Autistka na vysoké

Autistka na vysoké

Celou střední školu jsem přemýšlela, jakým směrem se vydat po maturitě. Nejvíc mě bavila matematika, ale nehořím láskou k definicím. Lákala mě i biologie, nejen po experimentální stránce, ale celkově miluji přírodu. Zkoušela jsem vyplňovat různé profesní dotazníky, dokonce jsem byla na kurzu přípravy na VŠ. Odpověď byla vždy stejná: s IQ 152 můžeš dělat cokoli. A výsledek? Začíná třetí rok mých vysokoškolských let a začínám třetí školu…

Jak to všechno začalo

Když jsem si podávala přihlášky, tak jsem ještě neměla oficiální diagnózu PAS. Proto jsem jen všude vyplnila dysgrafie, abych měla aspoň nějaké úpravy přijímacích zkoušek. Hlásila jsem se na dva obory: matematickou biologii a molekulární biologie a genetiku. Z TSP (test studijních předpokladů) jsem nervózní nebyla, věděla jsem, že to dám v pohodě, s oborovým testem to bylo horší. Nakonec na Matematické biologii jsem byla první v pořadí s 99. percentilem z TSP a na molekulárku jsem se nedostala kvůli oborovému testu. A tak začal první rok mého vysokoškolského traumatu.

Svítá na lepší časy?

Z prvního semestru jsem byla hodně nervózní – nové město, nová škola, noví lidi, koleje, všechno jinak. Ale zároveň převažovalo nadšení, konečně vysoká! Konečně budu mít kolem sebe lidi se stejnými zájmy a nikdo se mi už nebude posmívat, protože nerozumí tomu, co mě baví. A kdo ví, třeba si poprvé v životě najdu i kamaráda/y. Nakonec se vše vydařilo skvěle. Milovala jsem způsob přednášek, mohla jsem zůstat anonymní, nemusela jsem s nikým mluvit, když jsem nechtěla, měla jsem tolik svobody. Dokonce jsem si našla i dva kamarády, se kterými se bavím dodnes. Kvůli dysgrafii jsem měla navýšený čas na zkoušky a mohla jsem je psát odděleně od ostatních. Ze zkouškového jsem ani moc nervózní nebyla, celý semestr jsem excelovala, přednášející byli spravedliví, nikoho neponižovali ani nevyzdvihovali. Nejvíc nervózní jsem byla ze zkoušky z Lineární algebry a geometrie I. Celou noc se mi nepodařilo usnout, ale s insomnií jsem přežila celou střední, tak to nebylo nic nového. Všechny zkoušky jsem dala na první pokus, a ještě jsem měla dost času mezi semestry odjet na pouť do Santiaga de Compostela. Tak skončil ten „radostný“ čas.

Tma na konci tunelu

Do druhého semestru jsem nastupovala s mírnou úzkostí. Všechno je zase jinak, jiný rozvrh, jiní přednášející a cvičící. Měla jsem problém dorazit na přednášku, vybírala jsem si absence na cvičeních. Celkově semestr tak nějak proplul kolem mě a byl čas zkouškového. A pak přišel onen zlomový bod – ústní zkouška ze základů chemie. Pár dnů před zkouškou se moje sestra psychicky zhroutila kvůli problémům ve vztahu se svým přítelem a bratr se ošklivě popálil na celém předloktí. Aby toho nebylo málo, těsně před zkouškou jsem se dozvěděla, že můj jeden ze 2 kamarádů (ten, co jsem si ho našla na VŠ) si zlomil páteř a jde na operaci.

Čekala jsem tři hodiny na školní chodbě na kovové lavici, než jsem přišla na řadu. Pan profesor si mě posadil naproti sobě, vytáhla jsem si otázku a měla jsem začít hned mluvit. Bez přípravy. Dostala jsem zásek a nebyla schopna nic ze sebe vydat. Vyústilo to v hodinu neskutečného ponižování a posmívání, na jejímž konci mi profesor řekl, že to, že mi dává F (tzn. že jsem tu zkoušku neudělala) a budu muset přijít ještě jednou, je větší trest pro něj než pro mě. To mě složilo. Když jsem v obrovském stresu čekala o týden později na další pokus, seděla jsem na chodbě téměř šest hodin a pan profesor nepřišel. Později jsem se dozvěděla, že byl na obhajobách bakalářských prací a že na mě údajně zapomněl. Po tomto zážitku jsem propadla hlouběji do depresí a zvracela při pomyšlení na jakoukoli další zkoušku. Zkouškové mi přišlo nekonečné, celkově jsem ho zakončila dvěma neudělanými zkouškami. V průběhu semestru jsem začala zvažovat, jestli je ta škola to, co chci dělat, a jestli ji vůbec zvládnu. Tak jsem si dala přihlášku na informatiku. Díky potvrzení od Mensy o hodnotě mého IQ jsem nemusela dělat přijímací zkoušky a dostala se tam rovnou.

Na diagnostiku PAS se čeká bohužel moc dlouho

V červenci jsem dostala oficiálně diagnózu PAS. Čekací doba na vyšetření je velice dlouhá, takže jsem to bohužel stihla až po prvním roce vysoké školy. Doufala jsem, že nyní díky větším úpravám bude pro mě studium jednodušší. Dlouho jsem přemýšlela, zda jít na psychologické vyšetření nebo ne. Nakonec pro mě bylo rozhodující uvědomění si, že sama to nezvládnu. Ve světě neurotypických lidí jsem zmatená jako chameleon mezi lentilkami a potřebuji překladatele do „lidského“ jazyka. 

Zkáza dvou škol

První semestr informatiky mě velice bavil, bylo to náročné a hodně nového, ale všichni lidi okolo mě byli tak… divní. Téměř nikdo nebyl „normální“ a já si konečně přišla, že zapadám. Bylo složité střídat fakultu informatiky, fakultu přírodovědy, a ještě dojíždět na kampus do laboratoří. Ale líbilo se mi to. Takto jsem pracovala celou první půlku semestru, ale postupně ve mně začal růst strach z dalšího zkouškového, znásobily se úzkosti z ponižování na chemii, okolní studenti mě děsili čím dál tím víc. Sice jsem se dokázala donutit přijít na fakultu, ale představa plného přednáškového sálu mě natolik děsila, že jsem celý čas proseděla někde na chodbě v naději, že třeba překonám strach z lidí a dojdu, ale nestalo se tak. Ve světlejších dnech, kdy jsem se do učebny dostavila, jsem nezvládla udržet pozornost. Myšlenky mi létaly každá na jinou stranu a zasekávala jsem se ve své hlavě, že jsem si ani nevšimla, že je konec lekce. 

Autistka na vysoké 1

Nikdo mi nepomohl ani jako autistce

Se střediskem pro studenty se specifickými nároky jsem byla dohodnutá na úpravách vzhledem k diagnóze PAS. Bohužel navýšený čas o 25 % mi zdaleka nestačil, můj psychický stav se zhoršoval a myšlení zpomalovalo. V průběhu semestru jsem měla mít “kontroly” ve středisku, jak vše zvládám (měli si mě tam pozvat vždy oni), ale nic takového se nekonalo, ani když jsem jim psala e-mail. Ve zkouškovém se vše ještě zhoršilo. Deprese se zhoršily tak moc, že jsem nebyla schopna vstát z postele, umýt sebe, natož nádobí nebo vůbec jíst. Hodiny jsem seděla nad učením, ale jednotlivá písmena mi nedávala žádný smysl. Nespojovala se do slov ani slabik, v hlavě mi akorát narůstal čím dál větší chaos. První zkoušku jsem nezvládla. Druhou taky ne a ani tu třetí. Bylo to černé období, chtěla jsem jediné: přestat existovat. Nedostávala jsem žádnou pomoc kromě nedostatečně navýšeného času, nikoho nezajímalo, jak to (ne)zvládám. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Psycholožka, která mě diagnostikovala, neměla smlouvu s mojí pojišťovnou, takže jsem si nemohla finančně dovolit k ní chodit. Na začátku semestru jsem si sice v tom středisku ve škole dohodla, že budu docházet k jejich psychologovi, ale ten tam záhy přestal pracovat a ani jsem ho nestihla navštívit. Nového během té doby nepřijali. Nakonec jsem měla málo kreditů na postup do dalšího semestru. Ten rok jsem začala se dvěma školami a skončila s žádnou. Měla jsem pocit, že jsem hrozně selhala. Následující měsíce byly dost ošklivé. Zachránil mě pouze přítel, se kterým jsem tou dobou byla půl roku. Je to můj první vztah. Představoval jedinou záchranou kotvu, které jsem se mohla držet. Být úplně sama, nevím, jak by to dopadlo.

Konečně naděje?

Nyní nastává třetí pokus. Nastupuji na filozofickou fakultu na humanitní obor. Nejsem z toho nadšená, protože to beru jako obor, kde z mého pohledu matematika patří mezi ty jednodušší, a navíc nejsem humanitně zaměřená. Ale informace vládnou světem a knižní svět je i můj svět. Doufám, že s pomocí psychiatričky, psychoterapeuta, kterého snad brzo seženu, a pomocného střediska pro studenty se specifickými nároky budu schopna získat titul. Ve středisku díky diagnóze PAS mi jsou schopni domluvit s učiteli navýšený čas, samostatnou místnost na psaní testů, přestávky během zkoušky na protáhnutí, žádné vyvolávaní během hodiny, prezentování bez přítomnosti ostatních studentů a předčasný zápis předmětů. Nyní jsem lépe informovaná o tom, o co si můžu požádat a co mi musí poskytnout. Chci, aby mi poskytli asistenta na zapisování přednášek, a možnost, aby mi pořizoval audiovizuální záznam v případě, že nezvládnu na přednášku dojít. Toleranci při ústním zkoušení, pokud budu mít myšlenkové záseky, vždy čas na přípravu a chození přednostně na řadu, ať nemusím dlouho čekat a nedostávám se do úzkostí až autistické krize.

I Fénix vstává z popela

Vysoká škola je pro mě obrovským stresem, zátěží a velkým množstvím nezdarů, ale nevzdávám se. Vím, že na vysokou mám, jen musím přijít na způsob, jak ji udělat. Je důležité být informován o svých právech. To já nebyla. Přestože se mi ve středisku snažili pomoct, jejich přístup nebyl aktivní a ani zcela důsledný. A protože jsem sama si pořádně ani nedokázala představit, jak mi můžou pomoct, tak jsem neměla žádné konkrétní požadavky. Po všech zkušenostech z minulých dvou let si myslím, že si zvládnu říct o vše, co potřebuji. Ve středisku jsou všichni milí, ale nemyslím si, že zcela rozumějí, co je potřeba v práci s člověkem na autistickém spektru. A z toho důvodu jsem nezvládla ani jednu z těch dvou škol. Myslím, že je vhodné mít externího člověka jako třeba psychologa nebo rodinného příslušníka, který bude za vámi stát a dohlížet, že s vámi jednají tak, jak mají. Alespoň dokud nebudou mít samotní poradci dostatečné školení a znalosti v tomto oboru.

______________________

text Anežka G.

(Vzhledem k velké stigmatizaci lidí na autistickém spektru, neuvádíme příjmení u těch, kteří si přejí zůstat v anonymitě.)

BOX:

Právní nárok na podpůrná opatření podle školského zákona se vztahuje na MŠ, ZŠ a SŠ. VŠ se řídí zákonem o vysokých školách a § 21 se říká v odst. 1 odst. e) činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole, praxe je ale různá. Je třeba komunikovat se školou o možnostech podpory a úlev. Obvyklá je např. úprava přijímacího řízení, úprava studijních podmínek. Student může mít osobního asistenta případně i studijního asistenta např. z řad spolužáků, ale nárokový asistent pedagoga tak jak ho znáš ze ZŠ na VŠ není. Přeci jen VŠ už není povinná školní docházka, je to něco navíc, co už běžně neabsolvuje většina populace.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení