Brněnské rodačce Dorotě Voráčové je dnes 28 let. Na konci druhého semestru vysoké školy u ní propukla schizoafektivní psychóza, onemocnění, které není tak časté a které v sobě spojuje příznaky jak schizofrenie, tak bipolární poruchy. Jaké to je být s náladou jako na houpačce a přitom si připadat jako světice a výjimečný člověk s výjimečnými schopnostmi? O tom všem je následující rozhovor s mladou ženou Dori. A na záver nás čeká její vyprávění z nejtěžší ataky. Tyto zážitky přednáší na destigmatizačních akcích.
Kdy jste uslyšela poprvé svou diagnózu?
Moje diagnóza se nazývá schizoafektivní psychóza, tudíž se mi střídají období manická, depresivní a stabilizovaná. Poprvé jsem se s ní setkala v Černovicích roku 2009, kde jsem v tamním parku oslavila svoje dvacetiny. (pozn. red. Černovice – Psychiatrická nemocnice v Brně)
Trvalo snad věky, než jsem se smířila s tím, že jsem jiná, zvláštní, vlastně divná, vlastně blázen. Teď už to naštěstí přijímám spíš jako obohacení o jiný úhel pohledu na svět, možná trochu i jako dar. Nemoc mi totiž dala víc, než vzala.
Jak byste uvedla svůj příběh?
Bylo, nebylo, mezi dvěma kopci – dvěma brněnskými dominantami, na soutoku dvou řek – Svratky a Svitavy, za času nedávného, žila dvakrát jedna dívka. Nebyla nedobrá. Byla vlastně docela v pořádku, jen existovala dvakrát. První byla jako nádherná noc prozářená hvězdným prachem, druhá jako šedivé podzimní půl páté ráno. První jako láska a druhá zas zapomnění. Dva protipóly, které jsou neoddělitelně spojeny a fungují v jednom těle. To jsem já, Dori.
Kdy to všechno podle vás začalo?
Moje první ataka přišla ve chvíli, kdy mě čekal konec druhého semestru na vysoké, tudíž nadcházející zkoušky, spousta projektů, brigáda v kavárně, hodně aktivity, s čímž souviselo málo spánku, do toho hádky s budoucím ex-přítelem. Utíkala jsem od reality pomocí trávy a alkoholu, bylo mi zároveň mizerně a zároveň až nesnesitelně nádherně. Chtěla jsem bojovat a současně vzít nohy na ramena a nikdy se neohlédnout. Tak šílené pnutí v sobě jsem nikdy předtím nezažila. A tak jsem si utekla do svého světa, kde mluví i pouliční lampy a poznávací značky aut a kde čas zcela ztrácí svůj smysl. V takovém světě jsem komunikativní raketou, co se seznamuje s náhodnými kolemjdoucími, na vše má tisíc argumentů, zamilovává se na potkání a každý problém vyřeší do minuty…
Jak vnímáte své dětství a své rodiče?
Svoje rodiče bych neměnila, jsou skvělí, každý zvlášť a každý úplně jinak. Rozvedli se, když mi bylo šest, teď už naštěstí vím, že to byla dobrá volba. Myslím si, že v mém dětství bylo všechno přesně tak, jak mělo být. Jinak bych nebyla tam, kde jsem dnes.
A kde jste dnes?
Přesně tam, kde chci být. Spokojená sama se sebou. Mám své vysněné zaměstnání, a to díky tomu všemu, co jsem si v životě prožila a prožívám. Žiju tady a teď, plnými doušky a nelituju minulosti.
Jak rodiče vnímají duševní onemocnění?
Myslím, že každého rodiče šokuje, když u jeho dítěte propukne nemoc takového rázu. Mí rodiče nejsou výjimkou. Táta má taky zkušenosti s duševním onemocněním, takže to vzal možná míň fatálně, než moje maminka. Moc si cením toho, že mě oba chodili navštěvovat do nemocnice. Po hospitalizaci jsem bydlela u mamky, což mi pomohlo odrazit se ode dna.
Jaká byla hospitalizace a poté návrat do normálního života?
Ani jedna z mých dvou hospitalizací rozhodně nebyla procházkou růžovým sadem. Mé návraty do všednosti byly docela noční můrou. Byla jsem dlouhodobě depresivní, čili zcela neschopná jakékoli aktivity. Po dlouhých měsících jsem si pak našla práci a postupně se začala více socializovat. Všechno spraví čas. Medikace proces podpoří, ale čas je vždy rozhodující.
Mohla byste být konkrétnější? Na co si třeba z hospitalizací nejvíce vzpomínáte?
Cítila jsem na začátku hospitalizace v sobě velkou moc, která se postupem času proměnila v bezmoc, čili z nadnesených stavů manických sešup rovnou do temných depresí… Nejdříve jsem v sobě měla tolik pozitivní energie, která v kombinaci s mými pečovatelskými sklony dokázala lámat skály – pacientky, které dříve odmítaly chodit, postupně dokázaly vstát. Pomáhala jsem jim s prvními krůčky, cítila jsem se jako novodobá světice. Pak jsem se dostala na polootevřené oddělení, tam už se můj stav začal jakž takž zklidňovat. Jenže pak přišel totální propad do deprese, nechuť k životu a apatie. Do toho jsem přibrala za pár týdnů 10 kilo, což mi na náladě taky nepřidalo.
Jak by podle vás měla vypadat ideální péče o lidi s duševním onemocněním?
Je důležité vnímat lidi s duševním onemocněním jako individuality, ne jako blázny, co se mají zavřít mezi ploty, aby byl klid. Moji souputníci často neví, že existují organizace, jako je Práh, které jim můžou pomoci začlenit se do běžného života. Často znají jen svého přetíženého psychiatra, který se na ně zpoza počítače mnohdy nestihne ani podívat. Uvítala bych, kdyby psychické nemoci přestaly být tabu, protože větší informovanost by nejspíš zafungovala i tak, že se ataka zachytí už v počátcích, a předejde se těžkému propadu, případně i vleklé hospitalizaci.
Co jste vystudovala a kde teď pracujete?
Vystudovala jsem bakaláře v oboru divadelní management na JAMU. Prošla jsem si několika různými zaměstnáními. Žádná práce mě ale nenaplňovala, až do chvíle, kdy jsem se stala peer konzultantkou v Prahu jižní Morava, kde na základě vlastní zkušenosti podporuju lidi s duševním onemocněním při hledání pracovního uplatnění. Tam konečně cítím, že moje práce má nějaký smysl.
Jaké jsou vaše zájmy?
Ráda relaxuju ve společnosti svých blízkých, ovšem stejně tak ocením samotu. Ale vlastně nikdy nejsem sama, mám tři kočky, takže u mě doma probíhá každodenní felinoterapie. Hudbu téměř nikdy nevypínám, ráda si čtu, ale i ráda píšu. Dříve blog, nyní příběhy na web Prahu. Taky mám ráda dlouhé procházky.
Máte partnera?
Žádného nemám, ale nesmutním, není to moje priorita.
Chcete být sama?
Jsem ráda sama, ale nejde ani tak o to, že chci být sama. Spíš beru věci právě tak, jak jsou a jak přicházejí. Jsem ráda, že umím žít i sama se sebou.
Chodíte na psychoterapii?
Po roční přestávce zase začínám chodit na psychoterapii a jsem za to ráda. Moc mě to obohacuje, protože podívat se na sebe, svůj život a své problémy a problémečky z jiného úhlu pohledu je dost potřeba. A to myslím platí nejen u mě.
Sníte o něčem do budoucna?
Své sny si plním už teď! Ráda bych nadále pracovala v Prahu, práce mě moc baví a naplňuje. Budu se i dál snažit o změnu pohledu na duševní onemocnění jako na nějaký neodstranitelný defekt. Líbí se mi úvahy směřující k reformě psychiatrické péče, zcela ji podporuji a jsem připravena se v ní i angažovat. Také chci pracovat na svých sociálních vztazích, cestovat, zažívat nepoznané.
Mohla byste čtenářům přiblížit ataku. Třeba popsat svoji nejtěžší?
To asi nejlépe vystihne můj příběh, který přednáším na destigmatizačních akcích:
Zabouchla jsem za nimi mříž. Vcházím zpět do bytu a silně si uvědomuju pnutí ve svém těle. Tohle bylo rozloučení s rodiči, nechávají mě jít dál životem samotnou, jsem teď hotová bytost, připravená pro boj za lepší svět.
Ano, jsem to já. Životem omlácená do tvaru tak dokonalého, že nezbývá než najít podobně dokonalou duši – a vydáme se na cesty. Jsem připravena.
Místo mých dvou funkčních dotykových telefonů si beru tlačítkový mobil, kde ovšem chybí SIM karta. Našla jsem ho společně s dalšími poklady ve skříňce svého spolubydlícího, plné vzpomínek. Do svého zavazadla, kterým je potah na autozrcátko s motivem české vlajky, si balím i polské zloté – jiné peníze nemám. Taky mi přesně padnou dámské hodinky a od té chvíle udávají rytmus mého světa. Pro všechny případy balím i cestovní pas.
Navlékám si červenou košili, kterou jsem nosila v deseti letech, bráchovy trencle do tělocviku, staré skoro jako já. Svůj outfit překrývám značkovým jarním kabátkem, přestože je konec srpna. Třešničkou na dortu jsou boty, které jsem koupila v kouzelném švédském obchodě, s těmi nejvyššími podpatky, a které jsou tak nádherné, že v nich chci být pohřbená.
(…)
Rozbíhám se, už bosky, do strmého kopce, míjím upoutávku na noční běh Brnem a cítím, že můj životní závod již dávno odstartoval. Běžím. Běžím, seč mi síly stačí. Vlastně skoro lítám, necítím žádnou bolest ani únavu. Až tam nahoru, tam to znáte, tam, co je ten vojenský hřbitov. Spousty a spousty stejných křížů rovnoměrně postavených na trávě tak měkké, že na chvilku musím spočinout. Uléhám na trávu, dotknu se jednoho z křížů a šeptám pohádku mrtvým vojákům. Koukám na černou oblohu projasněnou hvězdným prachem. Je mi teskno.
(To se zrovna nacházím na Špilberku, kde rozhodně žádný hřbitov není… pozn. Dori)
(…)
Když jsem byla malá, bála jsem se tmy. Teď překonávám svůj strach. Vydávám se nejtemnější možnou cestou, křovinami, kolem lampy, která už dávno přestala svítit.
Běžím. Země je chladivě příjemná a měkčí než kdy jindy.
Vybíhám z lesoparku na ulici. Ulice z opačného konce tak důvěrně známá, z této strany však tajemná a mystická.
První dům má světlou omítku, dvě patra a nad dveřmi trnovou korunu z elektrických drátů. Vím, že je to ten dům, co hledám. Vcházím do zahrady. Slyším hlasy. Slyším smích a rozhovor dvou mužů. Slyším důvěrně známou znělku seriálu South Park, který tak strašně nemám ráda.
„Ahoj,“ stoupnu si na lavičku proti nim, udělám holubičku a ptám se: „Mohu se připojit?“
„Vodku?“ ptá se jeden z nich.
„Nepohrdnu,“ odvětím a s radostí přijímám.
„Proč se díváte na takovou kravinu?“
„Znáš to? A umíš anglicky? A umíš číst mezi řádky?“
„Ano — ano — ano.“
„V tom případě by to měl být tvůj oblíbený seriál.“
Od této doby se datuje chvíle, kdy mi South Park přestal vadit.
Nabízejí mi i brko. Neodmítám, právě naopak.
„Tak kam vyrazíme?“ ptá se jeden z nich.
Druhý odpovídá: „Mrknu na facebook, kde dneska kalí Ježíš.“
„Cože? Vy znáte Ježíše?“ ptám se s ohromným zájmem. „Já ho totiž hledám.“
(…)
Rozbíhám se, protože mě napadne, že svůj závod můžu zcela jednoduše prohrát.
(…)
Přibíhám k jakémusi muži s cigaretou:
„Kudy tudy kudy kam?“ ptám se rozverně.
„Ale slečinko, jako byste to nevěděla. Přece nahoru do kopce. Už tam na vás čekají.“
Oči se mi rozsvítí radostí, muži za běhu děkuju a přeju mu šťastný život, který si tak zaslouží.
Udýchaná dobíhám ke katedrále. Nikde nikdo. Svítá.
Zvoním na zvonky. Nikdo neotevírá.
Křičím do prázdna. Nikdo neslyší.
Buším na dveře katedrály. Nikdo nic.
Jsem zoufalá. Je tohle konec? Šouravým krokem a s hlavou svěšenou odcházím do hlubin své duše. Bráním se slzám – ostatně jako vždy nechci projevit slabost ani sama před sebou.
(…)
Blížím se k Zelnému trhu. Nikde ani živáčka, jako by tu nikdo ani nikdy nebyl, je tu pusto a prázdno. Najednou spatřím postavu, prochází rychle kolem mě, jako by se snažila tady ani nebýt. Vím, že je to On. Vím, že je to ten, koho hledám. Vím, že je to Ježíš. Můj Ježíš.
Skáču mu kolem krku, líbám ho na líce a vyčerpaně šeptám:
„Bála jsem se, že už tě nenajdu…“
„Ale našla, pojď, půjdeme spolu až na kraj světa.“
(…)
Hledáme ten správný kout pro zpečetění naší lásky. Procházíme industriální nádherou, přes koleje, nakonec uléháme do betonové postele a necháváme se unášet nejvášnivějšími polibky dál a hlouběji, až tam, do jiné dimenze. Eruptivní slunce je lehce nad obzorem a háže nádherné světlo. Kolem projíždí vlak.
Toto je Ono. Dokonalé spojení. Duchovní symfonie. Milování s Ježíšem. Mým Ježíšem. Sex tak nádherný, že na něj po zbytek života budu vzpomínat.
Opouštíme naše lůžko a vracíme se zpět k nádraží, odkud se máme vydat do jeho domu.
„Čeká tam moje máma. Nemá moc nikoho ráda.“
„To ještě nepoznala mě…“
„Počkej tady na mě, koupím lístky.“
Usedám mezi dočasné obyvatele hlavního nádraží. Ježíš se ztrácí v davu. Čekám…
Jsem nedočkavá a vydám se ho hledat. Nikde ho nevidím, ale všimnu si letáku, že balíček teď můžete poslat prostřednictvím Českých drah. Leták strkám do kapsy a nasedám na první vlak, který vidím.
Ovšem průvodčí mne za balíček nepovažuje, mračí se na mě. Vystupuji při prvním zastavení. Nasedám na autobus. Objevím se kdesi v Hustopečích. Na kostele odbíjí sedmá hodina ranní.
Toulám se po městě. Bosky, hladová, žíznivá. Bez cigaret. Bez peněz. Jsem teď jen ušmudlaná bosá holka v trenclích a v luxusním kabátku. Všichni na mě civí. Mířím do kostela, ale je tam zavřeno.
Jsem zoufalá, ztratila jsem svého Ježíše.
(…)
Padám únavou. Mám za sebou nespočet probdělých nocí a největší putování svého života.
Hledám dobré duše, ale místo toho jsem nalezena já.
„Slečno, pojedete s námi,“ povídá milý pan policista.
Neodporuji, nasedám do auta.
Na stanici mě vyslýchají. Ptají se na podivné věci, na které já zase podivně odpovídám. Nakonec z nich vypadne, že jsem od včerejška celostátně hledaná a že můj táta pro mě už jede…
______________________
rozhovor vedla Markéta Dohnalová
VIZITKA
Dorota Voráčová – 28 let, pochází z Brna, kde v současné době i žije. Pracuje pro organizaci Práh jižní Morava, z.ú. jako peer konzultantka v oblasti práce a do budoucna bude pracovat pro Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech na projektu deinstitucionalizace v Jihomoravském kraji. Vystudovala JAMU obor divadelní management. Má tři kočky, miluje hudbu, ráda čte a píše.
BOX
Schizoafektivní porucha (dle MKN F25)
Jsou to epizodické poruchy‚ které mají zřejmé jak afektivní‚ tak schizofrenní symptomy‚ takže jednotlivé epizody neopravňují ani k diagnóze schizofrenie ani depresivní či manické epizody. Stavy‚ kde afektivní symptomy nasedají na předchozí schizofrenní onemocnění nebo doprovázejí či střídají trvalou poruchu s bludy jiného typu‚ jsou zařazeny pod F20–F29. Nálada‚ neodpovídající psychotickým symptomům u afektivních poruch‚ neopravňuje k diagnóze schizoafektivní poruchy.
. 0
Schizoafektivní porucha‚ manický typ
Porucha‚ kde jsou výrazné jak schizofrenní‚ tak manické symptomy‚ takže epizoda choroby neopravňuje ani k diagnóze schizofrenie ani manie. Tato položka by se měla používat jak pro
jedinou epizodu‚ tak pro recidivující poruchu‚ kde většina epizod je schizoafektivní manického typu.
Schizoafektivní psychóza‚ manický typ
Schizofreniformní psychóza‚ manický typ
. 1
Schizoafektivní porucha‚ depresivní typ
Porucha‚ kde jsou výrazné oba typy symptomů‚ jak schizofrenní‚ tak depresivní‚ takže epizoda neumožňuje diagnózu ani schizofrenie ani deprese. Tato položka by se měla používat jak pro
jednu epizodu‚ tak pro recidivující chorobu‚ kde je většina epizod schizoafektivních‚ depresivního typu.
Schizoafektivní psychóza‚ depresivní typ
Schizofreniformní psychóza‚ depresivní typ
. 2
Schizoafektivní porucha‚ smíšený typ
Cyklická schizofrenie
Smíšená schizofrenní a afektivní psychóza