Hypersenzitivita – 1. díl: Chuť a čich

Jelikož se v ČR tímto tématem nikdo příliše nezabývá a v českém jazyce je to popsáno jen velmi málo nebo vůbec, pokusím se vám přiblížit přecitlivělost na smyslové vjemy já, svým pohledem, tak, jak to jako autista každý den prožívám. Odborníci se tím příliš nezabývají, pokud je tedy člověk hypersenzitivní, nikdo o tom moc neví. Děti se trestají, protože jim nikdo nevěří, že jsou ve škole některé přehlcené něčím, co jiní vůbec neslyší, nevnímají, necítí... Diagnostika nastavení senzorického vnímání konkrétního jedince u nás vůbec neexistuje.

Takto, jako je vyobrazeno na úvodní fotce, by mohla vypadat moje snídaně, svačina, oběd, druhá svačina i večeře. Kontrast mezi chilli oříšky a jemnými sýrovo-máslovými tyčinkami je naprosto dokonalý. Jídlo, toť věčné dilema. Bohužel, nemůžu jíst neustále jen to, co mi nejvíce chutná. Lidské tělo potřebuje pestrou a vyváženou stravu, aby fungovalo tak, jak má. Správně se stravovat stojí hodně energie a není to vůbec jednoduché, ani neautisté to často nedokáží, stačí se rozhlédnout po ulici, kolik nezdravých těl uvidíte. Ten počet je alarmující, tady by též měla proběhnout osvěta, a to velmi důkladná.

Mám to o to těžší, že žiju sám, tudíž si musím sám vymyslet jídelníček, sám podle toho nakoupit, sám to uvařit, sám pak ten mrdník uklidit. To, co běžný člověk dělá zcela automaticky a bez přemýšlení, mě stojí strašně moc energie a musím to plánovat. Co není v plánu, nebude vykonáno. S energií je nutné nakládat s nejvyšší opatrností, její výdej musím pečlivě rozložit mezi jednotlivé dny tak, abych nešel přes svůj limit. Když limit přešvihnu, zhoršují se senzorické potíže a zvyšuje frekvence meltdownů. A to pak mám problém „uvařit“ i chleba se sýrem. 

Je zásadní znát a nepřekračovat své limity. 

Za těch 29,5 let, co s autismem žiju, jsem už vypozoroval, co mi nedělá dobře a kdy mám dost. Díky tomu jsem někdy i úplně klidný a občas se dokonce cítím vyloženě šťastný.