O ADHD v dospělosti se musí více mluvit 4

O ADHD v dospělosti se musí více mluvit

Devětadvacetiletá Michaela vystudovala bohemistiku v Olomouci a v Ostravě. Pochází ze Vsetína, kde vyrůstala a nyní žije s partnerem a dvěma dětmi. Považuje se za velice aktivního člověka, tudíž dle jejích slov sedět rozhodně neumí a je tak nějak pořád někde v „tahu“. Ráda cestuje a většinu víkendů tráví na chalupě. Má velice ráda knihy a je vášnivou čtenářkou magického realismu.

Jak se u vás ADHD projevuje? Primárně impulzivitou, nebo spíš zapomnětlivostí, nebo především roztěkaností? 

U mě je to zejména zapomnětlivost a naprostá neschopnost se soustředit. Vracím se domů pro klíče, mobil, obálku, věci pro děti klidně i desetkrát. Pokud však dojde ke zhoršení (vynechání medikace, stres, nedostatek spánku), tak jsem velice impulzivní a jednou jsem kvůli agresi musela být hospitalizována v nemocnici.

Agresivita u žen s ADHD se přitom vůbec nepředpokládá, často se pokládá za emoční labilitu, a ne za součást ADHD. Jak k vám přistupovali v nemocnici? A co přesně ve vás agresi vyvolalo, jestli vám nevadí o tom mluvit? 

Musím říct, že jsem měla štěstí na lékařku, která u mě okamžitě ADHD rozpoznala (ještě dříve než jsem jí řekla, že mi bylo ADHD diagnostikováno v dětství). Sama ani nevím, že ženy/dívky s ADHD „by neměly“ být agresivní. U mě je naopak agresivita, nebo spíše impulzivita, velmi častá a momentálně jsem četla (právě v jedné facebookové skupince), že se s tím potýká více žen. Impulzivní chování ve mně vyvolávají stresové situace. Zejména dlouhodobý pocit z toho, že něco nestíhám, nevím, s čím dřív začít. Zda oblíkat děti, nebo zajít na záchod apod. Pak už stačí jen pomyslná kapka a pohár přeteče. V situaci, o které momentálně mluvím, šlo o to, že už jsem byla večer unavená a děti hodně zlobily a já řekla partnerovi, ať mi jde pomoct, a on mi na to odpověděl, že si jenom dokouří cigaretu. V té chvíli vlastně všechno kolem mě vybouchlo. A měla jsem potom nejdelší temné období v životě. V nemocnici ke mně přistupovali s pochopením. I když pro mě samotnou to byla hrozná zkušenost, protože bylo velmi těžké v té chvíli o něčem mluvit. S odstupem času se o tom mluví líp.

U dívek často bývá ADHD přehlíženo, sama jsem byla diagnostikovaná v dospělosti, to už jsme trochu nakously. V kolika letech jste byla diagnostikovaná a jak jste se k ADHD „dostala“?

Máme ADHD v rodině (genetická predispozice je skutečně při tomto onemocnění velká) a u bratra bylo diagnostikováno již v předškolním, či brzkém školním věku a já se „nachomýtla“ k testům. A rovněž mi bylo diagnostikováno ADHD. Rozhodně to ale na mně nebylo tolik vidět jako na bratrovi. Nutno tedy ještě zmínit, že naše máma byla prostě zvyklá na „divoké“ děti, takže jí nic divného na nás nepřišlo. Prostě neřešila moje poznámky a stížnosti, že vykřikuju v hodině a podobně. Až když bratr dostal doporučení ze školky. Samozřejmě, že nám bylo řečeno, že ADHD v dospělosti vymizí. Bratr je skutečně úplně jiný člověk. Bohužel u mě se zjistilo po pár impulzivních situacích, že mi ADHD zůstalo a je třeba se intenzivně léčit.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Facebook
Twitter
Pinterest
LinkedIn
WhatsApp
Email

Jedna odpověď

  1. Výborný článek. Opravdu by to chtělo víc osvěty. Laická veřejnost se stále domnívá, že ADHD nebo autismus neexistuje a dotyční chtějí být pouze zajímaví. Znám dospělou holku s ADHD. Přestože je nadprůměrně inteligentní, nemoc jí výrazně komplikuje život (vztahy, práce, atd). O své diagnóze ví.

Komentáře jsou uzavřené.

Přihlášení