Neltora

Normální autistický film

Pět odlišných dětí na spektru autismu, pět rozdílných pohledů na život. Klavírní virtuóz Denis dokáže s lehkostí zahrát jakoukoli skladbu na piano a zbožňuje filozofii Malého prince. Marjamka má bohatý vnitřní svět, o kterém ráda mluví v angličtině a znázorňuje jej ve svých kresbách. Její bratr Ahmed je zase velmi přátelský. Sarkastický Lukáš miluje natáčení vlastních videí a Majda vytváří rapové písně a básně s odzbrojující přesností. Normální autistický film měl premiéru v roce 2016. My vám ho připomínáme recenzí Adély, která na film zavzpomínala.

Co je na filmu tak fascinujícího? Je to jeden z prvních českých dokumentů o autismu, který na něj nepohlíží jako na lékařskou diagnózu, ale jako na jinakost. Autismus není ani dobrý, ani zlý, je prostě jiný. To platí i mezi lidmi na spektru autismu, nejsou všichni stejní. Symptomy mohou mít podobné, ale díky rozdílným osobnostem a potřebám je projevují jinak.

Tento aspekt je podle mě ve filmu perfektně znázorněný. Režisérovi se povedlo bravurně zachytit individualitu a přirozenost těchto dětí a ukázat jejich vnitřní světy. Neříká jim, jak se mají chovat a co mají dělat, prostě je jen postaví před kameru a natáčí jejich přirozené reakce. Nechává je bez ostychu projevit svůj vnitřní svět, u každého jinak – Denis se svou učitelkou hraje na klavír a cituje Malého prince, Marjamka maluje poníky a víly a vypráví jejich příběhy v angličtině, Lukáš natáčí videa se svým kamarádem a dělá si ze všeho legraci, Ahmed s nadšením mluví o tom, že autisté jsou v podstatě mimozemšťané, protože se v tomto světě nevyznají, a Majda kritizuje vše kolem sebe ve stylu rapu. Režisér tyto světy neodsuzuje, naopak se jim snaží porozumět a nechává na dětech, aby mu vysvětily jejich významy a proč jsou pro ně důležité.

Dokument je částečně zaměřený i na rodiče, především na maminku Marjamky.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Jsou sociální nácviky užitečné?

Představte si autistického člověka. Do kolektivu často nezapadá, možná ani nemá kamarády, je šikanovaný a trápí se. Jak z toho ven? Nejlepším řešením by mohly být právě sociální nácviky. Naučit se různé konverzační scénáře, aby člověk zapadl. Ale je toho opravdu zapotřebí? Nemělo by se v těchto nácvicích spíše učit, jak poslouchat vlastní potřeby a učit se pracovat sami se sebou místo snahy zapadnout a potlačit vlastní identitu? Berte tento článek jako zamyšlení nad mými vlastními zkušenostmi s touto službou.

Sociální nácviky jsem začala navštěvovat, když mi bylo 12 let. Byla jsem v šesté třídě a vrstevníků jsem se bála. Moc si nepamatuju, proč jsem s nácviky začala, ale asi to bylo kvůli tomu, že jsem chtěla mít kamarády, a aby mě přijali spolužáci. Také to v tomto věku po mně chtěla mamka. Chodilo nás tam více dětí a celý kroužek vedly dvě pracovnice. Bylo to poprvé, co jsem potkala ostatní lidi na spektru, takže tam panovala rozpačitá atmosféra. Pracovnice s tím počítaly, takže nás hodně vedly a určovaly nám třeba témata konverzací, což byl dobrý krok, protože nejsme ten typ lidí, co začne první. Bohužel tyto konverzace byly docela skriptované, takže jsme si nevytvořili autentický vztah, což mi zpětně přijde absurdní, jelikož nám to mělo pomoci s komunikací a vztahy. 

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení