Čas ulehnutí je pevná rutina. S časem usnutí to však nemá co dělat. Když ležím v posteli, v hlavě se mi promítá celý den, přehrávají se mi všechny rozhovory, jejichž obsah se snažím utřídit. Tělo se snaží vypnout a usnout, mozek však jede na plné obrátky. Musí utřídit všechny vjemy, které se v něm nahromadily za celý den. Vše prožívám znovu.
Znovu cítím, jak která květina voněla. Cítím struktury všech materiálů, kterých jsem se v průběhu dne dotýkal a cítím to tak živě, jako bych se jich dotýkal právě teď. Průběh mojí noci by tak bylo přesnější nazvat spíše relaxací vleže než spánkem.
Ke spánku potřebuji, aby bylo trošičku světla. Ne moc, to bych neusnul, ani málo, ve tmě má můj mozek nedostatek vizuálních podnětů, což ho může přetížit úplně stejně jako jejich přemíra.
Především ale potřebuji ticho. Nemohl bych bydlet v paneláku, kde je slyšet televize běžící o tři patra níže. Ticho. Miluju léto, protože vypne topení a potrubím tak přestane kolovat voda. Ta voda, co obíhá v topení, totiž dělá opravdu kravál. Takový randál, že v ložnici musím topení vypnout a spát s otevřenými dveřmi do druhé místnosti, abych nezmrznul. Jinak neusnu. Je to jako spát pod vodopádem. K tomu se přidá hukot elektřiny, která proudí dráty ve zdech. Taky tlukot mého srdce. Dohromady je to někdy takový rámus, že si musím zakrýt uši dlaněmi a vydávat takový bzučivý zvuk, jenž to přehluší.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
