Rozhovory v rubrice Diagnóza duše

Edna Nová: Deprese táhnou víc

Edna Nová: Deprese táhnou víc

S rozhovory s Ednou Novou se roztrhl pytel. Napsala knihu Ženy z Bohnic, prošla si elektrošoky, o kterých říká, že ji dostaly zpět do života. Povídáme si spolu – dvě matky, dvě autorky románů a také dvě ženy, které si prošly terapiemi. Povídáme si také o tom, jak (ne)zvládá matka dvou dětí každodenní život, úklid, domácnost, děti a psaní již třetí knihy, navíc Edna také své depresivní ataky. Duševní nemocí trpí podle statistik každý pátý Čech a výskyt především depresí a úzkostí se navyšuje. 

Tvé jméno Edna je skutečné, nebo je to jen přezdívka?

Ne, je to přezdívka.

A chceš prozradit, jaké máš vlastní jméno?

Křestní můžu. Petra.

Jak jsi přišla k téhle přezdívce?

Asi v patnácti jsem se tak pojmenovala.

Z rozhovorů jsem pochopila, že jsi byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice 2015-16. Pamatuješ si deprese a úzkosti už v dětství? Nebo přišly až v dospělosti?

Už v dětství. Ve dvanácti mi poprvé nasadili antidepresiva s tím, že jsem se jim zdála taková depkoidní. Měla jsem hlavně neurologické problémy, ale byla jsem taky jako taková ta “emo mládež”, bylo to hodně složité. Dokonce jsem si asi ve třinácti diagnostikovala sociální fobii, protože jsem nerada chodila mezi lidi. Ale neměla jsem ji, nicméně lehce depresivní jsem už byla.

A myslíš si, že kdybys neměla neurologické problémy, že bys vůbec k psychiatrovi dorazila, nebo ne?

To je otázka, je možné, že ano, protože jak říkám, diagnostikovala jsem si sociální fobii, takže bych se tam asi nějakým způsobem dopracovala.

A v té době jsi byla v šesté nebo sedmé třídě?

Tak nějak.

Souvisela sociální fobie a deprese s něčím okolo tebe?

My to máme v rodině. Takže babička, strýc a částečně i matka jsou úzkostnější. Taky jsem nebyla úplně spokojený teenager, ve škole a podobně.

S čím jsi nebyla spokojená?

Já jsem byla trochu takový ten “loser”, co nezapadá. Takový ten introvert, co si něco píše, čte a tak. Když mi bylo těch dvanáct třináct, tak jsem tím trpěla.

Měla jsi dobré známky? Když někdo hodně čte, tak mu ta škola většinou jde.

Neměla jsem s tím nějaké zvláštní problémy, ale ani jsem nebyla premiantka. Asi lepší průměr.

Vzpomeneš si, jaké knížky jsi v těch dvanácti četla?

Nevím jestli ve dvanácti, ale třeba Dostojevského. (smích)

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Duševní nemocí trpí každý pátý Čech, říká nový předseda  Psychiatrické společnosti profesor Pavel Mohr

Duševní nemocí trpí každý pátý Čech, říká nový předseda Psychiatrické společnosti profesor Pavel Mohr

Profesor MUDr. Pavel Mohr, PhD. se stal novým předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Jeho funkční období začíná 1. 1. 2019, prakticky od května 2019 a bude trvat tři roky. Povídáme si s ním o praktických krocích reformy psychiatrické péče, kdy jako nejzásadnější vidí výchovu a vzdělávání nových odborníků, kterých je nedostatek. Dále je nezbytným postupem spolupráce zdravotníků a uživatelů psychiatrické péče, včetně jejich rodin. Palčivým problémem je dostupnost psychoterapie. Redukce počtu dlouhodobých (následných) lůžek musí jít ruku v ruce jak s řešením otázek sociálních služeb (zejména bydlením), tak i rozvojem komunitních služeb, na kterých se mohou nemocnice podílet. Nedílnou součástí reformy musí být kultivace mediálního prostředí, které má na stigmatizaci duševních nemocí velký podíl.
Pane profesore, přebíráte žezlo Psychiatrické společnosti v době, kdy se dala konečně do pohybu psychiatrická reforma. Jaké jsou vaše vize?
Vize reformy je jednoduchá: dotáhnout ji do úspěšného konce tak, aby se podařilo splnit všechny její cíle a především, aby změny pozitivně pocítili uživatelé psychiatrické péče.
Reforma začala budováním Center duševního zdraví převážně pro pacienty s těžšími diagnózami. Kdy se dočkají ostatní pacienti (závislosti, poruchy příjmu potravy, úzkostní lidé, autisti …)?
Původní myšlenka Center duševního zdraví (CDZ) je, aby poskytovala péči pacientům z celého spektra duševních onemocnění. Je ale zcela přirozené, že první kroky směřovaly k pacientům s psychotickými a afektivními poruchami. S rozvojem komunitních služeb se nabídka pochopitelně bude rozšiřovat, v plánu jsou centra pro dětské a adolescentní pacienty. Vše záleží především na personální dostupnosti a možnostech dlouhodobé finanční udržitelnosti. Pravdou také je, že CDZ nejsou univerzálním receptem, vždy budou existovat skupiny pacientů (např. se závislostmi, poruchami příjmu potravy apod.), které budou mít odlišné potřeby a budou vyžadovat odlišný přístup.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele 6

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele

Červnový rozhovor se čtyřmi hraničářkami Nemáme černobílé vidění… byl velmi čtený, proto přinášíme pokračování. Tentokrát zaměřený hlavně na to, jak rodiče mohou poznat u svého dítěte v dospívání, že to není “lenost” nebo “puberta”, ale že je potřeba včas podchytit psychické problémy. Tři ženy z projektu Nejsem psychopat opět zcela otevřeně vyprávějí o své hraniční poruše osobnosti.

Hraničáři jsou hypersenzitivní nejen po emoční stránce, ale velmi citlivé mají i jednotlivé smysly, což bylo např. v době kamenné klíčové pro přežití kmene, protože takový jedinec dokázal ostatní včas varovat před nebezpečím, najít jídlo, rozeznat přítele či nepřítele v příchozím cizinci. Onen problém, tedy “porucha” nastává až ve chvíli, kdy dojde k traumatu, můžete se dočíst v minulém rozhovoru. Dnes se podělí o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti šestadvacetiletá Alena, která dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. “V České republice je bohužel stigma ohledně psychických onemocnění velké, ať už se jedná o média či laickou společnost. U hraničních pacientů je to většinou z důvodu předávání jedné špatné zkušenosti a nepochopení. A pokud se odborníci nebudou vzdělávat a informovat, budou zde pořád nálepky nespolupracujících pacientů a stigma o nás bude pokračovat nadále,” vysvětluje 26letá Bára, která pracuje v chráněné dílně. Když 32letá Sandra zjistila, jaké o nich kolují nesmysly, oslovila pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a společně rozjeli projekt „Nejsem psychopat“. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o nich dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat.

Pozná se hraniční porucha osobnosti /dále jen HPO/ nějak „zvenku“?

Alena: Zvenku se určitě nepozná. Většinou se mi stávalo, že lidi, kteří mě více poznali, byli překvapení, jaké jsem měla psychické problémy, že by to do mě neřekli. Na druhou stranu si zvláště v létě lidi občas všímají jizev.  Někteří hraničáři, kteří se viditelně sebepoškozovali nebo sebepoškozují, se za jizvy stydí, skrývají je, nosí i v horku dlouhé rukávy a vyhýbají se návštěv koupaliště. Mně ve většině případů nevadí, když si někdo všimne mých jizev, jsou pro mě symbolem těžké minulosti, kterou jsem už překonala. V minulosti kvůli nim ale občas docházelo k nepříjemným situacím. Znám lidi s HPO, kteří mají rádi netradiční styl oblékání a vypadají výrazně, ale i hraničáře, kteří jsou od pohledu spíše nenápadní a nijak nevyčnívají. Co se týče působení na okolí a určitého vyzařování, setkala jsem se s tím, že mi druzí říkali, že působím tajemně nebo „jinak“, ale i s tím, že jsem na okolí působila na první dojem jako celkem normální holka. Takže rozhodně to není tak, jako bychom měli diagnózu napsanou na čele (smích). U sebe jsem si ale všimla toho, že mám na hraničáře určitý „čich“. Víckrát se mi stalo, že mi např. v nové skupině lidí byl hned sympatický jeden určitý člověk, měla jsem z něj pocit určité blízkosti, jako bych ho už déle znala, a pak jsem o něm zjistila, že je hraniční nebo prožíval podobné problémy. Holt vrána k vráně sedá (smích).

Setkaly jste se s tím, že vám někdo za nějaké projevy HPO nadával? Zesměšňoval je nebo vám říkal, kdyby ses víc snažila, byla bys v pohodě a podobné věty?

Sandra: Sem tam jsem se s tím setkávala, hlavně v dospívání. Na střední jsem nosila omluvenky s razítkem od psychiatra. “Jaké tak mladá dívka jako vy může mít problémy prosímvás?” Hmmm. Je těžké vysvětlovat lidem, že nevíte kdo jste, že si připadáte jako hmota a celý svět kolem vás je cizí, jako byste ho pozorovali z okýnka jedoucí tramvaje. Je těžké vysvětlovat, že vás bolí duše. Že máte pocit, že se nemůžete hnout a že se propadáte do země. “Ale prosimtě, to tě přejde”. “Nesmíš se tomu tolik poddávat”. Přitom někdy člověk byl v pohodě, ale jen chtěl být ve svém světě, jen tiše být, pozorovat a snít. Ale to se nesmělo.

Alena: Určitě jsem od okolí slyšela podobné věty, ale většinu z těch 10 let, kdy jsem na tom byla opravdu špatně, jsem o svých problémech nikde nemluvila, maximálně s pár nejlepšími kamarády. Měla jsem ale i období, kdy to, co jsem dlouho potlačovala, šlo více “ven”, dávala jsem víc najevo, jak se cítím a docházelo občas i k bouřlivějším projevům. Tak jsem občas slýchala, že jsem magor nebo se mi někdo vysmál za to, když jsem v nevhodné chvíli neudržela pláč… Bylo to zraňující, ale zároveň jsem to nebrala tak tragicky, protože to nebyli blízcí lidé, smířila jsem se s tím, že nic podobného nezažili a nemají bohužel empatii, aby se do člověka s psychickými problémy vcítili… Snažila jsem se jejich reakce nebrat si osobně. Ale zároveň si dokážu představit, že být někdo z těch lidí moje nejlepší kamarádka, mělo by to horší dopad. U hraničáře, který je zrovna na dně, nenávidí se, má myšlenky na sebevraždu, může odsuzování ze strany okolí (a zvláště blízkých!) tyhle pocity prohloubit. Někdy může být jedna zraňující věta poslední kapkou, po které člověk spáchá sebevraždu. Teď samozřejmě zmiňuji tu nejhorší variantu, ale myslím si, že je důležité o tom mluvit. Naopak empatie a podpora nic nestojí a může kolikrát zachránit životy… Ideální přístup k člověku s psychickými potížemi je z mého pohledu neodsuzovat, neškatulkovat, nedávat mu jednoduché rady, mít trpělivost. Když nerozumím tomu, co prožívá, ptát se ho. Ale respektovat i to, když o tom těžkém zrovna není schopný mluvit. Vidět ho jako jedinečného člověka a nechovat se k němu jinak jen proto, že má nějakou nálepku. Podporovat, ale nechovat se k němu jako k dítěti, což je přístup, se kterým se setkávám často třeba u rodin svých klientů s duševními problémy. Tímto chováním, přestože to často “myslí dobře”, své děti udržují v závislé roli, zneschopňují je, a tím jim vlastně brání v zotavení.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Nemáme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Alena, Peťula, Sandra a Bára – čtyři mladé ženy, které se s námi podělily o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti. Společně se podílejí na webových a facebookových stránkách Nejsem psychopat, na kterých uveřejňují své příběhy, názory a zkušenosti s touto poruchou osobnosti. Jaké to je být hraničářem a jak moc to zasahuje do každodenního života, se dozvíte v našem rozhovoru. 

„Mám maturitu plus čtyři roky vysoké školy, kterou jsem nedokončila, což je pro HPO poměrně charakteristické,“ s humorem o sobě podotkne dvacetiosmiletá Peťula (vl. jménem Petra Zhorná Schönacková), která žije s manželem a se spoustou zvířat v domku na vesnici. Báře Žižkové je dvacet šest let, rovněž nedokončila vysokou školu. Dnes pracuje v chráněné dílně.  Šestadvacetiletá Alena momentálně dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. „Když jsem zjistila jaké o nás kolují nesmysly, oslovila jsem pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a rozjeli jsme projekt „Nejsem psychopat“, vysvětluje 32letá Sandra. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o všech čtyřech dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat.

Proč se vlastně používá název hraniční? Je to porucha někde na hranici mezi něčím, nebo jde spíše o vnitřní hranice, které jsou nejasné?

Alena: Původně vznikl název „hraniční“ pro pacienty, kteří svými příznaky nezapadali zcela do neurotických poruch ani do psychotických. Hraniční porucha osobnosti je skutečně vcelku komplikovaná diagnóza, s mnoha různými přidruženými problémy. Lidi s HPO mohou trpět úzkostnými poruchami, depresemi a výkyvy nálad, ale i přechodnými psychotickými dekompenzacemi, tedy halucinacemi nebo bludy. Většinou se spíš jedná o stavy podobné psychóze. Osobně mám zkušenost s paranoidními myšlenkami, které jsem vnímala jako vystupňovaný strach z odmítnutí nebo z hodnocení ostatními. Tyto myšlenky jsem vždy brzo vyhodnotila jako nereálné a měla náhled na to, co je za tím. Nejednalo se tedy o klasické psychotické onemocnění, kdy člověk v atace ztrácí zcela kontakt s realitou. Důležité je taky říci, že příznaky a projevy jsou hodně individuální. Osobně mám zkušenost převážně s neurotickými příznaky – úzkostmi, panickou poruchou, depresivními stavy, PTSD.
Peťula: Ačkoli původní důvod pro název – hranice mezi neurózou a psychózou – už vlastně neplatí, osobně považuji slovo “hraniční” za docela příhodné. Protože člověk s hraniční poruchou, zvlášť pokud se ještě nezačal zotavovat, je stále na hraně mezi dvěma póly nebo více stavy, např. nenávidím – miluji, zlý – dobrý, deprese – mánie – vztek – úzkost – prázdnota. Pamatuji si období, kdy jsem stále byla na hraně života a smrti. A dotyčný nikdy neví, na jakou stranu hranice spadne.

Čím je tato porucha charakteristická?  

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Záškoláctví bylo pro mě snažší než přiznat panické ataky

Záškoláctví bylo pro mě snazší než přiznat panické ataky

Dvacetidevítiletá Hana se od střední školy potýká s panickou úzkostnou poruchou. Své onemocnění dlouho tajila jak před rodiči, tak ve škole, kde ji považovali za záškoláka. Jakou musela ujít cestu k normálnímu fungování, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru. Hana vám velmi otevřeně přiblíží, co při panice prožívá. Také co způsobovalo tajení psychické nemoci. To vše právě proto, aby rodiče včas u svých dětí rozpoznali symptomy a mohli svým dětem pomoci.

Hanko, jaká je vaše psychiatrická diagnóza a kdy jste ji uslyšela poprvé?

Moje psychiatrická diagnóza je Panická úzkostná porucha a Agorafobie. Poprvé jsem ji uslyšela, když mi bylo 17 let, ale vlastně jsem tehdy přicházela do ordinace s tím, že už vím, co mi je, a lékařka mi to v podstatě jen potvrdila.

Jak vnímáte psychiatrické „škatulky“?

Psychiatrické škatulky moc vážně neberu, některé symptomy se prolínají napříč různými diagnózami nebo je zase některá samostatná diagnóza doprovodným jevem jiné diagnózy. Myslím, že to není až tak důležité, ale odbornice na psychiatrické diagnózy nejsem.

Vzpomněla byste si na své dětství? 

Od té doby, kam sahá má paměť, tj. zhruba v období školky jsme byla považována za introvertní, tiché, lehce úzkostné dítě, které má problém se projevit, navázat přátelství, komunikovat, zvládat změny, bránit své hranice. Dříve to prý bylo přesně naopak, byla jsem živá, aktivní, upovídaná, pak se něco změnilo. Své dětství vnímám na vědomé úrovni jako šťastné a harmonické, ale mé podvědomí si pravděpodobně zapsalo jiné poznámky, vzhledem k tomu, co se u mě později projevilo. Říká se, že dítě si do mozku zapisuje nejdůležitější informace o fungování světa zhruba do 6 let věku, a pak podle těchto programů funguje celý život, aniž by si toho bylo vědomé. To je pro mě moc zajímavé.

Kdy se tedy začaly objevovat ataky?

Základní školu jsem ještě dochodila v pořádku, vzhledem k tomu, že mé problémy začaly na konci 9. třídy. Střední škola už byla horší a potíže se pomalu stupňovaly. Prakticky od prvního až do posledního ročníku jsem trpěla panickými atakami, nejprve lehkými, pak silnými, které mě výrazně omezovaly v běžném fungování. Ataky se objevovaly zejména ve stísněných nebo naopak otevřených prostorách jako byly dopravní prostředky, nákupní centra, fronty v obchodech, výtahy, kluby, hudební festivaly, centra měst a samozřejmě škola. Přicházely několikrát denně a pokud už jsem neměla ataku, byla jsem v permanentních nervech, že ji dostanu.

Co na to škola?

Skrývala jsem to. Často jsem ze školy odcházela jakoby kvůli nevolnostem. Úzkost byla už tak velká, že jsem to nemohla vydržet a bylo mi hodně špatně. Většinu času jsem se to vydržet opravdu snažila, ale v podstatě jsem si to jen odseděla a veškerá moje energie šla na to nějak to přežít. Snažila jsem se to přede všemi tajit, neuměla jsem si představit, jak bych ve škole vysvětlovala, že je mi špatně z nervů, raději jsem to schovala za nevolnost. Když už mi bylo permanentně zle, nezvládala jsem do školy vůbec dojet. Dojížděla jsem do vedlejšího města a z dopravního prostředku jsem měla paniku, takže to vypadalo tak, že jsem často stála na zastávce a nechala odjet třeba tři autobusy. Buď jsem tedy přišla pozdě nebo vůbec. Třeba jsem dojela do města a rozhodla se jet hned zpátky s tím, že to ve škole vůbec nezvládnu a ani jsem tam nedošla. Když už jsem brala antidepresiva, měla jsem zase velký problém ráno vstát načas, bývala jsem dost vyčerpaná. Dostala jsem kvůli pozdním příchodům, myslím i nějakou důtku. Později se mi s absencemi začaly samozřejmě nabalovat různé problémy, kvůli kterým jsem se tam bála chodit, a to už byl začarovaný kruh. Ve třetím ročníku jsem měla zameškáno spoustu hodin a ze dvou předmětů jsem nebyla klasifikována. Měla jsem problémy s učitelkami, byla za flákače, i spolužáci se na mě dívali skrz prsty. Přesto jsem nebyla schopná za někým ve škole jít a vysvětlit mu moji situaci, tak abych nemusela mít tolik problémů a mohla si třeba od školy i odpočinout.

Zkusila jste to říci aspoň někomu?

Za své psychické problémy jsem se především nějakým způsobem styděla a nechtěla jsem, aby se to profláklo. Také by se to muselo řešit s rodiči a před těmi jsem to taky tajila, protože mi nerozuměli nebo nevěřili. Jejich nepochopení a zlehčování mi dělalo ještě hůř, takže jsem to víceméně vzdala, a rozhodla se, že to zvládnu sama, ačkoliv jsem to s nimi řešit samozřejmě nutně potřebovala. Dalším důvodem je to, že jsem neměla k nikomu ve škole důvěru, neumím si představit, za kým bych měla jít, třídní jsem vyloženě dráždila a někoho jako výchovného poradce nebo nedej bože psychologa jsme neměli. Byla to střední odborná škola na malém městě a podle toho to také vypadalo. Bylo pro mě snazší být záškolák než přiznat, co se mi doopravdy děje.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení