Obrazové myšlení u lidí na autistickém spektru

Obrazové myšlení u lidí na autistickém spektru

Mnoho neurotypických lidí při setkání s člověkem na autistickém spektru ani nenapadne, co všechno může být pro takového člověka problematickým. Jednou z takových věcí je významová slepota, kterou nezasvěcení NT mylně považují buď za provokaci, anebo za nedostatek inteligence. Tak jako doslovné chápání, se kterým je významová slepota úzce spojená.

Jak Branko Lacko napsal v předchozím článku, významová slepota se objevuje převážně u autistů, jejichž primární nastavení mozku není konceptové (tedy jazykové), ale smyslové (především obrazové). To nám takto „obdařeným“ způsobuje problémy mluvit souvisle a rozlišit při vyprávění co je a co není podstatné pro samotnou pointu. Každá vzpomínka, představa a myšlenka se nám tedy promítá jako film v 4D kině.

Na začátek je důležité zdůraznit, že ne každý autista myslí převážně v obrazech (ačkoliv nás takových je hodně). Ti autisté, kteří myslí spíše v jazyce a ne v obrazech, mají obecně menší problémy s doslovným chápáním a významovou slepotou (toto například potvrzuje redaktor ATYPu Branko). Také kvůli tomu nejsou jejich autistické projevy tak nápadné při komunikaci. Pokud nevíte, co si pod pojmem obrazové myšlení představit, přečtěte si text Branka Lacka, v mém textu se budu snažit o jeho přiblížení praktickými ukázkami.

Obrazové myšlení u lidí na autistickém spektru 1

Obrazové myšlení může tedy způsobovat značné komplikace při komunikaci. Tady je jedna taková ukázka, kdy vyvolalo významovou slepotu, neboli mnohoznačnost.
Neurotypik:
„Kam jdeš?“
Autistovi s obrazovým myšlením se automaticky bez jakéhokoliv vědomého úmyslu vybaví obraz autobusové zastávky, kam míří. Odpovídá tedy: „Na autobusovou zastávku.“
Neurotypik, lehce podrážděně: „To je jasné, ale kam jdeš?“
Autista je zmatený, první odpověď byla očividně špatně. V hlavě se mu automaticky vybaví obraz nádraží. Říká: „Autobus mě doveze na nádraží.“
Neurotypik, už naštvaně:
„Ano, ale do jakého města jedeš???“
Autistovi je to konečně jasné. V hlavě se mu opět automaticky vynoří obraz nějaké části města, do kterého se chystá.
„Aha! Do Prahy.“

V takovém případě si obvykle neurotypik, nedotknutý problematikou autismu, pomyslí, že buď si z něj jeho autistický komunikační partner (o kterém ani nemusí tušit, že má autismus / anebo se o autismus nezajímá) dělá srandu a snaží se z něj udělat pitomce, nebo si pomyslí, že pitomec je ten druhý a pokusí se s takovým člověkem eliminovat interakci.

Tento konkrétní příklad je z mé vlastní praxe a i když můžete namítnout, že výraz „jdeš“ je poněkud zavádějící, mnoho lidí si ani neuvědomí, že se vyjadřuje nepřesně, protože to jejich komunikační partneři obvykle pochopí intuitivně. K nedorozumění potom dochází jen občas, a z tohoto důvodu si často nejsou vědomi, že jejich otázky bývají mnohoznačné.

Takový klasický příklad, kdy nastává u autistů s obrazovým myšlením neporozumění, je otázka: „a co děláš?“. Autista má tendenci odpovědět co právě dělá v tuto konkrétní chvíli (sedí u počítače a surfuje po internetu, například). Pravděpodobně ho nenapadne, že otázka byla mířená na práci/studium. Z takových důvodů můžou někteří autisté preferovat angličtinu.

Případně: „jaké je vaše jméno?“. Kolikrát chce tázající slyšet příjmení, ačkoliv to má samostatný název. V situacích jako je tato často autista neví, jestli je otázka mířena na křestní jméno, příjmení, nebo celé, a jak by měl odpovědět. Na tomhle příkladu je zároveň i ilustrováno, jak se obrazové myšlení propojuje s mnohoznačností/významovou slepotou a zároveň i s doslovným chápáním (jméno = křestní, příjmení = příjmení).

Obrazové myšlení tedy vede k doslovnému chápání, které vede k významové slepotě (nebo poloslepotě) a ta zase vede k nedorozuměním a komunikačním potížím a to nejen mezi autistou a neurotypikem, ale i mezi autistou, který myslí v obrazech a autistou, který myslí v jazyce.

Michaela (33 let, VF AS) dodává příklad nejen ze své praxe (tahle konkrétní historka se stala více autistům): „Na střední se mě kluci zeptali: „Jseš panna?“ a já odpověděla: „Ne, jsem lev.“ a oni se mi smáli.“

Petra (matka dítěte s PAS) zase slyšela historku od známé, kdy se psycholog zeptal malého autisty na to, jaký je cukr. Psycholog chtěl pravděpodobně slyšet, že cukr je sladký, ale dítě bylo zmateno mnohoznačností otázky (sladký, bílý, třtinový, kostkový atd.), že neodpovědělo vůbec. Taková otázka byla položena při zjišťování inteligence, takže výsledky IQ testů u autistů můžou být podstatně zkreslené a mentální retardaci tak dostane i dítě, které ji nemá. Na to tedy pozor a nebrat výsledky IQ testu u svého autistického dítěte jako neprůstřelné a objektivní měřítko!

Je důležité si uvědomit, že pro člověka s významovou slepotou mohou být otázky (otevřené otázky, na které se nedá odpovědět jen ano/ne, či výběr z několika konkrétních možností) jako chaos v pokoji, ve kterém nemůžou najít tu jedinou věc, kterou potřebují, zatímco vy ji vidíte okamžitě. V takovém případě je dobré se zamyslet, jestli se dá udělat něco proto, aby vaše otázka byla jednoznačnější. Předpoklady, že onen dotyčný se jen snaží být zajímavý, nebo z vás udělat hlupáka, nepovedou k ničemu dobrému. Člověk s autismem taková nedorozumění zažívá velmi často po celý svůj život, a proto se u něj prohlubuje pocit osamocenosti a komplex méněcennosti, který vede k silnějšímu uzavření do „svého světa“.

________________

text: Aneta (na internetu známá svým blogem pod přezdívkou Antiheroine) / foto Pixabay.com

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

3 komentáře

  1. Ovšem zrovna ten případ s odpovědí „jsem lev“ se mi jeví jako hodně dobrá a vtipná odpověď, už jednoduše proto, že do toho lidem nic není (pokud to teda byli nějací jen např. spolužáci a ne partneři, se kterými by chodila – to z toho není zřejmé).

  2. Ovšem zrovna ten případ s odpovědí „jsem lev“ se mi jeví jako hodně dobrá a vtipná odpověď, už jednoduše proto, že do toho lidem nic není (pokud to teda byli nějací jen např. náhodní spolužáci a ne partner se kterým by vážně chodila – to z toho není zřejmé).

  3. Jedinci myslící více v obrazech a jedinci myslící více v pojmech by se našli i v rámci lidí neurotypického spektra. V uvedených případech jde spíš o ochotu a schopnost sledovat jak smysl komunikace, tak motivaci a zájmy svého komunikačního partnera – a v tomto ohledu i autista může být bystrý a všímavý, a i NT může být natvrdlý. Ta nedorozumění jsou daná spíš tím, že je člověk naladěn na jiný způsob myšlení, než jaký je od něj očekáván. A to se může stát chyterému mezi hlupáky stejně jako hloupému mezi chytráky. Dítě, které si uvědomuje mnohoznačnost otázky, bych považoval za chytřejší než jsou ostatní děti, které okamžitě něco plácnou. Mimochodem, za autistu se nepovažuju, ale na otázku „kam jdeš“ bych odpověděl taky „na autobusovou zastávku“. Otázka „kam jedeš“ by byla složitější, protože tam tazatele asi bude zajímat nejen místo, ale i účel cesty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení