Lenka Linhartová je grafická designérka a vášnivá cestovatelka, ve svých 35 stihla navštívit téměř padesát cizích zemí. Po narození syna trochu zvolnila tempo. Když se později dozvěděla jeho diagnózu, Aspergerův syndrom, rozhodla se pro na první pohled šílený nápad. Měsíční cestu po Thajsku. Jen ona a její syn Kryštof. Cestu opravdu uskutečnila a zážitky ji inspirovaly k napsání knihy Císař ve světě.
Když byly tvému synovi Kryštofovi 3 roky, zazněla diagnóza Aspergerův syndrom, což je jedna z poruch autistického spektra. Co všechno předcházelo tomu, než se tato diagnóza potvrdila?
Když se Kryštof narodil, všechno probíhalo standardně. Později mi připadalo zvláštní, že odmítá fyzický kontakt. Odtahoval se ode mě, chtěl být hodně sám, často plakal a byl hodně nervózní. Všichni mi říkali, že až se na mě bude usmívat, až mě pohladí, tak to bude dobré. Ale ono se to nedělo, takže jsem začala mít pocit, že dělám všechno špatně a že jsem ta nejhorší matka světa. Kryštof byl taky dost vzteklý a trval si na svém.
Kolik let Kryštofovi bylo, když sis tohle všechno začala uvědomovat?
Asi tak dva roky.
Před tím vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco jinak?
Já to nemám s čím porovnat, Kryštof je mé první a jediné dítě. Vztek může být samozřejmě jenom osobnostní rys, takže v úplně raném věku jsem si nic neuvědomovala. To až později, když se začaly projevovat jiné zvláštnosti - třeba úzkostné lpění na některých puntičkářských detailech.
Jak se to projevovalo? 
Pamatuji si třeba na dovolenou v Bosně. Rozprostřeli jsme u řeky dvoumetrovou deku, která měla trochu ohnutý růžek, asi centimetr nebo dva. Ale Kryštof už na ni nevlezl. Proběhla strašná scéna a my vůbec netušili, co se děje. Potom se roh deky otočil zpátky a on se ihned uklidnil. Podobné to bylo s jídlem. Člověk nevěděl, co je zase špatně. Situace s dekou mohla mít tisíce důvodů - že je na špatném místě, že nemá hezkou barvu, že je pod ní mravenec atd. Dokud je dítě malé a nemluví, dotáže své touhy vyjadřovat pouze brekem nebo vztekem. Bylo to náročné období, které se dá jednoduše charakterizovat slovem „detektivka“.
Když byl Kryštof starší, došlo k nějaké změně?
Největší zlom nastal, když začal mluvit. Od té doby víme, co chce. A i když to mnohdy nedává smysl (pro nás), alespoň to víme a můžeme na to reagovat. Hranice naší tolerance je už ale taky jinde. Uvědomujeme si, že se hodně přizpůsobujeme a děláme často věci dopředu tak, jak chce on. Většinou jsou to malé drobnosti, ale pak je pohoda. Obzvlášť výživné bylo období, když se naplno projevila jeho láska k dopravě. Už od miminka rozpoznával všechny typy autobusů a tramvají, což je super. Jenže pak se při čekání na zastávce stávalo, že byl ochotný nastoupit jen do konkrétního typu/značky vozu. A skloubit to dohromady ještě s číslem určité linky, to bylo na dlouho.
Jak všechno vnímalo vaše nejbližší okolí?
Hodně jsme si vyslechli, že nemáme systém ve výchově, že ho moc rozmazlujeme, že zbytečně ustupujeme. Jenže to může říct jenom člověk, který si s ním nezažil žádný záchvat úzkosti, to opravdu nikomu nepřeju. V současné chvíli mám pocit, že my už nemáme žádný problém s Kryštofem, ale občas má okolní svět problém s námi, bohužel. My jsme si našli cestu - on mi docela dobře vysvětluje, co chce, proč to chce a ono to i dává smysl. Ale okolí má sem tam jiný názor a na to asi budeme narážet stále.
Pamatuji si třeba na dovolenou v Bosně. Rozprostřeli jsme u řeky dvoumetrovou deku, která měla trochu ohnutý růžek, asi centimetr nebo dva. Ale Kryštof už na ni nevlezl. Proběhla strašná scéna a my vůbec netušili, co se děje. Potom se roh deky otočil zpátky a on se ihned uklidnil. Podobné to bylo s jídlem. Člověk nevěděl, co je zase špatně. Situace s dekou mohla mít tisíce důvodů - že je na špatném místě, že nemá hezkou barvu, že je pod ní mravenec atd. Dokud je dítě malé a nemluví, dotáže své touhy vyjadřovat pouze brekem nebo vztekem. Bylo to náročné období, které se dá jednoduše charakterizovat slovem „detektivka“.
Když byl Kryštof starší, došlo k nějaké změně?
Největší zlom nastal, když začal mluvit. Od té doby víme, co chce. A i když to mnohdy nedává smysl (pro nás), alespoň to víme a můžeme na to reagovat. Hranice naší tolerance je už ale taky jinde. Uvědomujeme si, že se hodně přizpůsobujeme a děláme často věci dopředu tak, jak chce on. Většinou jsou to malé drobnosti, ale pak je pohoda. Obzvlášť výživné bylo období, když se naplno projevila jeho láska k dopravě. Už od miminka rozpoznával všechny typy autobusů a tramvají, což je super. Jenže pak se při čekání na zastávce stávalo, že byl ochotný nastoupit jen do konkrétního typu/značky vozu. A skloubit to dohromady ještě s číslem určité linky, to bylo na dlouho.
Jak všechno vnímalo vaše nejbližší okolí?
Hodně jsme si vyslechli, že nemáme systém ve výchově, že ho moc rozmazlujeme, že zbytečně ustupujeme. Jenže to může říct jenom člověk, který si s ním nezažil žádný záchvat úzkosti, to opravdu nikomu nepřeju. V současné chvíli mám pocit, že my už nemáme žádný problém s Kryštofem, ale občas má okolní svět problém s námi, bohužel. My jsme si našli cestu - on mi docela dobře vysvětluje, co chce, proč to chce a ono to i dává smysl. Ale okolí má sem tam jiný názor a na to asi budeme narážet stále.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Jedna odpověď
prosim kdy prijde kniha kterou jsem si pred par mesici objednala?