ATYP 17

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá

Také jste se domnívali, že ergoterapie je navlékání korálků a tvoření koláží? Tak se většinou v ČR v terapeutických stacionářích a v psychiatrických nemocnicích s tímto oborem setkáte. Hlavním terapeutickým přístupem, který používá ergoterapeutka Mgr. Petra Dvořáková, je vědecky ověřená metoda Senzorická integrace. Přesto nedávno v televizi řekla Kateřina Thorová z NAUTIS, že senzorická integrace není evidence based. S Mgr. Dvořákovou si povídáme o důležitosti vnímání svého těla a také o Asociaci senzorické integrace i podcenění této metody v ČR u dětí nejen s autismem a opomenutí ergoterapeuta v systému péče o dítě.

Četla jsem názor od irské neverbální autistky, že klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá. Co si o tom myslíte?

Smyslové vnímání je klíč k lidem s PAS. Opravdu je potřeba pochopit jejich senzorické vnímání a odchylky v něm, abychom se dostali k tomu, jak se to dítě nebo dospělý chová. Smyslové vnímání je základ pro to, jak se my všichni chováme, jak vnímáme, jak zpracováváme podněty z okolí, a to je pro nás stěžejní v tom, jaké reakce uděláme a jak se zachováme. Potřebuju to vědět proto, abych u dítěte rozklíčovala, které věci ho stresují a které naopak vyhledává, co se mu líbí za podněty z okolí a které se mu naopak nelíbí, jinak s ním nemůžu pracovat. To jsou mé zkušenosti z praxe i z kurzu u amerických lektorů, kteří se smyslovým vnímáním zabývají na vysoké úrovni. Jejich kurz mě ovlivnil v tom, jak se na dítě dívám a jak dítě chci poznat ve všech základních aspektech.

Dá se vůbec říct, že smysl může být dysfunkční tím, že je jiný než u většinové společnosti? Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá

U dětí s PAS jde hlavně o poruchy na úrovni reaktivity, tak zvané modulace. Jde o to, že podnět už na primární úrovni, kdy se na ně řítí, neumí odfiltrovat, neumí se ho zbavit nebo naopak některé podněty neumí vyhodnotit jako potřebné a do své nervové soustavy je nepustí. Mluvíme o tom, že jsou to tedy odchylky v reaktivitě. Nemluvíme úplně o narušeném vnímání smyslu. Celý oblouk zpracování smyslového podnětu v mozku je dlouhý. To není jen o tom, že podnět vnímáme, ale my ho musíme v mozku zařadit do správné škatulky, abychom zhodnotili jeho kvalitu, nebo ho naopak vyřadili. Každý podnět pak musíme propojovat s dalšími vjemy, to znamená smyslově integrovat, a až pak se nějak zachováme, uděláme nějakou odpověď v chování. U dětí s PAS je většinou hned na začátku smyslového oblouku problém. Všechny podněty se na ně řítí a oni je neumí zhodnotit jako potřebné nebo nepotřebné a poslat od sebe ty nepotřebné pryč, my říkáme odfiltrovat. To jim přináší obtíže, jejich nervová soustava je zahlcená nepotřebnými vjemy a oni jsou přetížení. Všechny okolní vjemy zahlcují jejich mozek a v tu chvíli se dítě dostává do stresu, mozek je zahlcen stresovými hormony a nastává stresová reakce v chování.

Jde o to, že dítě například ve zraku dobře vidí, ale vadí mu např. černý text na bílém pozadí a ve chvíli, kdy má číst, ho takový vjem přehltí a dostane se do stresu, dostaví se stresové zamrznutí a pak není ve škole schopné nic přečíst, přestože to umí.

Ze smyslových kvalit my pracujeme s třemi hlavními, na které se pak váží ostatní smysly, a to jsou rovnovážný systém, vnímání těla a hmat. Na tyto smysly se často zapomíná, přitom v našem životě hrají hlavní roli. Všechny tyto smysly je možné u dětí vyšetřit a na základě toho s nimi pracovat. Pro stanovení cíle v terapii je nutné přesně odhalit problematickou oblast a na tu se zaměřit.

Můžete uvést příklad?

Třeba rovnovážné ústrojí neustále kontroluje naši polohu hlavy a polohu těla v prostoru. Drží nás a náš okolní svět v rovnováze. Je to takový gyroskop, který nám nedovolí spadnout, ale drží nás pořád v napřímení. Rovnovážné ústrojí je přímo napojené na okohybné svaly a ve chvíli, kdy pohneme hlavou, tak nám dorovnává obraz okolního světa, aby byl stále rovně. Když mi rovnovážné ústrojí nebude úplně dobře fungovat, tak budu mít i obraz okolního světa rozhoupaný a bude mi neustále nevolno a můj pocit životní pohody tím bude narušen. Rovnovážné ústrojí je tedy potřebné přesně vyšetřit a to tak, že provedu zkoušku s rotační deskou, kdy dítě na desce zatočím, a odečítám, jak rychle mu kmitají oči, což vyplývá právě z té zmiňované vazby na okohybné svaly. A na základě délky pohybu očí, když podráždím dítě tím rotačním pohybem, mohu zjistit, jestli rovnovážné ústrojí vykazuje nějaký problém. Z toho pak mohu vyvodit závěry, jak vést u dítěte terapii.

Vzpomínám si, když jsem u syna vyplňovala dotazník k diagnostice, tak jedna otázka mě překvapila – jestli když chce říct ano, tak to doprovází pohybem hlavy odshora dolů, a když chce říct ne, tak jestli k tomu používá pohyb hlavou ze strany na stranu. V té chvíli jsem si uvědomila, že většina lidí hlavou přitakává nebo kroutí nesouhlasně, ale můj syn ještě v 8 letech ne. Jestli i na tomhle vy už vidíte, že vnímá nějak jinak.

Ano. Právě vestibulární ústrojí má na svědomí tak jednoduchou věc, jako je pohyb hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu. Další každodenní činnost, kterou bezprostředně ovlivňuje a kde jsou vidět odchylky, je příjem potravy. U malých dětí můžeme vidět třeba obtíže, kdy dítě neumí kousat, nezpracuje tuhou potravu, pohyb čelistí může citlivým dětem s PAS dělat velké obtíže. Rovnovážné ústrojí máme ve vnitřním uchu, a když koušeme, tak nám čelisti dělají takový mikropohyb, který už v raném dětství může dráždit rovnovážné ústrojí. A my můžeme na základě takového indikátoru, že dítě hůř kouše, hůř zpracovává tužší potravu, nepřejde třeba z mixované na tužší potravu, zjistit, že něco s rovnovážným ústrojím nebude v pořádku.

Jak se terapeuticky pracuje s takovým vnímáním, nebo spíš nevnímáním těla? Protože verbálně asi ne.

U dětí s PAS je prioritou navázat dobrý vztah. Využíváme metodu senzorické integrace. To je metoda, která v sobě má nejen aspekty, kdy pracuje už se smysly a s motorikou, ona má deset pilířů věrohodnosti a deset bodů, které musí splnit, aby byla důvěryhodná a vědecky ověřitelná ve výzkumech. Ty body se týkají nejen motoriky, nejen toho, jak dítě drží třeba hlavu nebo jak mu funguje rovnovážné ústrojí, ale zároveň je tam spousta psychoterapeutických bodů, např. navázání kontaktu tak, abych nedráždila dítě, držet nějakou emoční regulaci.

Nejdřív tedy musím s tím dítětem navázat kontakt, dostat se s ním do nějakého vztahu. Ve chvíli, kdy s dítětem mám vztah, tak my nepracujeme jako ABA terapie s vnějšími odměnami, my pracujeme spíš s vnitřními, na základě vztahu a nějakého překonání sebe sama, které už je odměnou samo o sobě. Takže když dítě vytáhneme z jeho komfortní zóny do lehkého dyskomfortu a ono překoná samo sebe, tak dostane vnitřní odměnu, že si splnilo nějakou výzvu. My neustále pracujeme s něčím, čemu říkáme „správná výzva“ – my tomu dítěti dáme možnost uspět. Pro terapeuta je to náročné, protože neustále pracuje na hranici komfortu a dyskomfortu a musí vždycky zahájit ústup ve chvíli, kdy vidí, že by se to dítě už dostávalo do většího stresu. Ve chvíli, kdy držíte tuhle linku na hranici komfortu a dyskomfortu, může dítě právě třeba překonat to, že má strach z výšek, a vylézt na nějakou vyšší pomůcku, a může třeba i zkusit pak z té pomůcky skočit. My s ním vlastně sdílíme radost z toho, že se nám to povedlo. Většinou terapeut dělá ty věci s dítětem, takže i podporuje nápodobu u dětí s PAS. Nebo začne terapeut, a už tím, že se dítě dívá, jak terapeut dělá tyto aktivity, tak si stimuluje rovnovážné ústrojí. Představte si dítě, které se bojí třeba lezení do výšek, ten terapeut tam leze a dítě se dívá, tak tady začínají fungovat zrcadlové neurony, které všichni máme v mozku, i když u dětí s PAS jsou slabší, a v tu chvíli se zahajuje proces, kdy se dítě dívá, jak já se houpu na houpačce, a vidí, že se to dá překonat, a pak do toho jdeme spolu. Zároveň rovnovážné ústrojí právě přes výše zmíněné propojení s okohybnými svaly, může být stimulované přes dívání se na pohyb druhých, je to takový efekt horské dráhy, dívám se, jak na ní někdo jede, a nám slabším jedincům je z toho nevolno.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 1

Přijde mi, že je to metoda založená na tom, co rodiče dělají přirozeně, a pak to v nějakém momentě, kdy se dítě dostane do systému, končí. To už je taková kontroverzní tematika. Souhlasím s Olgou Bogdashinou, která říká, že dokonce některé děti s hypersenzitivitou do školy opravdu nemůžou. Dneska se uvádí vysoká citlivost u 20 % lidí, takže dejme tomu, že až 20 % dětí skutečně možná ve škole nemůže být kvůli hypersenzitivitě. Co si tom myslíte?

Myslím si, že zvýšená citlivost a odchylky v modulaci (výše zmíněné reaktivitě) limitují nastavení a chování dítěte. Ve chvíli, kdy je dítě úzkostné nebo přetížené z nějakých podnětů, tak má mozek zaplavený stresovým hormonem, v takovou chvíli schopnost učení klesá na bazální úroveň, spíš se pak už snaží jen nějak přežít, než že by se učilo nové dovednosti. Takže si myslím, že určitě je to dobrý postup, zařídit, aby škola byla trochu přátelštější k těmto dětem, aby byly menší kolektivy, připravené prostředí s možností třeba relaxační zóny, s asistenty, kteří rozumí potřebám dítěte a umí včas zařadit správné strategie pro zklidnění. Zároveň si ale myslím, že dítě by mělo chodit do školy, nemělo by zůstat úplně jenom v domácí výuce, určitá denní dávka stresu, který překonáme, je totiž důležitá pro náš pocit štěstí. Štěstí z toho, že jsme to zvládli, že jsme se překonali. Dítě by tedy mělo být každodenně otužované, uváděné do lehkého dyskomfortu. Je ale nutné odhadnout míru, hranici, toho, kdy to ještě dítě zvládne. Určitě není dobrá cesta nutit dítě zařadit se do nějakého velkého nepřipraveného systému, kde se přetíží a není tak schopné fungovat.

Akorát že malé systémy tady nejsou. U některých dětí s neurodiverzitami paradoxně dochází ke stresovému chování při pozitivních emocích, kdy se na něco těší nebo je takové dítě za něco pozitivně ohodnoceno, nemusí to být vždy jen o dětech, které reagují na rušivé podněty.

I pozitivní emoce může vyvolat dráždivost nervové soustavy. I hormon štěstí může dítěti zahltit mozek tak, že se nemůže cíleně učit, protože jeho pozornost je upnuta jiným směrem a tyto děti nemají rozvinutou schopnost filtrace podnětů a pocitů z vnitřního prostředí (tak zvanou interocepci). Právě proto by pedagogové měli být vzdělaní, aby odhadli potřeby dítěte.

Dokázala byste popsat, jak dopadnou děti, které jsou ve velkém kolektivu a mají třeba hypersenzitivitu?

My vlastně nemluvíme o senzitivitě, mluvíme spíš o reaktivitě. A ta může být zvýšená, snížená, ale i fluktuující. Během dne se reaktivita na podněty mění, v některých částech dne může mít dítě zvýšenou reaktivitu, v jiných naopak sníženou a na ty stejné podněty nebude reagovat vůbec. To bývá velmi často u dětí s PAS, právě proto je tak těžké s nimi pracovat, protože se nedá odhadnout, kdy který podnět bude v jakém stadiu, chce to velkou zkušenost, naučit se rozlišit, v jakém stavu dítě je, naladit se na jeho prožitek. Vlastně takové dítě je v procesu učení velmi limitované. Mám třeba opakovaně zkušenost, že v praktické škole nebo ve speciální škole je kolikrát i menší kolektiv, ale přesto někteří pedagogové dítěti neumí dát informace takovou smyslovou cestou, aby je mohlo adekvátně zpracovat. Někdy ty podněty z okolí dítě umí přijmout pouze jednou ze smyslových cest, kde má zrovna otevřenou smyslovou komunikační zónu, a to dítě pak vůbec nemusí chápat ty vzdělávací podněty, které k němu přicházejí a neumí na ně cíleně zareagovat. Proces učení je vždy o individuálním zpracování podnětů, každý máme jiný typ učení se novým informacím. Někdo se víc učí zrakově, někdo sluchově, každý máme ten proces učení nastavený smyslově trochu jinak. Někdo má rád pohybové učení, a ve chvíli, kdy bychom zajistili ten správný typ učení, tak by konkrétní dítě bylo schopné lépe přijímat informace a schopnost učení by byla vyšší. Je to hodně o individuálním přístupu. Bohužel mám zkušenost, že ani ve speciálních školách neumíme dětem individualizovaný přístup poskytnout. Mám zkušenost z USA, kde školy mají konzultace ergoterapeuta dostupné přímo ve školní třídě a on pomáhá učiteli vymyslet strategie pro konkrétní dítě na míru. V ČR si nás ergoterapeuty škola nepozve, možná často neví, že by s námi mohli spolupracovat nebo možná někteří mají pocit ohrožení, že bychom jim tam přinášeli nějaké novinky, které oni nepotřebují. Nejsou zvyklí mít ergoterapeuta v týmu. Je to škoda, protože právě ergoterapeut by jim mohl pomoci rozklíčovat individuální smyslové potřeby u konkrétního dítěte, vymyslel by strategie pro práci s ním a dítě by tak nemuselo zbytečně v systému selhávat.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 2

Kdybych pozvala do naší školy vás, tak co byste jim poradila?

Vždy je to o individuálním vyšetření dítěte. Musím vědět, jaký typ učení je pro dítě nejlepší, což zjistím na základě vyšetření smyslových vjemů, u kterých je zvýšená reaktivita, kde snížená. Když dítě v rovnovážném ústrojí bude zvýšeně citlivé, tak se k němu budu chovat jinak, než když bude vykazovat sníženou citlivost, protože ti nízko citliví jedinci vyhledávají často právě autostimulační chování – potřebují hodně pohybu, potřebují třeba poskakovat, mají stále přítomný neustálý psychomotorický neklid. Vyplývá to z toho, že rovnovážné ústrojí nám neustále zajišťuje vjem našeho těla, pokud je jeho výkon nízký, je nízké i naše vnímání vlastního těla, a to nám způsobuje pocit úzkosti. Představme si, že nevíme o svém těle, najednou hmatatelně nejsme ničím, a to je opravdu úzkostná představa, a proto se takové děti začnou hodně hýbat, dávají svému rovnovážnému ústrojí zvýšený přísun podnětů a ono jim při této vysoké míře vybaví právě ten pocit ztraceného těla. Já pak takovému dítěti připravím balanční sezení. Je to jednoduchá strategie. Dítě má balanční podsedák nebo jiný typ balanční židličky, a ve chvíli, kdy se může trošku pohupovat při sezení, tak rovnovážné ústrojí neustále reaguje, a to dítě má přísun informací o svém těle, čímž stres mizí, a dítě se může líp soustředit na práci a co je hlavní, jeho chování neruší učitele ani další děti ve třídě.

Takhle jednoduché to je, že to nemusí být ix pomůcek, ale stačí balanční podsedák. Takže školy mají zbytečně strach…

My určitě nemáme zájem zavádět nějaké strategie, které budou narušovat školní proces. Naopak vždycky hledáme cestu, aby to dítě mohlo nasytit své přirozené potřeby autostimulačního chování, ale nerušilo třídu a učitele v práci. Takže se spíš snažíme najít malé věci, které tomu dítěti a jeho okolí mohou udělat velkou službu.

Když se vrátím ke smyslům, mluví se o základních pěti…

V metodě senzorické integrace mluvíme o smyslech jinak. Mluvíme o základních třech smyslech, a to je právě rovnovážný systém, vnímání vlastního těla a hmat.

Teď jste řekla něco, o čem běžný člověk, ale i spousta odborníků nemluví – mluví se o čichu, zraku, sluchu, chuti, hmatu. Takže ten hmat je jediné, v čem se propojujete?

Když se podíváte na vývoj dítěte, tak už v děloze první smysly, které se zakládají, jsou tyhle tři: rovnovážný systém, vnímání vlastního těla a hmat. Pak se samozřejmě přidávají ty další, ale důležité jsou tyto tři smysly, na kterých můžeme stavět další vjemy. Třeba zrak se rozvíjí až v období prvního půlroku dítěte. Ten je nefunkční až do porodu, ale rovnovážný systém je plně vytvořený už v jednadvacátém týdnu těhotenství je plně vyvinutý, a dítě si ho stimuluje tím, že si samo mění polohy v děloze. Takže my musíme mluvit o základních třech smyslech, a až na to nám nasedají ty další smyslové kvality, které jsou také velmi důležité. Třeba čich začíná taky fungovat v děloze. Jsou to smysly, které často bývají opomíjené, mnohdy se zapomíná, že i tohle je pro rozvoj dítěte velmi důležité. Zároveň když se začneme zabývat vývojem dítěte, zjistíme, že na začátku se dítě opravdu jen na základě nepodmíněných reflexů učí tyto smysly používat a až postupně se rozvíjí schopnost motorického a akademického učení.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 4

Nové metody, jako je třeba mindfulness, se k tomu vracejí, že naopak nám říkají, když nejste u sebe, u svého těla, tak žádné verbální terapie nemají v podstatě smysl. Nebudete v pohodě, když nebudete cítit, jak se cítíte v těle.

Přesně. Pro emoční regulaci nebo pro naše emoce je úplný základ najít své tělo, najít rovnováhu svého těla. Pokud budu mít problém v rovnovážném systému, tak budu rozhozená zároveň psychicky. Rovnovážný systém má nejen u autismu, ale i u dalších psychiatrických onemocnění, velkou spojitost s psychikou. Rovnovážný systém pořád komunikuje s vnímáním našeho těla. Jak jsem říkala, že je v mozku dráha pro spojení rovnovážného ústrojí s okohybnými svaly, tak je tam ještě další dráha pro nastavování správného napětí na našem těle. Například ve chvíli, kdy nastupuju do lodičky, tak nahnu svoje tělo a okamžitě se mi někde něco zpevní, abych nespadla, to jsou rovnovážné reakce, které každý z nás zná. Fungují nepřetržitě, pokud je naše rovnovážné ústrojí v pořádku, jakmile nahnu hlavu, tak se mi nějaké svalové skupiny zpevní, zareagují, a to je důsledek činnosti rovnovážného ústrojí. Ono vytváří vhodné napětí na našem těle, abychom se udrželi v napřímení, abychom nespadli. A naše vnímání těla se odvíjí od vrozeného napětí, napětí svalů, které drží kostru, je to vlastně taková svalová síla. Je to všechno o síle…Ve chvíli, kdy třeba neseme těžký nákup nebo budeme mačkat ruce v pěst, tak budeme také o svém těle vědět víc, než když budeme mít ty ruce položené na stole. Takže je potřeba si uvědomit, že abychom se zklidnili, tak se musíme učit vnímat svoje tělo. Miminko, když se narodí, tak v prvním půlroce života používá „fidgety movements“. Jsou to takové drobné pohyby, kdy se kojenec permanentně stimuluje, aby věděl o svém těle, ty pohyby mu dělají radost, ještě v tu chvíli nemůže mít cílený pohyb, nemůže si sáhnout pro hračku, to ještě neumí, ale rozcvičuje si tím právě vnímání vlastního těla, aby ho pak mohl začít používat. Vnímání těla je nadřazené motorickým dovednostem, abych se mohl cíleně hýbat, musím vědět o svém těle.

Když jsem vás nyní poslouchala, tak jsem si představila, jak ze začátku všichni tleskáme dítěti za to, že hýbe ručičkami, prstíčky, pak zvedá hlavičku, už umí letadélko, umí po čtyřech, postavilo se na dvě… a pak od nějakého věku už se nesmí moc hýbat, protože ruší. Posadíme ho do školy a musí mnoho let pět dní v týdnu sedět a nehýbat se. My se odstřihneme od vnímání těla vlastně všichni – učí nás sedět rovně, rukama nehýbat, při zpěvu stát jako svíce, a pokud je to jinak, přichází dokonce tresty. Viděla jsem video na Youtube k senzorické integraci. Chlapec ze druhé třídy říká, že mu hrozně vadí, že mu paní učitelka zakazuje houpání na židli, ale on se pak nemůže soustředit na to, co říká paní učitelka, když se nemůže hýbat. Takže my se všichni odstřihneme od svého těla a mě by zajímalo, jak potom učíte třeba starší, kterým toto odstřižení se od těla dělá problémy.

Snažíme se je k pohybům vracet, aby si uvědomili, které jim dělají dobře, a zavádět jim to zpátky. V tom smyslovém vnímání mezi šestým a dvanáctým rokem dochází k největšímu propojování všech smyslových kvalit. Do šesti let ve všech smyslových kvalitách nabíráme strašně moc informací, ten mozek je tam má uložené, a mezi šestým a dvanáctým rokem je to období, kdy můžeme vytvořit nejvíc propojení. A ve chvíli, kdy dítě má začít takhle propojovat, tak si sedne do školy, kde se nesmí hýbat. Dobře naladěné na podporu smyslového procesu jsou vzdělávací systémy jako Montessori vzdělávání, Waldorfská škola – ta má takzvané Eurytmie, propojení harmonického pohybu s učením. Tyto systémy pochopily, že je potřeba, aby se dítě nějakým způsobem hýbalo. My se snažíme děti ve školním věku vracet k tomu pohybu a vymýšlet strategie a vycházíme z jejich přirozené potřeby toho, jaký pohyb mají rády. Často jim dáváme na relaxaci domů třeba hamaku, aby když přijdou ze školy, tak aby místo toho, že si sednou na sedačku a budou zase sedět, tak aby relaxovaly jinak, třeba v nějakém houpacím křesle, na balónu, aby rovnovážné ústrojí permanentně dostávalo pravidelnou stimulaci, z které bude profitovat jejich vnímání vlastního těla a z jistoty poznání vlastního těla roste naše naděje na zklidnění nervové soustavy, která je často z prostředí školy unavená, přetížená. Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 5

Nejvíc u nás na ergoterapii pracujeme s dětmi do šesti let, ale v poslední době se zvyšuje věk dětí, které k nám přichází. Cítíme potřebu i pro ně něco nabízet, takže máme otevřená skupinová cvičení i pro starší děti do dvanácti let. Ale objevují se ještě starší děti, takže rozšiřujeme svůj záběr i na tyhle věkové skupiny. Kapacita našeho zařízení ale není nafukovací a byli bychom rádi, kdyby se našla zařízení pro adolescenty, která by na nás mohla navázat.

A dá se ve vyšším věku znovu vrátit vnímání svého těla?

Do dvanácti let jsou senzorické cesty velmi otevřené a dá se tedy nejvíce pracovat a ovlivňovat celý smyslový proces. V poslední době se ale začíná pracovat se senzorickou integrací i u dospělých. V zahraničí se na dospělých psychiatrických odděleních zřizují místnosti na senzorickou integraci, takže ta cesta a přístup může rozhodně být celoživotní. Ve chvíli, kdy máte obtíže v rovnovážném ústrojí, tak nikdy není pozdě na to zkusit začít, lze s tím pracovat i v dospělosti, a i tam se tyto strategie osvědčují. U dospělých trpících sníženým vjemem v rovnovážném ústrojí se můžeme i v dospělosti setkávat např. se strachem z otevřeného nebo uzavřeného prostoru, mohou mít potíže v sebeorganizaci, protože jejich časoprostorové představy jsou narušené. Při jejich terapii se pak snažíme najít nějaký typ pohybu, který jim bude vyhovovat, a tak můžeme ovlivnit jejich rovnovážný systém a tím opět dosáhnout zklidnění.

Od dospělých autistů jsem se dozvěděla nejvíc o tom, co se s nimi děje při reaktivitě na podněty. Také dobře popisují strategie, které si hledají sami, aby uměli předcházet přetížení nebo se z něj dostat, protože odborníci tady jim moc neporadí. Kontaktujete třeba i je?

Je pravda, že to jsme zatím neudělali, ale přijde mi to jako dobrý podnět. Začínáme mít informace už od těch starších dětí. Kolem dvanáctého roku jsou samy schopny nám popsat svoje pocity. Musím říct, že nás to hodně obohatilo, protože třeba zvlášť u dětí, co jsou vybíravé v jídle se často dozvídáme zajímavé podněty. Takže když jsou pak od určitého věku schopné popsat, co jim vadilo, že jim třeba vadily čichové vjemy, na což se hodně často zapomene, tak musím říct, že je to pro nás obrovská zkušenost a hodně nás to obohacuje v následné práci právě s těmi malými dětmi.

Jak byste vysvětlila dospělým autistům, kteří často na fórech řeší, že když mají napětí, tak musí do něčeho kousat, proč to potřebují, a co byste jim poradila?

Myslím si, že je u nich velká potřeba autostimulace do čelistního kloubu, kdy ve chvíli, kdy stisknete čelistní klouby, tak svým způsobem se propojujete do toho rovnovážného ústrojí. Je to taková strategie, jak si vytvořit podtlak do vnitřního ucha. Mám s tím zkušenost u mladších dětí, že třeba děti, které jdou do první třídy a pak tam musí sedět, tak začnou hrozně autostimulovat do čelistí, začnou si třeba i vyhazovat čelisti, protože mají zvýšenou potřebu nějaké stimulace a ta jim je v dané chvíli upřená. Určitě bych poradila různá kousátka: jsou různé násadky na tužky, třeba gumové, které si může takový člověk kousat, aby si vybil své vnitřní napětí. Určitě bych tuto potřebu nechala přirozeně plynout. Použít se mohou i běžně dostupné potraviny, žvýkačky jsou výborná strategie, gumoví medvídci, tvrdší potraviny se doporučují, mrkev, pokud to není zrovna vybíravý strávník, který tyhle věci netoleruje, křupavé potraviny na svačiny. Myslím si, že takových nenápadných strategií by se dalo najít víc i u dospělých.

Je možnost tomu předejít? Aby nemuseli mít kousátko, tak jestli je možné to tělo ovlivnit nějak jinak, protože kousátko už je viditelné, a ne vždy ve škole povolené, nebo mu za to učitelé nadávají, když ohryzává tužku a podobně…

Pokud to dítě tuhle potřebu má, tak si myslím, že je lepší dát nenápadný nástavec na tužku, nikdo nemusí vědět – teď se nebavíme o takových těch kousátkách typu, že mi visí na krku dinosaurus, ony existují i manažerské násadky, protože to není jen u lidí s PAS, to má spousta lidí, potřebu tisknout čelisti při stresu, takže tam pak jsou nenápadnější strategie. Umím si představit i nějakou pohybovou aktivitu, ale vždy je to individuální.

Spousta lidí, kteří jsou úzkostní nebo více ve stresu z různých podnětů, mají stažené trapézy, mají bolesti hlavy, protože mají stažený celý ten vrchní trup a tomu je dobré předcházet různými strategiemi, protože často pak končí s bolestmi v ordinacích lékařů.

Kteří jim dají pouze léky. Učíte i strategie, jak tomu předejít?

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 6Většinou je dobré vědět, které vjemy mě stresují. Třeba když mi vadí světlo z monitoru, tak budu používat šetřiče na monitor, budu používat třeba brýle s nějakým filtrem. Můžu používat odhlučňující panely, když mám zvýšenou reakci na sluchové podněty, špunty do uší nebo poslech hudby, když jsem v kanceláři, kde je hluk. Chápu, že to nejde ve škole, ale u těch dospělých už si jde takové postupy nastavit, a myslím si, že se vždycky vychází z potřeby toho jedince. Je dobré, aby lidé začali o svých reakcích přemýšlet, soustředili se na své tělo, byli k sobě všímaví. Tím, jak je doba hektická, tak občas zapomínáme přemýšlet sami o sobě, je potřeba si všímat sám sebe a svých reakcí. Zároveň bych nechtěla slibovat, že všechny reakce zcela odstraníme, spíše bych mluvila o možnostech potlačení nežádoucích vjemů nebo zároveň zvýšení přísunu nám příjemných podnětů. Je to takový kompenzační přístup, situaci nezměním, ale najdu si pomocníka, který mi pomůže případnou úzkost překonat. Tam se pak ve školách pracuje s předměty na snížení úzkosti, tak zvané fidgety toys, které jsou vybírané na míru konkrétnímu člověku. Jsou lidé, co zvolí různé mačkací hračky, kde mohou tenzi vybít do ruky. Ale jsou i lidé, kteří milují zajímavý hmatový vjem, jenž jim uvolní nastupující napětí. Já osobně mám strašně ráda tužky s hmatovou zónou, třeba od Faber castell, ta tužka má takové gumové čudlíky, po kterých se dá krásně jezdit prstem, a ve chvíli, kdy jsem nervózní a třeba někde něco přednáším, tak si můžu jen tím, že si přejíždím tu hmatovou zónu, zklidnit své napětí a víc se soustředit na to, co chci říkat.

Ono je dost zvláštní, že tohle se už ví desítky let, ale nějak to neproniklo do terénu, ale ani moc mezi psychology a terapeuty. Ve školství to teda zakazují, okolo dvanácti let jsme od těla odstřižení a pak se z toho dostáváme v dospělosti, a všichni chodí na terapie, kde je učí to, aby se vrátili ke stimmingu. Chodíte třeba školit učitele do škol?

My jsme v Praze měli rozjetou spolupráci se čtyřmi školami. Tím, že začal covid, tak nás do těch škol už nepustili. Jediná škola, která zůstala, je škola Parklane, která je velmi nakloněná tomu, aby tam ergoterapeut pracoval. Je to i tím, že jsou částečně zahraniční škola, takže k tomu modelu spolupráce s ergoterapeutem mají velmi blízko. Zároveň jsem měla velkou snahu školit pod Národním ústavem pro vzdělávání pedagogické pracovníky, a ten byl v nějakou chvíli zrušený, takže jsme tam odškolili jednu přednášku pro lidi z pedagogických poraden, které ale nejvíc zajímalo, jak mají napsat o dítěti zprávu, a už je moc nezajímaly možnosti, jaké pomocné strategie dítěti nabídnout, což si myslím, že je velká škoda. Velmi ráda bych na poli školních strategií vycházejících z přístupu senzorické integrace spolupracovala a předávala zkušenosti dál, ale nevidím úplně zpětnou vazbu z pedagogických institucí.

Zmínila jste, že školy se mnohdy brání vaší pomoci. Zajímají se samotní učitelé?

Pracuji spoustu let v Motole na dětské ergoterapii. Když mám klienty, tak zvu jejich asistenty. Snažím se učit individuálně ty asistenty, kteří projdou nějakým vzdělávacím kolečkem, ale konkrétně pracovat s konkrétním dítětem je nikdo nenaučí. Takže se snažíme pořád zvát asistenty k těm našim klientům a mám zkušenost, že tam, kde ten asistent opravdu přijde, tak to velmi dobře funguje. My jsme v Motole zdravotnické zařízení a nemůžeme odejít z práce a jít školit někoho do školy, tak potřebujeme, aby asistent přišel k nám, ale je spousta škol, které asistenty ani nepustí na takovou konzultaci. Řeknou, že vědí všechno, a nemají zájem. Než začal covid, tak jsme obeslali strašně moc školek a škol v Praze, nabízeli jsme jim spolupráci, ale zájem byl velmi malý.

Možná by bylo lepší se propojit s pedagogickými fakultami a pak centry, které školí asistenty pedagoga a školit v rámci jejich povinných kurzů. Mám zpětnou vazbu od lidí, kteří prošli kurzy na asistenta pedagoga, že je to jen teorie. Nejsou proškolení na různé handicapy u dětí, o senzorické integraci na kurzu ani neslyšeli.

Je to boj s větrnými mlýny. Na to, jak dlouho se tomu věnuju, tak mám pocit, že je to pořád na mrtvém bodě. Mám zkušenost, že i speciálně pedagogická centra často řeknou, že proč se ergoterapeut do toho plete, když oni to vědí líp, napíší zprávu, umí třeba udělat redukci učiva, ale senzorický přístup nedělají a nenabízejí dětem vhodná podpůrná opatření vycházející ze smyslového základu. My to neděláme za účelem, že bychom chtěli ukrást někomu jeho pozici ve školství. My to děláme proto, že ti naši klienti jsou pro nás hodně důležití a my jim chceme zajistit kvalitní život a možnost být ve škole a následně v životě úspěšní.

Jestli je minimálně 20 % dětí s vysokou citlivostí, tak to už přece není málo. To je čtvrtina třídy, a jsou určitě další, kteří potřebují pomoct, nejsou vysoce citliví, ale třeba měli špatný porod nebo nerovnoměrný psychomotorický vývoj.

To se netýká jen dětí se senzorickými odchylkami, ale třeba v běžných třídách jsou i děti s dětskou mozkovou obrnou nebo jiným pohybovým postižením, my jen chceme ukázat na potřeby takového dítěte, třeba konkrétně, jak by se mělo dítě s DMO správně ve škole polohovat, což je zásadní pro jeho fungování a nejsme do toho vůbec přizvaní.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 7
Tým ergoterapeutek PLAY SI. Jejich cílem je: Spokojené fungování dítěte i jeho rodiny v běžném prostředí.

Mě taky samotnou zaujalo, proč to nedělá terapeut, proč to dělá ergoterapeut. Měla jsem o této profesi úplně jiné představy.

V cizině je ergoterapie velmi rozvinutá a je hodně ergoterapeutů. V těch zemích na západ od nás má ergoterapie dlouholetou pozici a má tam vybudované svoje místo v systému, kde všichni spolupracují v zájmu dítěte. Tady mám někdy pocit, že ty instituce mezi sebou bojují, která je pro to dítě důležitější, ale ta vzájemná komunikace chybí. Ergoterapeut má v systému péče o dítě své místo. Ergoterapeut je profese, která má prolnout terapeutické postupy do běžného života, naším cílem je zlepšit kvalitu života našich klientů, ale opravdu v tom smyslu té každodennosti, zlepšení jejich každodenního života. Říká se, že fyzioterapeut vám nohy rozcvičí a ergoterapeut vás naučí tancovat, myslím, že to je trefné přirovnání pro pochopení našeho oboru.

V 18. měsíci se dělá včasný záchyt pro případ, že by se u dítěte vychýlil vývoj. Ještě jsem neslyšela, že by někoho poslali k ergoterapeutovi. Mně třeba pediatrička řekla, že ani neví, kam má to dítě posílat, když přijde na to, že vývoj je nerovnoměrný. Doporučuje se jít s dítětem k odborníkům: psychiatr, neurolog, tak proč tam není ergoterapeut, když je smyslové vnímání tak důležité? To je nějaký boj proti vám?

Nevím, proč ten boj je, nevím, proč vznikl, protože bychom měli patřit do systému péče o dítě, ale nějak někde někdo na nás úplně zapomněl. Je pravda, že během let komunismu se tady ergoterapie moc nerozvíjela, takže ta její pozice tady nebyla upevněná. Byla jsem jeden z prvních, kdo vystudoval ergoterapeutický obor na vysoké škole, a to bylo v roce 1996. Od té doby, co pracuju v tomhle oboru, se snažíme všichni včetně České asociace ergoterapeutů o propagaci tohoto oboru. Takže za svoji osobu nechápu, proč by vznikaly další terapeutické pozice, které jsou nyní zvažovány, jako třeba neurovývojový terapeut, když tady je odbornost, která do tohoto systému světově patří. Je běžně ve studiích uváděno, že má smysl, aby ergoterapeut pracoval s dítětem, nemá být opomíjen. Nevím, jestli je to v naší republice nějaký legislativní boj. Problém je, že nás je tak málo, že se věnujeme klientům a nestíháme bojovat za náš obor a za systémovou péči o děti pomocí ergoterapie.

Kolik přibližně, abychom měli představu?

V ČR je v tuhle chvíli asi 1000 ergoterapeutů. Aktuálně jsme založili pediatrickou sekci pod Českou asociací ergoterapeutů, a v ní funguje zhruba 30 ergoterapeutů z celé republiky. Ale mám zkušenost, že je nás násobně víc. Česká asociace ergoterapeutů má asi 250 členů, ale to nejsou všichni ergoterapeuté, ti další necítí potřebu se sdružovat, přesto často v terénu odvádějí výbornou práci. V cizině bývá čest patřit do profesní organizace, u nás to zatím lidé často tak nevnímají.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 8Kvalitních? Já třeba mám zkušenost s ergoterapií přes přátele, kteří skončili v Bohnicích, nebo dochází do nějakých stacionářů, že tam je chápaná ergoterapie jako navlékání korálků.

Právě proto jsme v tomto roce založili pediatrickou sekci, abychom hlídali kvalitu. Abychom ohlídali, že všichni ergoterapeuti v ČR budou pracovat stejným způsobem. Teď to tvoříme, protože dřív byla možnost atestace pro dětského ergoterapeuta. Vysoké školy obor ergoterapie nejsou totiž zaměřené přímo na dětské ergoterapeuty. Dělala se tedy atestace na dětského ergoterapeuta v Brně, ale byla zrušená. V tuhle chvíli tady není nikdo, kdo by hlídal kvalitu pracovišť, kdo by mohl třeba i rodiny odkázat na kvalitní pracoviště, a zase pro ty ergoterapeuty tady není nikdo, kdo by hlídal kvalitu kurzů, kterých oni se účastní a platí za ně často dost nemalé finanční prostředky. Takže od toho se pak odvíjí i ta jejich práce. Takže jsme nyní během covidu založili pediatrickou sekci a rádi bychom tam nastavili guideliny pro jednotlivé diagnostické skupiny, aby ergoterapeut v Praze, Brně, Olomouci pracoval stejným způsobem, a když k němu přijde dítě, aby mu nabízel stejný typ služby, aby se rodiny nesetkávaly s tím, že někde je to hrozné, a nemuseli jezdit stovky kilometrů za ergoterapeutem, který je kvalitní.

Dá se to ještě rozlišit i názvy, kteří ergoterapeuti jsou na pracovní terapii /dělají korálky a lepí nějaké panáčky/ a ti, kteří se zaměřují na smyslovou integraci?

Určitě. Zase, pokud rodič hledá terapeuta, který umí pracovat se senzorickou integrací, tak je dobré podívat se přímo na stránky Asociace senzorické integrace v ČR (www.senzorickaintegrace.com), a tam najde seznam terapeutů, kteří pracují vyloženě s přístupem senzorická integrace a jsou proškolení v téhle metodě. Protože tady je ještě spousta pracovišť, která si hrají na to, že vědí o metodě, někde si něco přečetli, a začnou ji dělat. Pro to, abyste mohli dítě dobře terapeuticky vést, je potřeba ho i dobře diagnostikovat, a ve chvíli, kdy terapeut neprošel certifikovaným vzděláním a jenom jsem si to někde načetl nebo si dal jednodenní workshop, tak ta jeho služba klientům může pomoct, ale taky nemusí.

Pod Českou asociací ergoterapeutů se tvoří sekce ergoterapeutů, kteří jsou zaměření na konkrétní problematiky, takže je sekce pro psychické zdraví nebo pro psychiatrické diagnózy. Sekce sdružují terapeuty, kteří pracují v téhle sféře s dospělými lidmi. Vzniká od nich velká poptávka po senzorické integraci, tak začínám školit, aby poznali zásady terapie senzorické integrace, a rádi by v ČR tuhle štafetu přebrali od nás a začali pracovat s dospělými.

Když jsem začala číst články na vašich stránkách, poslechla jsem si podcasty o senzorické integraci, přečetla si články od Olgy Bogdashiny, tak mi bylo hrozně líto, kolik odborníků jsme se synem navštívili a nikdo nám nikdy neřekl o nějakém vnímání smyslů u autistů. Přišlo mi to hrozně líto, že jsme chodili k těm nejlepším – to byl Nautis, CTA, peníze jsme za to platili, a nikdo z nich neřekl: „Zkuste ještě toto.“ My bychom to samozřejmě zkusili.

Tady bych se možná vrátila k mezioborové spolupráci. Je velká škoda, že třeba Nautis neuznává metodu senzorické integrace a vlastně nikdy neprojevil snahu s námi třeba víc spolupracovat, protože si myslím, že pro děti by to bylo hodně fajn. Dítěti a tím i celé rodině by to zlepšilo jejich kvalitu života.

V televizi řekla Kateřina Thorová z Nautis, že nejste evidence-based. Jak to je?

Ano, to řekla, a na to konto jsme i teď kontaktovali naše americké lektory, kteří jsou přímí žáci Jean Ayres, která tuhle metodu založila. Věnovali velké peníze na vědecké ověření dopadu senzorické integrace. Tito Američani jsou pyšní na to, že se jim podařilo vytvořit evidence-based metodu a že ověřili výzkumy, že funguje. Metoda SI byla zařazena i do světového seznamu uznávaných metod pro lidi s PAS. Do diskuse na našem FB profilu jsem na ten seznam dala odkaz. Ale byla jsem paní Thorovou odmítnuta, že to je nedostatečné množství studií. Nyní tedy paní Thorová pracuje na ověřování těchto informací, což upřímně nechápu, protože pokud světová nadnárodní organizace terapii SI zařadila na základě výzkumu, tak si myslím, že ten fakt platí stejně tak pro českou populaci.

Mám pocit, že v Čechách jsme v oblasti autismu vždy jiní. Ale ne všichni, jenom někdo. Olga Bogdashina říká, že žádné behaviorální metody nemají cenu, pokud s tím dítětem není pracováno přes smysly, přes senzorickou integraci. Tady se budeme dohadovat, zda je SI evidence-based, a ty děti nám úplně unikají.

Přijde mi, že na úkor dětí je tady nějaký boj, kterého já nechci být součástí. Nelíbí se mi, protože moje životní poslání je pomoct dětem, ale pak vidím, že narážíme na takováhle úplně zbytečná tvrzení, která člověk neví, proč byla vyřčena, neví, co za tím je, a je to zase na úkor těch dětí. Proto jsem se rozhodla již dále tuto kauzu neřešit a nedomáhat se náprav ve veřejném prostoru, pochopila jsem, že tím jen ztrácím čas, který lze využít ve prospěch našich klientů.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 10Jsou tady děti, se kterými vůbec nebylo pracováno. Nikdo jim neřekl: „To je v pořádku, že koušeš do toho kousátka, když cítíš napětí.“ Dospívající a dospělí autisté si hodně chrání svůj stimming a říkají, že celý život za něj byli šikanováni, nesměli ho dělat ani ve škole, ani před rodiči. Tím ale došli třeba k sebepoškozování, když se nepracovalo s jejich senzorikou. Jestli je autistů 200 000 i víc, tak je tady tolik lidí, se kterými se nepracovalo správně.

Je to opravdu velká škoda, protože já musím říct, že pro mě byl největší zážitek americký certifikovaný kurz senzorické integrace, kdy jsem viděla lektorky naživo pracovat s dítětem s PAS, a musím říct, že i mně, která už jsem o té metodě měla načteno a praktikuju ji mnoho let, tak i mně to ukázalo úplně jiný rozměr toho, jak se dá s tím dítětem pracovat. Takže je škoda, že SI tady není přijímaná. Máme už smlouvu s americkými lektory na kurz v Čechách, takže se lidé s PAS mohou těšit na to, že kvalifikovaných terapeutů tu bude do budoucna víc.

Byla by zajímavá také online konference pro veřejnost, abychom my rodiče věděli, jak pomáhá senzorická integrace, a vlastně jsme iniciovali, že to chceme. Protože já jsem to vůbec neznala, takže jak jsem mohla chtít ergoterapeuta, který umí SI, když jsem ani netušila, že existuje. Odborníci nám pouze radili KBT nebo léky.

Ještě navážu na to, co říkáte. Pro mě je po těch letech práce, kdy to propaguju, zájem od rodičů potěšující. Pracuju už jen jeden den na dětské rehabilitaci v Motole, kde byl hlavní přístup Vojtova metoda, který se prováděl, což pro děti s neurovývojovými odchylkami není úplně přístup, který by je někam posunul, a jsem strašně ráda za kolegy a lékaře, kteří za tu dobu, co já tam pracuji, se hodně zdokonalili v tom, jak indikovat senzorické obtíže a senzorickou integraci. A tuto metodu nyní velmi aktivně podporují, za což svým osvíceným kolegům nesmírně děkuji. (pozn. red. Na webu Asociace SI najdete varovné signály, díky nimž můžete zjistit, že vašemu dítěti by mohal pomoci práce ergoterapeuta vyškoleného v metodě Senzorické integrace.)

Jaký je rozdíl mezi snoezelen, který je teď hodně populární, a vaší prací pomocí SI?

Snoezelen je spíše koncept, kdy dítě je v senzorické místnosti, kde jsou určité kombinace světel, které uvádějí mozek do alfa vln a zklidňují ho. Ta práce tam není úplně na senzorických výzvách. V té naší senzorické místnosti je to prostředí vždycky variabilní, vždy bezpečné. Naše místnost se i mění. Měníme typy houpaček, místa pomůcek, aby se mozek musel adaptovat na změnu. Pracujeme hodně s tou výzvou, že dítě překoná nějakou překážku, a s tím vztahem, že jsme parťáci, tam nikdy není terapeut nad dítětem. Není to direktivně vedená metoda, spíš se vzájemně připojujeme, ale dítě by vždy mělo dosáhnout nějakého cíle a užít si to. Ještě je potřeba rozlišit – terapie senzorické integrace to je, co jsem teď popsala, a pak jsou techniky využívající senzorické prostředky a senzorické příležitosti, a to je pak to, že já půjdu do školy a vymyslím dítěti báječné sezení, pomůcky na snížení úzkosti, pracuju na jeho emočním nastavení, a to už jsou přesahy domů a do prostředí školy, to je ta ergoterapie, že mu zajišťuju kvalitní každodenní život.

Ještě jsem se chtěla zeptat, když třeba přijde starší dítě a už je opravdu zničené ze školy (i když tím, že chodilo k vám, tak na tom asi bude líp), tak co se stane s tímhle chlapcem nebo dívkou, když jim změníte prostředí a mají tu výzvu, uvolní se třeba na houpačce, jaký tam vidíte terapeutický proces?

Pro nás je vždycky strašně hezké vidět, že to dítě našlo prostředí, ke kterému má důvěru. To je pro nás velmi důležité, protože tyhle děti bývají většinou už nedůvěřivé ke všem odborníkům, ke kterým jdou, protože jim většinou nikdo moc nepomohl, a už mají úzkost jen z toho, že zase někam jdou, a ve chvíli, kdy se to dítě začne třeba houpat, my máme takové plachty, vleze si do ní a cítí se tam dobře, a vlastně je najednou schopné se nám trochu otevřít, tak v tu chvíli já cítím obrovskou radost z toho, že to dítě v nás má důvěru.

A jak se třeba otevře?

Třeba řekne, co ho trápí. Nebo neverbální dítě se na nás najednou aspoň koukne, nebo si od nás vezme nějaký předmět. Já jsem velký přítel malých věcí, i malá věc může pro to dítě mít velký význam, i to, že se spolu třeba dotkneme rukou, může znamenat hodně.

Mám to stejně, ale tím jsme asi odlišní od většiny lidí, že u těchto dětí člověk maličkost považuje za zázrak, obrovský výsledek. Že netlačí na nějaké další výkony, ale je rád, že dítě je teď v tomto okamžiku šťastné.

Nedávno nám maminka jednoho našeho klienta, se kterým dlouhodobě pracujeme, on už je taky starší, poslala video, jak vylezl někde na nějakou lezeckou stěnu. A je to dítě, které se bálo výšky. Pro nás je tohle hrozně moc, takové běžné věci, které normální rodič nevnímá jako něco zvláštního, tak to je věc, která mně jako terapeutovi udělá obrovskou radost. Nebo nám rodiče posílají videa, jak se dítě naučilo jezdit na kole, naučilo se trávit čas běžným způsobem, a ta rodina se tím pádem může zařadit mezi běžnou populaci, tak to mi přijde jako nejvíc.

A když si vzpomenete na nějakou událost s dítětem, která vás nejvíc potěšila?

Mám třeba jednoho klienta, který vůbec nechtěl chodit ven, hrozně se bál velkých prostorů, venku jezdil jen v kočárku zakrytý boudičkou, a jedno léto jsme měli intenzivní program. Chodil na ergoterapii každý den a postupně jsme začali chodit na hřiště a hráli jsme spolu fotbal. A to mi přišlo jako veliký úspěch. To mě udělalo šťastnou. Jsem každý den vděčná za práci, kterou dělám, že mohu být součást takových malých zázraků.

___________

Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto archiv Play SI a Mgr. Petry Dvořákové

VIZITKA:

Mgr. Petra DvořákováMgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 11 je dětský ergoterapeut a speciální pedagog, oba obory vystudovala na Univerzitě Karlově v Praze. Ergoterapeutické profesi se věnuje již více jak 25let. Hlavním terapeutickým přístupem, který Petra Dvořáková používá je vědecky ověřená metoda Senzorická integrace.
Pracuje na Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN Motol a zároveň v Play SI – Centrum dětské ergoterapie. Její specializací je práce s dětmi s Poruchou senzorického procesování (SPD), která souvisí s diagnózami ADHD, autismus nebo dyspraxie.
Další zajímavý rozhovor s Mgr. Petrou Dvořákovou můžete najít jako podcast projektu V pohybu (http://bit.ly/vpohybu7) na téma grafomotorika, tedy schopnost kreslit, psát a výtvarně se projevovat pomocí našich rukou. V rozhovoru najdou mnoho zajímavých informací předškolní i školní pedagogové a samozřejmě rodiče. V tomtéž projektu najdete ještě další podcast o významu vnímání vlastního těla , v němž hovoří autorka podcastů a fyzioterapuetka Anežka znovu s Mgr. Petrou Dvořákovou.

BOX:  Senzorická integrace je přístup, který pomáhá nastavit správné smyslové propojení. Podle toho, jak zvládáme propojovat informace z našich smyslů, fungujeme v běžném životě. Pokud hraní je můstkem k učení dítěte, pak smyslová integrace je základem, na kterém je vše postaveno. Formou terapeutické hry tak vytváříme pro dítě optimální podmínky pro učení nových dovedností a ty pak ve spolupráci s rodinou a školou přenášíme do jeho každodenního života.

Senzorická integrace je koncept, který vyvinula Jean Ayres v roce 1968 a který vysvětluje vztah mezi zpracováním smyslových podnětů a chováním. Senzorická (smyslová) integrace je schopnost zpracovat smyslové informace za účelem jejich využití. Jde o schopnost centrálního nervového systému zpracovat senzorické informace – vestibulární, proprioceptivní, hmatové, sluchové a zrakové, aby se vytvořila adaptivní reakce na prostředí. Senzorické zpracování se týká způsobu, jakým nervový systém přijímá zprávy od smyslů a mění je v odpovídající motorické a behaviorální reakce. U dětí s SPD se tato smyslová informace smíchá v jejich mozku. Proto Dr. A. Jean Ayeres mluvila o atypickém senzorickém zpracování a přirovala ho k „dopravní zácpě“ ve vaší hlavě, která brání určitým částem mozku zpracovávat a reagovat na informace přijímané smysly.

Mgr. Petra Dvořáková: Klíčem k pochopení každého autisty je poznat, jak smyslově vnímá 12Dr. Jean Ayres (1920 – 1998) Ergoterapeutka, odbornice zabývající se výzkumem mozku a pedagogickou psychologií, tvůrkyně senzorické integrační terapie. Vzdělání získala a své vědecké práce realizovala na americké univerzitě UCLA (Univerzita Jižní Karolina v Los Angeles). Její rodiče byli pedagogové a v dětství sama trpěla některými symptomy, které později studovala.

Ergoterapeut pomáhá s výběrem pomůcek (zátěžové vestičky, kousátka, komunikační krabičky, balanční pomůcky aj.), a úpravou podmínek prostředí pro každodenní činnosti. Ve své práci s dětmi s autismem využívá různé terapeutické přístupy a metody. Jednou z nich je také Senzorická Integrace (SI). Teorii přístupu představila v 70. letech, americká ergoterapeutka a speciální pedagožka, Anna Jean Ayres. Ergoterapeut, pomocí různých prvků a aktivit přístupu senzorické integrace, může dítěti nabídnout prostor, kde se krůček po krůčku bude dítě seznamovat se smyslovými vjemy. Terapie probíhá hravou formou, dítě motivuje do činností, které jsou důležité pro zapojení se do života a vedou k co největší samostatnosti. Klade důraz na autonomii dítěte, protože každé dítě ví nejlépe, co potřebuje. Hry a činnosti si dítě vybírá samo, ergoterapeut je odborně integruje do terapie a vytváří bezpečné prostředí, aby dítě mohlo experimentovat. Jedině tak může objevovat samo sebe a prožívat vlastní pocity Ergoterapeut během terapie: Zajišťuje bezpečné prostředí. Podporuje dítě v realizaci volních pohybů a koordinaci. Zprostředkovává podněty a příležitosti, s cílem ovlivnit pozornost, aktivitu dítěte. Stupňovat aktivity tak, aby dítě mohlo být úspěšné. (viz SENZORICKÁ INTEGRACE. Co to je? SEŠIT OTÁZEK A ODPOVĚDÍ. Jak využít SENZORICKOU INTEGRACI? Kdo je ergoterapeut? Kde hledat? Mé dítě má autismus.)

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

2 komentáře

  1. Dobrý den,
    Po přečtení vašeho článku 😃 už konečně vím co je pro mého syna opravdu dobré a co vlastně pro něj hledáme a doktoři nám neboli v tomto ohledu schopni pomoci. Trvalo to 1 a 3/4 roku. Teď už jen najít SI ergoterapie v okolí. 💃🕺
    Věřím že nepomůže jen synovi, ale i druhému synovi a mě. 😉🤗
    S pozdravem
    Monika Hortová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení