Jeden psycholog popularizátor tvrdí, že se my autisté mazlíme jako dikobrazi. V případě, že se na nás pokouší sahat člověk jako onen psycholog, pak zcela jistě… Autisté mají jinak dotek rádi, tedy za předpokladu, že je to dotek od člověka, kterému důvěřují a ke kterému mají pozitivní citovou vazbu. Pak se mazlí jako kočky (když chtějí, přijdou si pro dotek a určují si, jak chtějí být hlazeni), jiní jako psi (nechají se hladit celé hodiny a náramně si to užívají), někteří zas jako gorily (skočí na vás, silně obejmou a drží). Získat důvěru autisty však není tak jednoduché a s přístupem výše zmíněného psychologa se vám to opravdu nepodaří.
Přední český psychiatr zase tvrdí, že nemáme rádi doteky, což prý souvisí s tím, že se podle něho autisté rodí matkám "chladničkám". K tomu můžu říct jen a pouze to, že se jedná o zcela nesmyslný výplod chorého mozku. Ale jo, země je placatá, pane odborníku, my vám to nebereme.
Jak to mám s lidským dotekem já?
Lidský dotek. Zcela obyčejná věc, která je úplně zadarmo, avšak pro mě nedostupná. Zjistil jsem, že lidský dotek potřebuji k životu, bohužel nemám vůbec nikoho, koho bych mohl obejmout.
Moc rád se objímám, zvládnu to i s někým, koho vidím poprvé, jen se mi ten člověk musí vyloženě fyzicky líbit. Nedokážu obejmout někoho, kdo se mi nelíbí, ale s těmi, kteří se mi líbí, se vydržím objímat i několik hodin v kuse a moc si to užívám. Byl bych neskonale vděčný, kdyby se našel někdo, kdo by se se mnou objímat chtěl.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
