Představte si autistického člověka. Do kolektivu často nezapadá, možná ani nemá kamarády, je šikanovaný a trápí se. Jak z toho ven? Nejlepším řešením by mohly být právě sociální nácviky. Naučit se různé konverzační scénáře, aby člověk zapadl. Ale je toho opravdu zapotřebí? Nemělo by se v těchto nácvicích spíše učit, jak poslouchat vlastní potřeby a učit se pracovat sami se sebou místo snahy zapadnout a potlačit vlastní identitu? Berte tento článek jako zamyšlení nad mými vlastními zkušenostmi s touto službou.
Sociální nácviky jsem začala navštěvovat, když mi bylo 12 let. Byla jsem v šesté třídě a vrstevníků jsem se bála. Moc si nepamatuju, proč jsem s nácviky začala, ale asi to bylo kvůli tomu, že jsem chtěla mít kamarády, a aby mě přijali spolužáci. Také to v tomto věku po mně chtěla mamka. Chodilo nás tam více dětí a celý kroužek vedly dvě pracovnice. Bylo to poprvé, co jsem potkala ostatní lidi na spektru, takže tam panovala rozpačitá atmosféra. Pracovnice s tím počítaly, takže nás hodně vedly a určovaly nám třeba témata konverzací, což byl dobrý krok, protože nejsme ten typ lidí, co začne první. Bohužel tyto konverzace byly docela skriptované, takže jsme si nevytvořili autentický vztah, což mi zpětně přijde absurdní, jelikož nám to mělo pomoci s komunikací a vztahy.
