sebeobhájci

Rozhovor s 6 autisty: Berte nás takové, jací jsme, a nesnažte se nás změnit! 4

Rozhovor s 6 autisty: Berte nás takové, jací jsme, a nesnažte se nás změnit!

Eric, Šimon, Jakub, Hanka, Veronika a Dodo – tři muži, dvě ženy a jedna nebinární bytost, které spojuje stejná diagnóza: Poruchy autistického spektra. Avšak jejich osobnosti by nemohly být rozdílnější, i když se v lecčems shodují.  Však ono se říká: co člověk, to názor. A lidé na spektru autismu jsou také lidé, ač o nich tak bohužel stále ještě někteří neuvažují. Rozhodli jsme se tedy dát některým z nich prostor vyjádřit se na 6 velkých témat, o kterých se často mluví, ale málokdo se na ně zeptal přímo autistů. Prvním takovým tématem jsou kořeny…
Je autismus dán geneticky, nebo výchovou? 
Dodo: Určitě bych se spíše bavila o genetice či nějakých bezprostředních vlivech hned po narození. Nejsem sice biolog (zatím), takže nedokážu říct přesně, ale výchova za to podle mne nemůže. Jediné, co může výchova udělat, je to, že pokud budete na své dítě příliš tlačit a formovat ho násilím tam, kde jej chcete mít, jeho chuť do života vyhasne.

Hanka: Autismus nemůže být způsoben výchovou. Když jsem se jako mladší ptala doma, proč mám některé věci jinak, táta mi říkal, že je to proto, že jsem nechodila do školky, a proto mám takovou neadekvátní formu “introverze”. Dneska už vím, že to tak není, protože poruchy autistického spektra vznikají už v těhotenství. Může na ně mít vliv třeba, jestli je dítě nedonošené, ale výchova rozhodně ne. 

Veronika: Je dán geneticky, výchovou jsou dány poruchy osobnosti, které mohou mít podobné projevy – mé chápání problematiky…

Eric: Geneticky. A možná i jinak. Sice bylo vyvráceno, že autismus způsobuje očkování, ale co pamatuji, tak se mi dvě špatná období, kdy jsem zažil regres, kryjí s datem očkování. Začátek regresu do několika týdnů po očkování a hned 2x? Náhoda? Možná… 

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Autisté by mohli neurotypikům předat strategie pro přežití v těžkých časech, říká Ing. Sylva Šuláková z Poradního orgánu ombudsmana 9

Autisté by mohli neurotypikům předat strategie pro přežití v těžkých časech, říká Ing. Sylva Šuláková z Poradního orgánu ombudsmana

Sylvu Šulákovou díky výrazným vlasům barvy ohně člověk jen těžko přehlédne, ale není to její vzhled, díky čemuž tak nějak vyčnívá z davu. Je to totiž především žena se silným životním příběhem a zkušenostmi, která – stejně jako mnohé jiné ženy, dostala svou diagnózu až v pozdním věku. Já jsem ji osobně poznala teprve nedávno, když zrovna přebírala Cenu Sebeobhájce 2021 za svůj přínos osvětě o autismu – je členkou Poradního orgánu ombudsmana, A – komunity při Adventoru a podílí se na aktivitách okolo ATYP magazínu. V době adventu jsme si konečně obě našly čas se zastavit a popovídat si jako správné ženy nejen o emocích, pocitech a vnímání světa.

Sylvo, poprvé jsme se viděly na 2. Autistické konferenci, kde jsi přednášela o tom, jak zvládat emoce, aby člověku na spektru nebouchla hlava. Tvoje přednáška se mi moc líbila, tak by mě zajímalo, jak si na tohle téma přišla?

Toto téma mě provází celý můj život, protože jednoduše celý život čelím svým prudkým emocím. Už v dětství jsem si všimla, že moje reakce jsou odlišné od reakcí mých vrstevníků. Taky jsem celkem rychle přišla na to, že je to někdy dost velké úskalí pro můj život. Mnoho let jsem říkala, že moje emoce jsou můj největší dar a zároveň moje největší prokletí. Záleží pouze na okolnostech. V přednášce jsem shrnula zejména svoje zkušenosti z posledních dvou let, které uplynuly od mojí diagnostiky.

Jelikož ne všichni čtenáři ATYPu tě na konferenci slyšeli, dokázala bys stručně shrnout nejlepší způsoby, jak ty emoce zvládnout? Určitě máš nějaký osvědčený trik, který by mohl pomoci i jiným…

Jako první krok je nejprve potřeba emoce rozpoznat a správně identifikovat, pojmenovat. To někdy je problém, a to z důvodu určitého odseknutí od sebe sama, které prožíváme jednak kvůli traumatům, kterými jsme jako autisti prošli (bohužel se ukazuje, že traumat máme asi více než ostatní) a také kvůli tomu, že autisti někdy bývají jakoby “odseknutí” od svého těla a emoce jsou buď upozaděné, nebo si takříkajíc dělají, co chtějí. Mám na mysli alexithymii. Tím nás emoce ovlivňují trochu i na nevědomé bázi. Takže první krok je vytáhnout tyto emoce ven, pokud to jde. Druhý krok, který je potřeba udělat, je tyto emoce dobře zpracovat. Nejprve je dobré si dovolit je řádně prožít, ale nepřehánět to prosím, aby nás to neuvrhlo do deprese, sebedestrukce nebo nějaké formy autistické krize.

Já emoce zpracovávám tak, že se od nich snažím získat odstup, trochu se ve zdravém slova smyslu odosobnit, podívat se sama na sebe z vnějšku. Toto mi hodně pomáhá. Taky záleží, čeho se to týká. Například pokud jde o to, že nám někdo ublížil, je dobře si s ním o tom promluvit a vysvětlit mu, jak se cítíme a podobně. Pokud to jsou silné emoce z nějakého přetížení, tak tam je jiný postup, musíme řešit to samotné přetížení – u mě je to právě nejčastěji emocionální přetížení. Prostě mě vyblokují vlastní emoce a já “odpadnu”. Ležím, vše mě bolí jako při chřipce, nemůžu se hýbat… Tady někdy v zárodku pomůžou například koníčky – hlavně náš speciální zájem nás natolik pozvedá a naplňuje, že je velmi terapeutické se mu v takových chvílích věnovat.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení