomyslní.Byla tam nějaká šikana?
Neřekl bych šikana, spíš výsměch. Neměl jsem takový respekt. Po návratu mě přijali i lépe než jsem čekal, ale postupem času se to zhoršovalo.Vodňany jsou menší, takže jste se tam možná lépe znali se sousedy.
Bydleli jsme v jiném městě poblíž Vodňan. Na to bydlení nevzpomínám rád, bylo to úplně něco jiného než na co jsem byl zvyklý, podobné jako na vesnici. Kolem baráku je spousta práce, městský život mi vyhovuje víc. Ani situace doma nebyla dobrá. Po dvou letech jsme byli rádi, že jsme se mohli vrátit do Plzně, na dlouhodobý život to tam nebylo.
V kolika letech ses dozvěděl, že máš Aspergerův syndrom (AS)?
Diagnózu mám od 24 let. Celý život jsem se snažil žít “normálně”, zapadat mezi “normální” lidi. Bral jsem to tak, že když žiju mezi nimi, musím být takový jako oni. Odmítal jsem, když mi někdo naznačil, že jsem v něčem divný. Až když mi bylo 22 let, tak moje teta, na základě toho, jak mě znala z dětství, poslala mámě článek na wikipedii o Aspergerově syndromu, ta mi to pak přeposlala. A tehdy jsem si poprvé připustil, že nejsem jako ostatní a že tohle na mě sedí. Následující rok jsem objevil AS komunitu na facebooku a o další rok později jsem šel i na diagnostiku.
Zmiňoval ses o tom, že máš za sebou onkologické onemocnění. Povíš mi o tom něco?
Ano, měl jsem v roce 2011 v 19 letech nemoc, která je všeobecně považována za vážnou. Ale nelíbí se mi rozhovory, kde lidé s podobnou zkušeností mluví o tom, jak se jim změnily životní hodnoty, jak jim doktoři zachránili život apod. Pro mě to bylo jedno z nejlepších období v životě, protože se výrazně změnila moje pozice v kolektivu. Lidé mi často psali, jak mi je, a že mi drží palce. Cítil jsem jejich podporu, což mi kompenzovalo tu nemoc. Z hlediska psychiky to bylo lepší než kdybych měl každý den narozeniny. A já jsem tu nemoc nebral jako nějak vážnou, v žádném případě jsem se nebál smrti. Necítil jsem se tak špatně, trápila mě jen únava, ale už tehdy jsem měl výrazně rozhozený spánkový režim. Nejhorší byla ta nejistota. Měl jsem měsíc a půl před maturitou, chtěl se začít intenzivně připravovat a najednou nevěděl, co bude dál. Musel jsem bojovat nikoliv s nemocí, nýbrž o to, abych mohl maturovat v řádném termínu a abych byl co nejlépe připraven. O jiné variantě jsem neuvažoval, nemám rád změny plánů. Doktoři řešili nemoc, kterou sami odhalili, a mým úkolem bylo zvládnout maturitu. Před prvním vyšetřením jsem tušil, že by to mohlo být i něco vážného. Ale když mi doktor řekl, že musím na operaci, byl to šok. Nikdo se mě neptal, kdy a jak se chci léčit. Já bych jim řekl: “Nechte mě v klidu odmaturovat a pak budeme něco řešit”. Ale to jsem si tehdy nedokázal prosadit. Druhý den mě poslali do nemocnice a hned byla operace. Po třech dnech jsem se dostal domů, ale to hlavní bylo teprve přede mnou. Za necelé dva týdny jsem nastoupil na první cyklus chemoterapie, který jsem kompletně trávil v nemocnici, což byla velká komplikace v přípravě na maturitu. Ta nemohla být plnohodnotná. Snažil jsem se učit i tam, ale bylo mi fyzicky špatně, takové stavy jsem znal předtím jen z hospody. Po dvoutýdenní pauze následoval ještě druhý cyklus, kdy jsem do nemocnice pouze dojížděl a už mi bylo mnohem lépe. Nicméně těsně před maturitou jsem ještě chodil na injekce, které způsobovaly vysokou horečku. V tomto stavu jsem absolvoval ústní část maturity. Zvýšená teplota se mě držela ještě dva týdny po oficiálním konci léčby, což už nebyl bezprostřední důsledek injekcí. Přitom běžně nemívám horečku ani při nachlazení.Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
