Jak se studuje vysoká škola člověku se schizofrenií? Markéta Dohnalová opět pod pseudonymem Michaela Malá napsala volné pokračování první knihy Homo psychoticus. Druhý díl zachycuje polovinu studia na bakaláře sociální práce na FSS MU v Brně. Intenzivní psychoterapii s doktorem B., kterého dokonce zdravotní sestry přesvědčují, aby schizofreničce nepomáhal. Zachycuje však i její běžný život s partnerem.
„Knížka je svědectvím zápasu o sebe. Je to jedna z nenápadných a nejcennějších knížek, které se tu objevily. Ať jste postiženi něčím podobným jako autorka, a třeba nemáte její štěstí v neštěstí, ať jste zdraví, a máte takhle nemocného někoho z blízkých, nebo nikoho takového nemáte, měli byste vědět, jak tihle lidé žijí. Vězte, docela syrově, co úsilí stojí řešení problémů, které řešíte tak snadno, že o nich vlastně nevíte. Zjistěte, kolik námahy znamená cesta „ven“ a kolik námahy stojí smíření s tím, že se „úplně ven“ možná nikdy nedostanu a přesto dokážu jít dál. A hlavně: jak silná může být vůle zvládat jevy ve vlastní hlavě, které se dostávají mimo kontrolu, vrací se, týrají – a přesto: učím se, zjišťuji nové skutečnosti, jsem platná sama sobě i lidem druhým, tvořím svůj život den za dnem,“ píše v předmluvě knihy Homo psychoticus II. MUDr. František Koukolík.
„Je předposlední srpnový den. Sobota. V pondělí začíná nový školní rok. Jako dítě jsem se do školy vždy těšila a těším se i teď. Vždycky jsem byla vzorná studentka. A známky tomu odpovídaly. Jedničky, maximálně dvojky. Jaká studentka budu teď? Bude mě má nemoc nějak limitovat? Jak se mi bude učit a jak zvládnu zkoušky na konci semestru? Jsem sama na sebe zvědavá. Víte, na nové studium se sice moc těším, ale nahání mi i hrůzu. Ve své ctižádosti chci získat minimálně červený diplom, pokračovat v navazujícím magisterském a doktorském studiu, stát se docentkou a nakonec profesorkou. Ale něco mě táhne dolů. Vždyť se znám. Budu ráda, když zvládnu přednášky bez úzkostí. Když zvládnu přečíst povinnou literaturu. Když se připravím na zkoušky. Něco mi říká, nemaluj si svou budoucnost tak skvěle. To studium pro Tebe nebude lehké.“ (úryvek z knihy)
Pro Markétu Dohnalovou první dvě zkoušková období nebyla lehká. „Zvyknout si znovu, po tolika letech, na učení, nebylo snadné. Červený diplom rozhodně mít nebudu. Některé zkoušky jsem byla ráda, že mám i za D či E. Ale snažila jsem se. Se zatnutými zuby jsem studovala, psala domácí úkoly, eseje, zápočtové práce,“ vypráví 41letá žena, která má před sebou ještě dva semestry.
„A jsou tu tolik očekávané prázdniny. Je to zvláštní pocit, nemuset se učit. Teď jsem měsíc a půl každé ráno vstávala s myšlenkou na to, co se ten den musím naučit. A najednou nic. Volno. Tak se teď budu věnovat sobě.“ (úryvek z knihy)
Markéta dodnes pracuje na sobě pomocí terapií. Má za sebou mnoho let intenzivní Rogersovské psychoterapie. Zcela upřímně popisuje, jak taková terapie probíhá a nebojí se otevřeně psát o svých stinných stránkách, které za pomoci psychoterapeuta objevuje.
„S doktorem B jsme se bavili o někdy zcela zjevné, jindy skryté manipulaci z mé strany, o terapii – o humanistické a kognitivně-behaviorální, jaký je v tom rozdíl, o mém plánu navštívit dr. A, mého bývalého psychoterapeuta, o rozhovoru pro jeden týdeník, o roli, kterou v mém životě dr. B má, o křtu knihy v Praze, o rozdílu mezi psychózou a fantazií, o škole, … probrali jsme toho hodně. Mám zase o čem přemýšlet. A tak přemýšlím. O čem? O manipulaci. Já sama jsem na pokusy o manipulaci se mnou velice citlivá a velmi rychle ji vycítím. Někdy se s lidmi snažím manipulovat i já. Když jsem přesvědčená o vhodnosti takové manipulace. Když si myslím, že je to pro dobro toho člověka. Ale co se může zdát dobré mně, nemusí být ve skutečnosti dobrem pro toho druhého. A tak bych to asi dělat neměla. Sama vím, jak je manipulace nepříjemná. Dnes mi to řekl i dr. B, že když to zkouším na něj, cítí se nepříjemně a mnohdy bezmocně. Budu si na to muset dávat pozor. V terapii je taková snaha, nedávat klientovi přímo „rybu“, ale naučit ho „ryby chytat“. Myslím, že je to dobrý příměr. Prý hodně záleží i na tom, jak klienta právě učit to „chytání ryb“. Jestli mu dát do ruky „prut“ a nechat ho být, nebo stát za ním, nabídnout mu „návnadu“, poradit, kde jsou ty nejlepší „úlovky“, …atd. V souvislosti s tímto jsme se bavili o direktivní versus nedirektivní psychoterapii. O humanistických myšlenkách. Co je a není humánní? Co je a není psychoterapie? Co je cílem? Psychoterapii považuji za veliké umění.“ (úryvek z knihy)
Doktor B. byl pro ni záhadou. Čím? Svým přístupem k ní a jak sama vyznává, je záhadou dál: „Naprosto neumím předvídat jeho reakce. Je hrozně spontánní,“ s úsměvem říká Markéta o lékaři, který ji provázel téměř pět let.
„Jsou to už čtyři roky, co dr. B znám. Poznala jsem ho, když jsem byla hospitalizovaná ve Vojenské nemocnici v Brně. Tehdy tam byl nový. Byl mým ošetřujícím lékařem. Už při prvním setkání jsem z něj cítila, že tohle je člověk, který mi pomůže se uzdravit. Chtěla jsem ho poznat blíž, ale sama jsem se bála, abych mu neublížila. On se mě ale nebál a povídal si se mnou s naprostým klidem, který mi byl příjemný. Cítila jsem, že má o své pacienty opravdový zájem. Má krásné, vlídné oči. Za ty čtyři roky, co k němu chodím, mě naučil mít se ráda. Tu malou holčičku, tu zlou nemocnou ženu i tu zdravou dospělou ženu. Objevila jsem v sobě anděla i ďábla. A přijala je za své. Své dobro i zlo. Svou dětskou tvář. Svou dospělou tvář i invalidní důchodkyni. Dítě, zralou ženu i stařenu. Naučil mě nebát se lidí. Naučil mě důvěřovat. Naučil mě opravdu milovat. Bez podmínek, bez manipulací, bez citového vydírání. Vzpomínám si na jeden z našich prvních rozhovorů s dr. B. Vzal si mě do místnosti vedle sesterny a o něčem jsme se bavili. Najednou, asi po deseti minutách, do místnosti vtrhla jedna sestřička a vůbec ji nevadilo, že nás ruší, naopak, nejspíš nás rušit přišla. Začala si v místnosti něco chystat a naprosto ignorovala vyčítavé pohledy dr. B a můj smutný výraz. Když odešla, dr, B si jen povzdechl, ale nijak to nekomentoval. Tenkrát mi to připadalo, že sestry z oddělení nechtějí dr. B nechávat se mnou o samotě. Že mě považovali za nebezpečnou schizofreničku. Pak už si mě dr. B brával na individuální pohovory k sobě do pracovny, kde nás nikdo nerušil. Byla jsem mu za to vděčná. Měla jsem mu toho tolik co říct. Ta sestřička mě asi neměla zrovna moc ráda. Taky jsem jednou zaslechla, jak se dr. B na mě ptá jiná lékařka. Řekla mu: „Tak co, pořád je bezkontaktní?“ Já a bezkontaktní? Vždyť po setkání s člověkem jsem naopak tolik toužila! Pro tu lékařku jsem byla prostě schizofrenička. Pro dr. B jsem to byla JÁ. Pamatuji si, jak se mi tenkrát chtělo brečet. Bála jsem se, že všichni dr. B přesvědčí, aby mi nijak nepomáhal. Že se mnou bude jen ztrácet čas. Ale on je evidentně neposlechl. Naštěstí.“ (úryvek z knihy)
Markéta Dohnalová ale poslední roky nežije jenom vysokou školou a psychoterapií. Svou pozornost a čas věnuje i svému příteli a pejskovi, přítelově mamince, svým rodičům v kontaktu přes telefon, svým kamarádům,…
„Polovinu studia na bakaláře jsme s přítelem oslavili nealkoholickým šampaňským. Co mě čeká v blízké budoucnosti? Domácnost, škola, autorská čtení a život sám. Co mě čeká v terapii s dr. B? Práce, práce a práce na sobě. Naučit se ještě lépe žít se svou nemocí, být psychicky odolnější a být upřímnější k sobě i druhým. Naučit se vyjadřovat emoce v běžném životě a ne pouze na hodinách psychoterapie. A budu držet dietu, abych na bakalářské státnice vážila šedesát kilo. Za měsíc to bude osm let, co jsme s přítelem spolu. To také jak se patří oslavíme. Radost nám dělá náš rozmazlený chundeláč Baryk, kříženec středního knírače s něčím chlupatým. Čeká mě objevování a hledání dalších zákoutí mé duše. I když mám pocit, že více jak 16 let psychoterapie by mi mělo na důkladné prozkoumání stačit. Co ještě změnit? Posílit vůli, naučit se komunikovat s lidmi víc přímo, než psaním, vybudovat sebevědomí a dál věřit v budoucnost. O tom všem je má kniha.“ (úryvek z knihy)
„Je málo knížek, v nichž se popisuje, co se vlastně během psychoterapie děje a skoro žádné, v nichž můžeme doslova z první ruky sledovat psychoterapii u člověka trpícího psychotickým onemocněním. Michala Malá právě takovou knížku napsala. Přečtěte si ji, stojí za to,“ komentuje knihu prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová.
„V knize popisuji také své vnitřní dialogy. Z nich je zřejmé, že se k minulosti vracím již méně, o to víc žiji přítomností a plánuji budoucnost,“ uzavírá své přemýšlení nad svou druhou knihou její autorka. Nezbývá než jí přát, aby ze psaní, které jí pomáhá, vznikla třetí kniha, a byla dalším dokumentem toho, jak kvalitní život může žít člověk i přes to, že má schizofrenii. Aktuality o Markétě Dohnalové můžete sledovat na Facebookové skupině Michaela Malá. Tato žena se stala velkou bojovnicí za osvětu lidí s duševním onemocněním, pracuje jako peer, bakalářskou práci píše na téma protipřenos soc. pracovníků při práci s klienty a v ATYP magazínu vede rubriku Diagnóza duše.
Kniha Homo psychoticus II. vyšla stejně jako první díl v nakladatelství Triton a lze ji koupit v každém větším knihkupectví. Také se můžete podívat na video o této knížce.
Foto z archivu Markéty Dohnalové / úvodní kresba je dílem Markéty Dohnalové
